Žijeme v krabicích. Už tři čtvrtě roku

4
(2)

Žiji v krabicích. Takových těch, co jsou z hnědého kartonu, voní banány a exotickou dálkou Latinské Ameriky.

Vlastně bych měl říci „žijeme v krabicích“, neboť se to týká celé mé početné rodiny. Těmi krabicemi jsme obklopeni, obkrouženi, obloženi a v některých vypjatých chvílích doslova zavaleni. V krabicovém království žijeme už tři čtvrtě roku. A přibývá jich – těch podivných a nekonečných „krabicodnů“. Den za dnem…

Ne, nejsme bezdomovci, jen se máme stěhovat. Nejprve v lednu, pak v únoru, v březnu a dubnu, posléze se termín posunul na začátek prázdnin. Potom přišel jejich konec a s ním další termín, aby opět nesplněn odešel… Den za dnem prožíváme nový „krabicoden“.

Procvičujeme se v trpělivosti – zvláště když hledáme podzimní oblečení pro děti v krabici číslo 135, která je ve třetí řadě někde zhruba uprostřed třímetrového sloupce. Učíme se víře – jednoho dne ten termín stěhování bude skutečný, nikoli jen cvičný. A docházíme k poznání, kolik věcí k životu vlastně není nutných…

Ten dlouhý, únavný a složitý život v krabicích vnímám dnes jako obraz našeho putování životem: Balíš krabice před stěhováním (snad posledním) a zjišťuješ, kolik jsi toho vlastně ani nepotřeboval a jen sis tím komplikoval dosavadní život. Snad proto se mi mezi krabicemi vonícími exotikou vybavují slova apoštola Petra, který souputníkům víry, tedy i nám, připomíná: „Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva…“

V mé situaci jsou to skutečně osvobozující slova. Všechno, nakonec i to lepší bydlení, které je před námi, je jen dočasným pobytem na zemi, kde jsem „jen a pouze“ cizincem, návštěvníkem. A úplně jinak začínám vnímat tu poslední cestu, kterou jednoho dne nastoupí každý z nás, bez výjimky. Bude to cesta bez stěhováků, bez zabalených banánovek, bez starostí o zavazadla. Bude to cesta domů, kde mě čekají přátelé u prostřeného stolu.

Zdroj: Život víry
Úvodní foto: chuttersnap

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Průměrné hodnocení: 4 / 5. 2

Napsat komentář