Zemřel dvakrát zachráněný Thomas Graumann – „Wintonovo dítě“ a misionář

5
(13)

Thomas Graumann (1931–2020) jako židovský chlapec přežil válku díky tomu, že těsně před jejím začátkem odjel jako jedno z tzv. Wintonových dětí do Británie. Tam ještě jako chlapec uvěřil v Ježíše a později se rozhodl stát se misionářem na Filipínách, kde zakusil plodnou službu i tropické nemoci. „Život mi byl mnohokrát zachován v situacích, které jiní lidé viděli jako beznadějné,“ vyprávěl tento neúnavný evangelista v roce 2008 časopisu Život víry.

Od 90. let žil v České republice, učil angličtinu a pořádal přednášky pro školy. Jeho program, při kterém rozdával i Bible, se jmenoval „Dvakrát zachráněné dítě“. Pod stejným názvem – Twice Rescued Child – vyšel jeho životní příběh letos v lednu knižně.

Thomas Graumann zemřel na konci dubna, jen několik měsíců po odchodu své manželky Caroline. (Posledních několik let žili opět v USA.) Jeho život připomínáme jeho vlastními slovy – již zmíněným rozhovorem z roku 2008.

S manželkou Caroline v ČR v roce 2008 (foto T. Coufal)

Válka začala, když jste byl ještě dítě, ale přesto: Na co si vzpomínáte z doby před válkou? Židé to tehdy měli čím dál těžší…
Vzpomínám si, že k nám z Vídně přijela a bydlela u nás teta Kamila s rodinou. Čekali na imigrační papíry a mnohokrát s rodiči mluvili o tom, že je nebezpečné zůstat v Československu. Můj strýc, bratr mé matky, který sám odešel a pracoval v exilové vládě Edvarda Beneše, nám zase radil, abychom zůstali a postarali se o majetek, který jsme měli ve správě. Takže naše rodina zůstala v Česku, ale kompromisem bylo, že mě pošlou do Anglie. Maminka říkala, že až vyrostu, mohl bych zastupovat otcův obchod s botami třeba v Londýně.

Setkal jste se osobně s nacistickým násilím na Židech?
Jednou jsme byli v Brně v divadle, a když jsme odcházeli, viděli jsme, jak jde ulicí průvod lidí, kteří bijí a kopou jiné lidi, rozbíjejí výkladní skříně židovských obchodů. Maminka nás vtáhla do bočního vchodu divadla, kde jsme to přečkali. Předpokládám, že šlo o tzv. Křišťálovou noc.

Jak se vaše maminka dozvěděla od Nicholasu Wintonovi a jak jste se dostal mezi ty děti mířící do Británie?
Vím jen něco. Zřejmě za tím byl evangelický farář z Klobouk u Brna, vesnice od nás přes kopec. Zrovna minulý víkend jsem od jeho syna Jana Odstrčila dostal nějaké materiály (přebírá stohy fotografií a dokumentů na stole).
Odjížděl jsem z Prahy s dvěma kufry oblečení a batohem jídla na cestu. Ve vlaku byly samé děti, na krku jsem měl cedulku s číslem. Tu už nemám, ale mám tuto kartičku s povolením k vycestování. Do Británie jsem přijel 30. srpna 1939. Měl jet i můj mladší bratr Antonín, ale onemocněl. Mamince bylo řečeno, že může jet za měsíc, dalším vlakem. Ale mezitím začala válka a další vlak už nejel.

