Tomáš Dittrich o rozdělení církve: Losnu, nebo Mažňáka?

4.8
(4)

Epidemie covidu se u nás rozrostla. Snad ještě větší depresi ale mám z jiné věci: z rozdělení církve. Šíření epidemie beru jako realitu, polarizaci církve v podobě, v jaké se s ní setkávám, pokládám za bezpředmětnou, a proto mě děsí. 

Dnes jsou asi nejnápadnější neshody lidí, kteří jsou pro nošení roušek a další epidemiologická opatření, a těmi, kdo jsou proti. Podobně jako já jste se alespoň na internetu setkali s lidmi, kteří v očkování vidí konečnou záchranu před epidemií, i s těmi, kdo ho pokládají za nástroj zotročení. Dále jsou tu křesťané, kteří mluví o „vítačských politických stranách“ (což jsou asi všechny kromě ANO, KSČM, SPD a Trikolóry) a obávají se muslimských přistěhovalců, zatímco jiní jsou spokojeni v Evropské unii a klidně by pár migrantů přijali. Pro někoho je Rusko světem zla, pro druhého je Putin strážcem tradičních hodnot. Pak tu stojí Zeman kontra Drahoš a Trump versus Biden. Specificky křesťanským dilematem je rozpor mezi evangelikály, kteří stojí o společenství s katolíky, a jinými, kteří to považují za popření evangelia. Podobné je to s kreacionisty a křesťany věřícími v evoluci.

Rozličnost názorů mi přitom nevadí. Vadí mi jen opevňování v těchto pozicích. Kde se berou tak silné postoje? Kde se vzala neochota k mírnosti nebo k uznání chyby? 

Když Boží děti volí proti sobě

Příliš dobře si pamatuji na druhé kolo předminulých prezidentských voleb. Zeman, nebo Schwarzenberg? Oba kandidáti pro mě byli nepřijatelní. Vzpomínám na nátlak své kamarádky, když jsem jí řekl, že tentokrát výjimečně volit nepůjdu. Je to dobrá kamarádka, ale něco do ní tenkrát vjelo.

V našem společenství jsou lidé, kteří volili Zemana, i ti, kdo volili Drahoše. Tentokrát jsem volil a o těch, kdo svůj hlas dali druhému kandidátovi, si myslím, že volili špatně. Ale obě skupiny se předtím na shromážděních společně modlily, aby se naplnila Boží vůle (voliči Drahoše si asi myslí, že naše modlitby nebyly vyslyšeny, ale aspoň to byly naše společné modlitby). Lidé, kteří volili opačně než já, jsou pro mě důležití. Znám je, mám je rád, líbí se mi. Ani mě nenapadne se na ně dívat skrz prsty. Jsem i jejich starším. Jen doufám, že ani jim rozdílnost názoru nebrání si mě vážit jako Božího dítěte.

Mladý politolog Petr Kobylka, který nedávno napsal o prezidentských volbách v USA, se nevyslovil ani pro jednoho z obou kandidátů, přestože má jasno, koho by volil. Ani já neřeknu, co si myslím o současných protiepidemiologických opatřeních. Mám to docela seštudované, na internetu jsem si přečetl některé zajímavé názory, znám různé statistiky, mám na věc kategorický názor a vsadil bych se, že se během pár měsíců ukáže, že jsem měl pravdu. Ale nejde předně o to, mít pravdu, proto se tě nesnažím přesvědčit o té své pravdičce pravdičkovaté.

Na shromáždění jsme opatření vlády nerozebírali, ale shodli jsme se na tom (aspoň doufám), že vrchnost to nemá lehké a že je na základě 13. kapitoly listu Římanům potřeba respektovat všechna vládní nařízení, která nás nestaví do pozice neposlušnosti Boha Bible. Takže shoda se najít dá, ale jde o to, na čem se shodnout.

Opačný názor? Ten se neodpouští!

Často na tom, kdo tu pravdu má, tolik nezáleží. Zeman, nebo Drahoš? U Zemana je pozitivní jeho vztah k Izraeli. Jeho voliči jsou spokojeni, a v této věci bude asi se současným prezidentem spokojena i většina voličů Drahoše. Nicméně na Drahošovi by možná, kdyby byl zvolen, mohli jeho odpůrci také nalézt něco pozitivního, třeba rovněž jeho vztah k Izraeli.

Mám jednoznačný názor na roušky a vsadil bych se, že se brzy ukáže, že jsem měl pravdu, ale možná se naopak dovím, že jsem se mýlil. Určitě je hloupé mít špatný názor, ale to není tragédie. Každý jsme se v mnoha věcech mýlili a asi patrně ještě mýlíme. Katastrofa nastane, až když se na druhého začnu dívat spatra. K tomu patří taky to, že někdo projeví svůj silný názor, který je opačný než ten můj, a já nějak předpokládám, že to má proti mně. Vezmu to osobně a osobní věci se neodpouštějí, a to ani tehdy ne, když si to jen myslím a žádný osobní podtext tam ve skutečnosti nebyl. To nezní moc křesťansky, ale naneštěstí to bývá realita, i mezi křesťany. Češi jsou nadstandardně vztahovační, nezřídka i křesťanští vedoucí.

Rozdělení na facebookovém bojišti

Je v dnešní době něco, co nás vede k tomu, abychom jeden proti druhému nesmiřitelně stavěli své názory? Církev je tu ve vleku celé společnosti. Místo aby byla příkladem, je zrcadlem, nebo dokonce chvostem. Je to typický rys stagnace. Znak společenství, které ztrácí cíl, které přestává táhnout za jeden provaz. Lidé, kteří by se měli horlivě modlit, se horlivě přou a odsuzují se pro rozdíl v názorech na podružné věci.

