Vojtěch Furák: Tři měsíce jsem se znovu učil chodit

0
(0)

Do Církve bratrské v Dejvicích jsi přišel, když ti bylo 20 let, krátce poté, co jsi uvěřil. Dnes před sborem stojíš ve svých 31 letech jako kazatel. Napadlo tě tehdy, že by se ti něco takového mohlo stát?

Nenapadlo (smích). Určitě to nebyla věc, po které bych toužil.

Vyrostl jsi v nevěřící rodině a tvoje cesta k víře vedla mimo jiné přes věřící učitelky a jejich pozvání na English camp. Co se dělo po tvém obrácení?

Všichni mi říkali „musíš chodit do sboru nebo na mládež“ a já jsem se tomu bránil. Ale asi během roku jsem začal chodit na mládež, začal jsem tam sloužit a taky jsem začal pracovat jako dobrovolník v Teen Challenge (Centrum dětí a mládeže Teen Challenge se v Praze 3 věnuje ohroženým dětem – pozn. red.) Takhle mi během roku a půl Bůh ukázal, nejen co je smyslem života, ale i co je jeho náplní. Když jsem byl v pubertě, jedna z nejtěžších věcí pro mě byla právě to, že jsem nevěděl, co budu dělat, spousta věcí mi připadala zbytečných, nevěděl jsem, proč se snažit. Ve službě mladým lidem jsem vnímal Boží jednání, a to byla asi největší změna.

Co myslíš Božím jednáním? V sobě, nebo v těch druhých?

Mám pocit, že Bůh jedná ve mně mnohem víc, než jsem vlastně já sám schopný sloužit druhým. Ze začátku to bylo hodně silné, ať už v mládeži nebo v Teen Challenge. Vnímal jsem, že se potřebuju v hodně věcech změnit nebo možná uzdravit. Když jsem v Teen Challenge slyšel životní příběhy dětí a viděl jsem, jak se mnou komunikují, připomínalo mi to slovo z Ezechiela o tom, že Bůh dává pryč naše kamenné srdce a místo něj nám dává srdce nové. Vnímal jsem, že právě tam mi Bůh proměňoval srdce.

Proč ses rozhodl, že budeš pomáhat právě s dětmi v Teen Challenge?

Když jsem dokončil střední školu, dostal jsem se na všechny tři školy, na které jsem se hlásil, a vybral jsem si sociologii. Ale asi jsem nebyl nejbystřejší a myslel jsem si, že to je práce s lidmi… Další rok, když jsem se hlásil na jinou školu, jsem se nedostal nikam, což byl první větší neúspěch v mém životě. Tehdy mi Bůh dal milost, že jsem se dostal na tři měsíce do Irska, do sboru, odkud k nám jezdily týmy na English campy. Bydlel jsem v rodině pastora pro mládež. Když jsem se vrátil, věděl jsem, že chci pracovat s mladými lidmi. V té době jsem už myslím četl knížku Dýka a kříž (o vzniku organizace Teen Challenge v USA a jejím zakladateli Davidu Wilkersonovi – pozn. red.), a hlavně u nás ve sboru byla prezentace služby Teen Challenge. Pro mě bylo klíčové, že se to hodně podobalo tomu, co jsem dělal v Irsku.

Jak na tebe děti zapůsobily při prvním setkání?

Během první návštěvy si mě získaly. Jsem jedináček, mám jen jednoho bratrance, který bydlí dost daleko. Když jsem přišel poprvé do Teen Challenge, asi během 10 minut mi dvě děti lezly po ramenou a po hlavě a ta bezprostřednost se mě velice dotkla. Asi při druhé návštěvě během společné svačiny se mě děti ptaly na věci, na které jsem nevěděl, jak odpovědět. Můj život dospívajícího člověka ze střední třídy, který nemá výrazné problémy, se střetl s dítětem z vyloučené lokality. Když se mě ptaly, jestli jsem táta, tak jsem nechápal, proč se mě na to ptají. Pak jsem pochopil, že v jejich prostředí můžou být lidi v mém věku už rodiči. Tyhle věci se mě dotýkaly a Bůh skrze ně ke mně mluvil.

Jak se z tebe stal kazatel?

Jeden z prvních, kdo mě v tom povzbudil, byl pastor, u kterého jsem v Irsku bydlel. Bylo pro mě důležité, že ve mě věřil, že mi řekl, že si mě jako kazatele dokáže představit. Hodně totiž bojuju se strachem. Tam jsem přijal vizi stát se pastorem pro mládež, což tehdy v Církvi bratrské ještě pořádně neexistovalo, teď už je to rozšířenější. Když jsem se vrátil z Irska, podal jsem si přihlášku na teologii s vidinou toho, že za pár let bych mohl pracovat v církvi, protože jsem to vnímal jako povolání od Boha. Ale bál jsem se, jestli to zvládnu, jestli to neskončí fiaskem.

Shodou okolností jsem v té době kolem sebe viděl pár kazatelů z různých církví, kteří se rozvedli a jejich služba skončila. Pro mě to byl najednou obrovský strašák, jestli se taky rozvedu, když budu kazatel… Zároveň když stojím před nějakou změnou (v tom jsem myslím typický Čech), automaticky očekávám, že věci budou horší. Takže trvalo asi čtyři roky, než jsem nastoupil na vikariát, což je už oficiální příprava na kazatele. Hlavní důvod, proč to trvalo tak dlouho, byl můj strach; prostě jsem nevěřil Hospodinu, že to společně zvládneme.

Kdy se to změnilo?

Před sedmi lety, když jsem byl ve třeťáku na vysoké škole, mi vyhřezla plotýnka a skončil jsem v nemocnici. Byl jsem ochrnutý od pasu dolů. Jediné, co jsem cítil, byla bolest. Když to v nemocnici v Motole zjistili, už asi za hodinu a půl mě operovali. Pak jsem se tam tři měsíce znovu učil chodit. Měl jsem spoustu času přemýšlet…

Autor: Anna Tichá
Úvodní foto: Tomáš Coufal


ŽV 2022/06

Ukázka z rozhovoru, který si v plném znění můžete přečíst v červnovém čísle měsíčníku Život víry. Vojtěch Furák v něm dále mluví např. o tom, jak potkal svou manželku, a také o zápasech souvisejících s neplodností.

Červnové vydání Života víry se tentokrát věnuje tématu komunikace s dospívajícími. Jak se svým náctiletým dětem přiblížit? Jak rozumět, co se s člověkem během dospívání děje, a jak s ním komunikovat? Na otázky hledají odpovědi Ráchel Bícová a Ida Pencová a o svých zkušenostech z pohledu rodičů a jejich dnes už dospělých dětí se sdílejí Dave, Tyler a Claire Pattyovi, a Jana Frantíková a její dcera Bohdana Boudová. Pohled dospívajících zachycuje anketa s teenagery z křesťanských rodin.

Obsah časopisu doplňují dojmy z prvního roku na misii v Čadu, rozhovor s Tony Kalmovou a recenze její nové knihy či příběh čtenářky o zázraku na covidové jipce. Časopis připomíná také třísté výročí založení Ochranova a „moravské“ misijní hnutí, které zasáhlo svět.

Kromě papírové verze lze Život víry předplatit i elektronicky ve formátu PDF a v audioverzi.
Toto číslo lze zakoupit i samostatně – na
papíře, v PDF i v MP3.

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Průměrné hodnocení: 0 / 5. 0

Napsat komentář