Zdroj: Archiv T. Graumanna

Co se dělo po vašem příjezdu do Británie?
Byli jsme ve velkém domě v Selkirku u hranic mezi Anglií a Skotskem, byla tam spousta dětí. Pak jsem byl krátce u jednoho pastora skotské presbyteriánské církve. Měl jsem dojem, že dříve studoval spolu s tím evangelickým farářem z Klobouk. Tento pastor byl ale povolán do armády jako kaplan. Vrátil jsem se tedy do Selkirku a posléze jsem šel do křesťanské rodiny na západě Skotské vysočiny.
Ta dáma, která se o mě během války starala, Mary Corsonová, původně měla mít dvě sestry, ale jejich rodiče, dětští lékaři z Prahy, se s nimi nedokázali rozloučit a nakonec je do vlaku neposadili. Nicolas Winton nebo někdo z jeho okolí se jí tedy zeptal, zda by si nevzala dva chlapce. Nebyla si jistá, jestli to s kluky zvládne, tak odpověděla: „Na měsíc to můžu zkusit.“ A po měsíci řekla: „Je to dobré, zkusím to ještě měsíc… A ještě měsíc…“ Byl to můj domov až do té doby, než jsem jel na Filipíny.

Byl jste po svém příjezdu v kontaktu se svou rodinou?
Nejdřív mi maminka psala každý měsíc nebo dva, později jsem dostal nějaké lístečky přes Červený kříž – zprávy o jedné větě, které řekly sotva víc než to, že jsou naživu. Vůbec jsem tehdy nevěděl, že se museli vystěhovat z domu a bydlet v jedné místnosti spolu s dalšími lidmi. V Těšanech byli do roku 1941, potom odešli nejdřív do Terezína a pak do tábora Sobibor v Polsku.

Jak jste se dozvěděl o tom, že vaši příbuzní zemřeli?
Strýc Béďa, Bedřich Hochberg, který si změnil jméno na Jan Horský, aby chránil svou rodinu, a který spolupracoval s Dr. Benešem, tuším na ministerstvu zemědělství, se v roce 1945 vrátil a zjistil, že jeho manželka a děti byly mezi posledními poslány do Osvětimi a byly tam zabity. Napsal mi také, že nepřežila ani moje maminka a bratr. Tehdy jsem se rozhodl, že se už nikdy nevrátím.

Cítil jsem, že mám být misionářem

Co jste tedy dělal?
Vystudoval jsem základní školu a gymnázium, potom jsem si udělal zdravotnický kurz a pracoval jsem v nemocnici. Tehdy jsem také navštěvoval různé sbory a hodně jsem duchovně rostl…

Ale v tom případě jsme vynechali, jak jste se stal křesťanem.
Sestra jednoho evangelisty, která žila nedaleko nás, ho pozvala, aby vedl po delší dobu každodenní setkání pro děti. Chodili jsme tam spolu s dalšími dětmi ze vsi, učili jsme se písničky, bylo nám předkládáno jasné evangelium… A jednou, když ten člověk mluvil o tom, jak je důležité pozvat Ježíše do srdce a že nikoho, kdo k němu přijde, Bůh neodmítne, jsem sklonil hlavu a poprosil Ježíše, aby byl mým Spasitelem. Pak mi ten evangelista řekl: „Abys duchovně rostl, je třeba, aby sis každý den četl Bibli,“ a dal mi kartičku Biblické jednoty s rozepsanými oddílky na jeden rok.
Když o tom dnes vyprávím ve školách, beru s sebou krabici gedeonských Biblí a říkám jim: „Pokud nemáte Bibli, vezměte si, až budete odcházet.“ Neptám se předem na svolení, jestli to můžu udělat, ale nikdy si nikdo nestěžoval (úsměv).

Slečna Corsonová, u níž jste bydlel, byla křesťanka, že?
Ano. Před válkou učila na misijní škole v Jaffě, tehdy v tzv. Palestině. Kvůli válce tam přestaly jezdit lodě, a tak se tam nemohla vrátit. Hodně mi vyprávěla o Palestině, o útocích na Židy… Každý den jsme četli Bibli, modlili jsme se před jídlem, chodili jsme spolu do kostela (tj. slečna Corsonová, já a Tomáš Schlesinger, který tam byl se mnou). Nikdy na mě nikdo nevyvíjel nátlak, abych se stal křesťanem, jen jsem byl vystaven vlivu evangelia, a to už dávno předtím, než jsem vůbec rozuměl anglicky (úsměv).

