Ztraceni v horách: Setkání uprostřed mlhy

4.8
(13)

Kdesi na hřebenech Alp, daleko od lidí a všeho, co tvoří moderní společnost, zazářil první jemný paprsek vycházejícího slunce. Rudý kotouč se vyhoupl nad obzor, snad aby posvítil na cestu dvěma osamoceným poutníkům, kteří se, dříve než se vzbudí celý kraj, vydali na cestu. Měli jsme tehdy lehký krok, vždyť pro taková rána stojí za to žít. Pro taková se mnozí lidé vydávají na vrcholky hor a riskují, že se již nikdy nevrátí domů. Lehký krok a lehké srdce, vždyť co by se nám mohlo stát. Plní sebejistoty, ještě umocněné dokonalým počasím, jsme kráčeli vstříc skalnatým vrcholkům před námi.

S vírou do mlhy

Slova chvály a díků plynula z mých úst k Bohu, kdo by ho nechválil za takový den. Čím dál jsme se však dostali, čím blíž nebesům, čím blíž k rozeklaným skalnatým hřebenům, stěnám, na kterých jediný špatný úchyt znamená několikasetmetrovou cestu dolů, cestu, ze které není návratu, tím víc se podmínky měnily. Plíživě a nenápadně, a přesto až příliš rychle. Nejprve zavanul vítr, studeně štiplavý, který hned v závěsu za sebou přinesl husté tmavé mraky. Brzy jsme se ocitli uprostřed neproniknutelné mlhy. Vidět dál než na nejbližších pět metrů by byl zázrak. Všude kolem nás nesl prudký vítr kroupy větší, než se mi kdy v životě povedlo spatřit. Slova chvály se ve chvíli změnila v prosbu o pomoc. Jestli to tady dnes má skončit, pak kdo jsem já, abych se protivil tvé vůli, Bože. Bráchu jsi sem ale tahat nemusel, říkal jsem Bohu.

A tehdy mi v hlavě podruhé v životě mohutně zazněl hlas, hlas laskavý a strašlivý zároveň: „Dnes není den konce, je ještě mnohé, co je nutné vykonat, než se setkáme tváří v tvář. Tak jako tě provedu touto mlhou, tak tě budu vodit životem. Ve chvílích, kdy nebudeš vědět kudy kam, neuvidíš cíl, tehdy tě, tak jako dnes, chytnu za ruku a povedu.“ Zavřel jsem oči. Stáli jsme na kraji ledovce, promočení na kost, dvě hromádky lidského neštěstí, s dlouhou cestou před sebou a pramalou nadějí na šťastný konec. A jako kdyby Bůh chtěl dodat váhu svým slovům, do skály pár desítek metrů od nás udeřil blesk.

Ucítil jsem jemný dotek na dlani, který mě táhnul kamsi do mlhy, směrem, kudy jsem tušil naši cestu přes mohutný ledovec. Nevěděl jsem kam a kudy jdu, nevěděl jsem, jestli metr přede mnou není skrytá trhlina v ledové mase. Ale cítil jsem jistotu jako nikdy dřív. Jistotu, že se nám nic nestane, a že se opět setkáme s našimi blízkými.

Správným směrem

Oddal jsem se tomu hlasu a ruce, která mě vedla. Všude kolem nás se odrážel hluk blesků, jejich záře byla i v mlze velmi oslnivá. My však měli jistý krok, vždyť nás vedl sám Tvůrce všeho stvoření. Když jsem pak o mnoho set metrů níž padl únavou na lavici, pocítil jsem vděčnost silnější než kdykoliv předtím. Tehdy jsem Bohu slíbil, že mu život, který mi toho dne zachránil, obětuji. Toho dne mě naučil pokoře, ukázal mi, jak moc malý jsem, jak jednoduše bych mohl skončit a obrátit se v prach. Bylo mi dáno na prchavý okamžik zahlédnout dno vlastní existence, jak nepředstavitelná je láska, která za něco takového položila vlastní život. Pro děti Boží se všechno zlé v dobré obrací, jest psáno.

Jsem vděčný Bohu, že jsem to mohl na vlastní kůži zažít a mé špatné rozhodnutí a pýcha se díky němu obrátily k pokoře a k poznání jeho osoby v takovém světle, v jakém jsem ho na žádném jiném místě světa nepoznal. Od té doby jsem mnohokrát stál uprostřed mlhy, nevěda kudy dál, mnohokrát jsem stál na životních křižovatkách s tím, že nevím, kam jít. A vždy jsem opět pocítil ten lehký dotek vedoucí mě správným směrem. Nyní již s jistotou vím, že jeho cesty jsou lepší než ty mé, vím to, protože jsem zažil, jaké to je kráčet vlastní cestou. A zároveň protože mi bylo dáno poznat, jaké je nechat se vést tou jeho.

Úvodní foto: Marco Meyer (Unsplash)


Líbil se vám článek? Dává vám Svět víry smysl a rádi se sem vracíte? Budeme rádi, když náš projekt podpoříte. I malá částka se počítá.


Jak hodnotíte tento příspěvek?

Průměrné hodnocení: 4.8 / 5. 13

Napsat komentář