Zákaznické chování se v době pandemie změnilo. Během lockdownu si lidé zvykli nakupovat po internetu, mít schůzky po internetu, studovat po internetu, objednávat si dovoz obědů, bavit se, to vše po internetu. Zaměstnanci, kde to bylo jen možné, pracovali z domu. Ne všechny tyto trendy se vrátí tam, kde byly v roce 2019. Lidé objevili snadnost a pohodlnost fungování z domova.
Je toho mnoho, co je možné bez setkání tváří v tvář. Lidé se přeškolili na bohoslužby, malé skupinky, modlitební setkání, odpoledne uctívání, různé křesťanské webináře i učednictví po internetu. Nedělali jsme to vše možná zcela dobrovolně, ale zvykli jsme si. Pohodlí, ušetřený čas na přesuny a vysoká neformálnost těchto forem je lákavá.
Jak to zasáhlo křesťanský život? Sledování bohoslužby v pyžamu těsně po procitnutí nebo v domáckém oblečení s kávou a snídaní před sebou je příjemné. Zatímco posloucháme kázání, polévka se vaří, kuře je v troubě a brambory klokotají na plotně. Pohoda domova spojená s duchovními potřebami.
Zase jdeme pozdě
Je pravda, že odjezd do sboru ve většině rodin nebývá zcela beze stresu. Jeden člen rodiny sleduje hodiny, protože usiluje, abychom nepřišli pozdě. Ostatní plní ranní úkony svým tempem. Ne vždy dostatečným. Okamžik odchodu se kvapem blíží a začíná být zřejmé, že zase přijdeme pozdě. Napětí narůstá a konflikty eskalují. Bohoslužba na internetu nám tohle všechno ušetří.
Protože všichni nejsme extroverti, mnozí oceníme, že během bohoslužby na obrazovce odpadají všechny společenské formality (co si mám vzít na sebe, jak vypadámz, co si druzí budou myslet), vztahové komplikace (vyhnu se těm, které nechci vidět, proč se mi tenhle člověk vyhýbá), potřeba se usmívat a navodit příjemnou náladu (všichni se tak tváří, nezvládli by to, co skutečně prožívám). Doma jsem tím, kým jsem, a dělám to, co mám chuť dělat, a nedělám to, co chuť dělat nemám. Nemusím se přetvařovat.
Vysoce relaxovaná atmosféra domova se nedá srovnat se stresy nedělního odchodu do sboru, časného vstávání, příprav oběda, uspěchané snídaně, stresů během příprav na odchod, spěchu, abychom nepřišli pozdě, zlobení dětí, které odmítají spolupracovat, a napětí mezi rodiči. Navíc, pokud vás nezaujme bohoslužba ve vašem sboru, stačí pár kliknutí a ocitnete se v jiném, zajímavějším sboru. Mnozí z nás dokonce stihli sledovat několik bohoslužeb za jednu neděli. Nebyli jsme tím snad o několik řádů duchovnější?
Proč tedy jít do společenství? Proč opustit pohodlí a absolvovat stresy? Nestačí internetový přenos? Stojí všechny tyto komplikace za to?
Kontakt s lidmi
To, co ztrácíme, je osobní kontakt s lidmi, živé společenství jako tělo Kristovo, možnost autentického uctívání Boha. Napětí, které je s tím spojené, má také pozitivní složku. Přestože přetvářka není zcela v pořádku v tom smyslu, že nemáme být někým jiným, určitá složka je pozitivní. To pozitivní spočívá v potřebě respektovat někoho kromě sebe. Respektovat, přizpůsobit se a modifikovat své pocity a jednání tak, abych se necítil dobře jen já, ale aby se cítil dobře ten, s kým právě mluvím. Abych se naladil na Boží přítomnost.
Být spolu v kontaktu. Vztahy nejsou jen přenosem informací. Je to mnohem více. Vnímáme bližního všemi smysly. Proto rozumíme lépe, chápeme více a cítíme to, co je za fakty. Jsme spolu jeden s druhým v zápasech, které si popisujeme. Vzájemně sdílíme radosti a starosti. Můžeme se usmát, pohladit, dotknout, obejmout. Ale hlavně můžeme milovat autenticky, pravdivě a jako celé bytosti.
Ježíš řekl, že pokud navštívíme nemocné, vězněné, dáme najíst a napít, udělali jsme to jemu. Neříká, když poukážete dar na konto nebo pošlete balíček. Ale dáváte sebe v osobním kontaktu. To je moc lidského společenství.
Vytváření duchovního společenství
Není to ale jen to, co můžeme dát jeden druhému jako lidské bytosti. Naše vztahy mají ještě další dimenzi. Společně stojíme před Bohem. Postavíme se před jeho tvář. Jsme jeho tělem. A on je hlavou. Toto tělo není vytvářeno jen internetovou sítí, ale skutečnou přítomností. Není virtuální. Je duchovní, ale také fyzické, viditelné a hmatatelné. A my jsme jeho součástí.
Můžeme sice v pohodlí domova slyšet stejná slova, která zazní v kázání. Můžeme se připojit k písním, chválám (a dokonce zpívat mírně falešně). To, co ale nemůžeme, je spoluutvářet živé zvěstování Slova, být s bratry a sestrami zástupem těch, kdo uctívají Boha.