Co vedlo k tomu, že jste se sám stal misionářem?
Když jsem si četl Bibli, došel jsem k Druhé Mojžíšově 13, kde se píše, že Bůh chce, aby každý prvorozený z každé židovské rodiny byl zasvěcen jemu. Když jsem to četl, uvědomil jsem si, že se mě to týká, a cítil jsem, že mám být misionářem. To mi bylo asi patnáct a od té doby jsem pracoval na tom, abych se misionářem stal. Fascinovalo mě Pavlovo zaujetí pro kázání evangelia tam, kde Krista neznali. Hned po gymnáziu jsem chtěl jít na biblickou školu do Glasgowa, ale její ředitel mi odpověděl, že bych měl napřed mít nějaké životní zkušenosti. Proto jsem nejdřív pracoval jako ošetřovatel.
Už předtím, než jsem šel na biblickou školu, jsem kázával v ulicích, a pak jsem studoval, jak kázat evangelium v různých částech světa. Na mnoha modlitebních setkáních za misii jsem slýchal, že Čínská vnitrozemní misie (China Inland Mission), resp. Zámořské misijní společenství (Overseas Missionary Fellowship, nástupnická organizace – pozn. red.) trpí nedostatkem pracovníků na filipínském ostrově Mindoro. Je to malý ostrov, kde bylo šest různých etnických skupin.

Jak dlouho jste tam byl?
Osm let. První čtyři roky jsme s Caroline pracovali každý jinde, pak jsem měl roční přestávku, kdy jsem byl doma ve Skotsku a po mém návratu jsme měli v malé domorodé vesnici svatbu…

Zásnubní fotografie (zdroj: archiv T. Graumanna)

Jak vypadala vaše misijní práce?
Zatímco v těch prvních čtyřech letech jsem hodně cestoval od vesnice k vesnici a evangelizoval, v tom druhém čtyřletém období šlo hlavně o biblické vyučování, zakládali jsme malá domácí společenství.

Proč jste po těch druhých čtyřech letech s manželkou nepokračovali v práci na Filipínách?
Předpokládali jsme, že budeme doma rok a pak se zase vrátíme. Během té doby jsme pomáhali v dětských táborech ve Skotsku. Přáli jsme si děti, ale lékařské testy ukazovaly, že je nemůžeme mít. Caroline se u jednoho tábora v jedné kapličce modlila a prosila Pána o děti. Vnímala ujištění, že ji Bůh vyslyší. Pak jsme jeli do Ameriky, měli jsme různá setkání po celých Spojených státech. V San Franciscu jsme se setkali se sociálním pracovníkem a požádali jsme o adopci. Zeptali jsme se: „Mohli bychom dostat rovnou dvě děti?“ Když pojedeme zpátky na Filipíny, bude to pro ně mnohem lepší, když budou dvě. Všechno jsme zařídili a dostali jsme dvě tříměsíční děti, chlapce a holčičku.
Mojí manželce bylo zle, myslela si, že je nemocná, a tak nosila roušku, aby miminka nenakazila. Ale byla těhotná. Prostřední syn se nám narodil týden před prvními narozeninami těch dvou adoptovaných dětí. Měli jsme tři děti během jednoho roku a za dva roky jsme měli ještě jedno.

První tři děti Graumannových (zdroj: archiv T. Graumanna)

Pak už jste neuvažovali o návratu na misii?
Misijní rada nám řekla, že tím, že jsme si pořídili děti, jsme pro misijní práci diskvalifikováni. Zkoušeli jsme to přes řadu dalších organizací, ale Pán nám neotevřel dveře. Dalších 24 let jsme tedy pracovali v Americe jako zdravotníci.
Jednou nás můj bratranec pozval do Austrálie, a tak jsme si řekli, že se cestou podíváme na Filipíny. Když jsme tam přijeli, byli jsme najednou zase schopni mluvit místním jazykem a navštívili jsme bývalé spolupracovníky a další misionáře. Navštívili jsme také biblickou školu, kterou jsme kdysi pomáhali zakládat. Zjistili jsme, že všichni učitelé už jsou domorodci. Už tam neučili žádní misionáři, ti jen radili a pomáhali s přípravou literatury.