Co s tím? Jak dojít smíru? Důležité je nepřeceňovat svou pravou víru v roušky ani v Zemana. Mít správný názor na přistěhovalce je méně důležité než žít s bratry a sestrami v pokoji. Jedno uplivnutí na facebooku může znečistit desítky lidí. Často (dokonce asi vždycky) si myslíme, jakže se ten druhý plete, a pak se nejednou ukáže, že je to jinak. Velký význam má přiznat chybu – ať už tu, že jsem měl mylný názor, nebo že jsem kvůli prosazování pravdy narušil společenství s bratrem nebo sestrou.

Kohout bývá mladý a horlivý, často ale i starý a rozčepýřený. Toť minulý život můj. Dnes už se, pokud má krocan nateklý rudý krk, klidím z bojiště. Bůh nám buď milostiv.

Úvodní foto: Elizabeth Lies (Unsplash)


Život víry: Hranice autority

Převzato z listopadového čísla časopisu Život víry, který se věnuje tématu „Hranice autority“. Jakou autoritu má mít vedoucí v církvi a jak ji má uplatňovat? Jak se pozná manipulace a jak se jí bránit? Na co si dát pozor, abych se manipulátorem sám nestal? Existuje ideální model církevního vedení? Nad těmito otázkami přemýšlejí Kateřina Lachmanová, Pavel Černý, Lubomír Ondráček a Pavel Hošek.

Život víry

V časopise dále najdete úvodník Davida Nováka „Jak vnímáme sami sebe“ a příspěvek o misijním výjezdu na Altaj – do míst, kde vládne zima a alkohol a kde se žije jako před sto lety. Dění ve společnosti u nás i ve světě odráží příspěvek o českých křesťanech v médiích, politice a justici Tomáše Dittricha i zamyšlení nad děním v „Rozdělených“ státech amerických a tím, jaká etická dilemata v souvislosti s volbami řeší američtí křesťané. Pohled do zákulisí zakládání křesťanské školy přináší Dana Koutecká a nechybí ani dva příběhy čtenářů: první o osvobození z vlivu manipulující nadřízené, druhý o hledání parašutistů. Na 350. výročí úmrtí J. A. Komenského reaguje článek Karla Boháče Třináctá komnata J. A. K. a virtuální rozhovor Jaroslava Plevy s touto historickou osobností. 

Časopis Život víry si můžete přečíst v papírové i elektronické verzi nebo si lze všechny hlavní články poslechnout jako audio nahrávku. Více na www.zivotviry.cz.


Líbil se vám článek? Dává vám Svět víry smysl a rádi se sem vracíte? Budeme rádi, když náš projekt podpoříte. I malá částka se počítá.


Jak hodnotíte tento příspěvek?

Průměrné hodnocení: 4.8 / 5. 4

1 komentář u „Tomáš Dittrich o rozdělení církve: Losnu, nebo Mažňáka?“

  1. Díky Tomáši, je to dobrá analýza stavu současné církve. ale jak řešit tu stagnaci ztrátu vize?
    Myslím, že i sem se hodí komentář, který jsem použil na KD pod článkem D. Nováka “Jak může křesťan volit.” Tématika je velmi podobná.
    Podobnou situaci výstižně popsal C. S. Levis v jedné ze svých alegorických knížek, která se dá vyprávět skoro jako vtip:
    Duše člověka letí ponebesím do nebe a ptá se anděla, který ji provází: „Proč ty nebeské věci přicházejí ze šikma a ne kolmo shora?“ Anděl se diví a odpovídá: „Ty nebeské věci přicházejí kolmo shora, ale ty jseš šikmo!“

    Co tím chci říci? Pro pravicově smýšlejícího konzervativce, který mluví hlavně o morálce, budou ty nebeské věci přicházet poněkud z leva. Pro liberálně smýšlejícího křesťana, který mluví převážně o svobodě, budou ty nebeské věci přicházet poněkud z prava. Oba ale půjdou do nebe, protože oba milují Pána.

    Potíž je v tom, že Boží cesta není zlatá střední někde mezi, ale zcela jiná, nestraná, protože je kolmá a ta může být jen jediná. Bůh nikomu nestraní, jak by jinak mohl soudit svět?
    Covid se globalizoval a přispěl k rychlému nástupu globalizačních sil usilujících o světovládu a tím napomáhá i k nástupu Antikrista.
    Je třeba dnes globalizovat i evangelium. Ježíš je totiž také globalizační, neboť je Pantokrátor – světovládce – a svou vládu nikomu nepředá. Ale církev ho takto před světem nezjevuje. Církev jakoby se stále modlila: „Pane, zachovej nám demokracii!“ To ale dnes již nelze splnit. Nástup Antikrista nezamodlíme a demokracií dnes už nelze bojovat proti totalitě, tak jako před 30-ti lety, ale pouze jinou totalitou, mocnější a silnější, tou Kristovou. Je na čase, aby církev prozřela a uvědomila si, že v nebi není demokracie, ale království bez parlamentu starců, kteří smekli a hodili své koruny před trůn. Až Ježíš přijde vládnout na tuto zem, nikdo už přeci jeho vládu nenazve demokracií.
    Nemám rád zjednodušování a „ideologické“ fráze, na které se nedá říct nic jiného než Ámen. Např. „Křesťané všech církví, spojte se!“ Ale pokud bych chtěl přeci jen definovat něco, co nás křesťany spojuje, tak je to především to, že nemáme jen společného Pána, ale také společného nepřítele.

Napsat komentář