Pokud jsme Kristovým tělem, toto tělo utváří skuteční vykoupení lidé, reálné bytosti, živé kameny (1. Petrův 2,5). Kontakt mezi jednotlivými orgány těla je tělesný, viditelný a vyžaduje přítomnost. Je nepředstavitelné, že by to bylo zprostředkované, umělé, jen částečně funkční napojení. Skutečný dotyk je nenahraditelný. Nejde jen o přenos informace, jde o celou stavbu organismu, ve kterém drží a podpírá jedna část druhou. Musí si být nablízku, aby všechny reakce byly koordinované. Musí si být k dispozici právě ve chvíli, kdy je to potřeba.
To po internetu nelze.
Vědomí sounáležitosti a možnost formování
Vytváříme jeden celek. Patříme k sobě ve stavbě, jejíž hlavou je Kristus. Satanovou snahou je nás izolovat, rozdělit, oslabit, zpochybnit naše propojení s „Hlavou“ a také naše napojení jeden na druhého. Potřebujeme utvrzení toho, že jsme jedním tělem. Je mezi námi mnoho rozdílů. Ale máme něco společné. Jsme Kristem vykoupení, milujeme ho a toužíme žít tak, jak se jemu líbí. Není nic přirozenějšího než to, že musíme být spolu. Celou duší po tom toužíme,
Webinář mohou sledovat tisíce lidí. Ale míra přetváření, formování a transformace je nejistá. Působí především na naši mysl, snad city. Přetvářet do Kristova obrazu se ale máme jako celé bytosti. Duch svatý nás vede, ale také formujeme jeden druhého. Děje se to ve vztazích, v Kristově těle, v církvi.
Neplatí to tak vždy, ale nejsou nepříjemnosti spojené s mezilidským kontaktem znakem toho, že se formujeme? Nejsou nedorozumění příležitostí, abychom se nechali přetvářet? Není to Boží cesta, jak nás tvaruje do Kristovy podoby? Není bolest potvrzením, že umírá to „staré“? Neplatí to stoprocentně. Ne každá bolest. Ale část bolesti ano.
Možnosti autentického růstu a formování přes internet jsou nedostatečné. Mohou sloužit jako dobrý doplněk. Ale nemohou nahradit Ježíšovu přítomnost tam, kde se dva nebo tři sejdou v jeho jménu. Ježíš skutečně řekl sejdou. Toto setkání s Pánem uprostřed vyžaduje přítomnost.
Služba jeden druhému
V organismu Kristova těla usilujeme o souhru. Sloužíme si navzájem dary a doplňujeme jeden druhého. Nevybíráme si sami to příjemné, na co reagují naše pocity, a nevytváříme si vlastní výběr toho, co se nám líbí. Sloužíme právě tam, kde se nám to nelíbí.
Velikou předností internetu je to, že je neinvazivní. Sami rozhodujeme, na co se budeme dívat, co vyhledáme a co do své mysli vpustíme. To je zároveň jeho ohromnou slabinou. Nevybereme si to, co nám není příjemné, do čeho se nám nechce, co bychom museli překonávat. Naše duchovní svaly atrofují a ukázněnost a disciplína polevuje.
Ve skutečných vztazích se musíme podřizovat, musíme snášet druhé, usilovat o porozumění a jednotu Ducha. Učíme se pokoře, trpělivosti, dozrává ovoce Ducha. Svět, ve kterém žijeme, tyto schopnosti možná ztrácí. My se ale učíme nemyslet jen na sebe, milovat ty, které bychom si jako bratry a sestry vybrali, i ty, které bychom si nevybrali.
A co děti?
Pro většinu dětí je současná internetová zátěž už nyní nadměrná. Trávily ve virtuálním prostoru mnohem více času, než by bylo přiměřené. Proto by rodiče měli vítat každou příležitost, aby děti trávily čas s dalšími dětmi i dospělými. Už jen tyto pragmatické důvody svědčí pro to se přemoci a jít v neděli ráno do sboru. Navíc je zde to, co nelze získat internetovou bohoslužbou. Děti rostou a vyvíjejí se tím, že vstřebávají ze svého okolí množství podnětů. Rodiče, kteří si v neděli ráno přispí, ukazují svým dětem na hodnoty, které je řídí. Přemoci se umožňuje dětem vidět, že v srdci otce a matky nevítězí pohodlnost, ale nadšení, odevzdanost a láska ke Kristu.
Pro děti jsou reálné vztahy nezastupitelné. Proto je v zájmu rodičů, kterým záleží na zdravém duchovním vývoji dětí, aby byly vystaveny Božímu působení v Boží rodině. Je to důležité pro jejich obrácení. A také pro to, aby uprostřed světa, kde to není vždy samozřejmé, mohly mít zkušenost se zdravými vztahy.
Nechce se mi!
Musím dnes do sboru? Necítím se zrovna nejlépe. Trochu mě škrábe v krku. Jsem unavený! V posledním týdnu toho bylo hodně. A stejně nestíhám. Co kdybychom to dnes vypustili. Můžeme sledovat bohoslužbu na internetu. Co se stane? Vždyť je to totéž!
Pokud prozatím nepřišlo nedělní ráno, kdy ležíme ve vyhřátých peřinách a napadají nás tyto otázky, pak předpokládám, že ještě přijde. Pokusili jsme se zde formulovat argumenty pro živou účast na živých bohoslužbách. Ale tím nakonec nejcennějším argumentem je to, že je vůlí Pána, kterému se toužíme líbit, abychom neopouštěli společné shromáždění, ale byli pozorní jedni k druhým, rozněcovali se v lásce, dobrých skutcích a napomínali se (Židům 10,24–25).
Úvodní foto: Robin Spielmann (Unsplash)