Zpátky ke kořenům

Proč jste se rozhodli přestěhovat se do Česka?
Zaprvé, přál jsem si ve zbytku svého života ještě něco udělat. Když padl komunismus, chtěl jsem se vrátit do země, kde jsem se narodil. Můj bratranec prodal restituovaný dům v Brně po babičce a uložil mi peníze do banky, takže jsem tu mohl žít, aniž bych si musel shánět finanční podporu. Učil jsem angličtinu.

Jaké to bylo, když jste sem přijel?
Neuměl jsem jazyk, moc jsem nevěděl, jak to tu chodí. Ptal jsem se své třídy ve škole na dějiny této země a oni mi odpověděli: „Nemáme žádné dějiny, naše země vznikla letos.“ (úsměv) Bylo to zvláštní, ale byla to příležitost dělat něco pozitivního.

Co na přesun do Česka říkala Caroline?
Ještě než jsme se vzali, slíbila mi, že můj lid bude jejím lidem a můj Bůh bude jejím Bohem. Věrně šla se mnou. Ráda učí malé děti, spoustu let pracovala na tom, aby získala povolení učit děti v mateřských školkách. Také připravuje materiály pro učitele a věřící rodiče.

Thomas Graumann v roce 2008 (foto: T. Coufal)

Návrat do země vašeho dětství pro vás znamenal také objev nových informací o vaši rodině. Jak se o vás dozvěděl syn faráře Odstrčila, jehož sbor navštěvovala vaše maminka?
Když se nedávno v televizi vysílal film o Nicholasu Wintonovi, v titulcích se objevilo moje jméno. A on je zahlédl, zkontaktoval mě a řekl mi: „Mám pár papírů, které vás asi budou zajímat.“ Poslal mi nějaké dokumenty. Například jsem se dozvěděl, že můj strýc měl zájem o jeho tetu – to bylo jakési propojení mezi našimi rodinami. A poslal mi také poslední vůli mé maminky.

Co se v ní píše?
Maminka žádala, abych v případě jejího úmrtí nebyl s bratrem dán do péče našemu otci, protože nás neměl rád, ale abychom byli vychováni v evangelické rodině, abych byl připravován na práci kazatele nebo misionáře a aby se můj bratr, který měl problémy s očima, stal technikem. Maminka také odkázala určitou částku peněz na výstavbu evangelické modlitebny v Těšanech, k čemuž nikdy nedošlo.

To musel být zvláštní pocit, číst maminčinu závěť po tolika letech. Navíc jste ji už v podstatě naplnil, aniž byste to věděl…
Ano. Je to jako v tom verši „Dříve než zavolají, já odpovím“ (Izajáš 65,24).
Když se ohlížím za svým životem, je zajímavé sledovat, jak mě Bůh vedl. Jsem si jist, že kdybych před válkou odjel s příbuznými do Austrálie, nikdy bych v prostředí své židovské rodiny neslyšel evangelium. Kdybych ve Skotsku zůstal u onoho presbyteriánského pastora, asi bych se ani v tomto zřejmě liberálním okruhu nesetkal s evangeliem. Místo toho jsem byl poslán do křesťanské rodiny…  Pán Bůh vede pozitivně i negativně, otvírá dveře nebo je zavírá.

Zdroj: časopis Život víry

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Průměrné hodnocení: 5 / 5. 13

1 komentář u „Zemřel dvakrát zachráněný Thomas Graumann – „Wintonovo dítě“ a misionář“

  1. Je to krásný rozhovor, aniž bych tušil, že bratr Graumann měl tak bohatý a požehnaný život – k Boží slávě

Napsat komentář