Jak poznám, kdo vykládá Písmo správně? Tuto otázku mi zaslal jeden z mých čtenářů, jenž je zřejmě vystaven tlaku několika „vykladačů Písma“, kteří se mezi sebou nemohou shodnout. Jeho otázka nezní, jak Písmu správně porozumět, ale jak poznat, který z vykladačů má pravdu.
Bob Goff popisuje ve své nádherné knížce „Láska konající“ dva křesťany, kteří spolu vedli dlouholetý spor o výklad Písma. Píše, že na sebe chrlili verše z Písma jako dávky z kulometu. Biblické slovo pro ně bylo v jistém smyslu mečem (srov. Židům 4,12), ovšem tímto mečem nebojovali proti Zlému, ale proti sobě navzájem.
Boží slovo pro nás ale nechce být ani kulometem, ani municí. Chce nám být chlebem života. Chce být vodou, která nás občerství. V první řadě nejde o to, abychom se přiklonili k jednomu vykladači (a rovněž se odklonili od druhého). Jde o to, abychom se sami sytili Božím slovem a hledali vlastní porozumění.
V Písmu je spousta pasáží, kterým nerozumím. A vůbec mě to netrápí. Proč? Popíšu hned několik důvodů.
Skryté věci patří Bohu
Začnu anekdotou. Šestiletá holčička odmítala jít do nedělní školy. Když se jí tatínek ptal, proč, odpověděla velmi moudře: „Už toho vím mnohem víc, než dělám.“ Nemyslím si, že to byl důvod, proč nechodit do nedělní školy, ale holčička dost přesně vystihla naši situaci. Většina křesťanů nemá problém s tím, že by Bibli málo rozuměla, ale s tím, aby podle Božího slova žila. Jen si vezměme třeba slovo „Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ (Matouš 7,1) To se během minuty naučí nazpaměť každý, kdo jen trochu chce. A bude si to pamatovat do konce života. S čím bude mít větší problém – s tím, že toto slovo nebude znát, nebo s tím, že toto slovo nebude žít? Podobně je tomu s Desaterem. Je problémem křesťanů to, že si ho nedokážou zapamatovat, nebo spíše to, že ho nedodržují?
Byla doba, kdy jsem už měl Bibli přečtenou, Nový zákon dokonce v řeckém originále, ale neznal jsem Pána Ježíše. Pak jsem prožil obrácení, a začal jsem Písmo číst úplně nově. Přestože jsem měl vystudovanou teologii a přestože jsem se stal Božím synem, spoustě věcí v Písmu jsem nerozuměl. Jednou mi ale v Písmu zasvítil verš z Deuteronomia (5. Mojžíšova 29,28): Skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu, odhalené pak nám a našim synům až navěky, abychom plnili všechna slova tohoto zákona. Vlastně se to týká toho, o čem jsem již psal: Jsou věci, které jsou nám skryté, kterým zatím nerozumíme. Ale ledacos je nám z Písma již odhaleno. Nechme to, co je nám skryté, Bohu, a pilně plňme to, co je nám již z Božího slova zjeveno.
Čtěme Písmo s modlitbou, snažme se porozumět, ale pokud nám něco zůstává skryto, netrapme se tím. Vícekrát jsem během svého křesťanského života zažil, že najednou jsem určité místo z Písma pochopil. Bylo to zpravidla v situaci, které se dané biblické místo týkalo. Dokud jsem do té situace nedospěl, nerozuměl jsem mu. Možná to bylo tím, že jsem je nepotřeboval. Ale jakmile jsem se dostal do situace, které se dané Boží slovo týkalo, Duch svatý mi ho připomenul.
Slovo nelze oddělit od Ducha. Duch svatý vedl ty, kdo Písmo zapisovali, ale stejně tak ho potřebujeme, abychom Slovu dobře rozuměli. Nemusím být arbitrem mezi dvěma bratry, kteří se přou o výklad nějakého biblického místa. Je důležité, abych se naplňoval Duchem svatým – on mi pak připomene Slovo, které je pro mě v dané situaci aktuální.
Jak je to s vytržením?
Pokud se staneme ve společenství do sporu o výklad Písma, položme si otázku, zda se k tomuto sporu musíme vyjadřovat; zda po nás skutečně Bůh chce, abychom volili mezi dvěma stranami.
Netvrdím, že se v takové situace nemůžeme ocitnout – sám jsem se v ní ocitl několikrát, a Ježíš v ní byl velmi často. Když se ho například farizeové ptali: „Je dovoleno propustit manželku z jakékoli příčiny?“, pak mu předložili otázku, o které se vedly letité spory. Podle jedné vykladačské školy zněla odpověď „ano“, podle druhé „ne“. Ježíš se přiklonil k přísnějšímu výkladu. Zatímco podle „liberálních“ farizeů mohl muž ženu propustit z jakékoli příčiny, podle „konzervativních“ pouze v případě smilstva. Ježíš v dané situaci zaujal jednoznačné stanovisko a podpořil „konzervativce“.
My se ale v podobné situaci ocitáme daleko méně často. A radím: Rozhodně takové situace nevyhledávejme. Pokud nám Bůh svěří odpovědnost vedoucích v Božím lidu, nebudeme se jim někdy moci vyhnout, ale i pak platí, že je nemáme aktivně vyhledávat.
Mě se lidé například ptají, jak to bude s vytržením, a já bez rozpaků říkám, že nevím. Někteří lidé usoudí, že jsem málo duchovní člověk, ale mě to netrápí. Farizeové a zákoníci, kteří se považovali a byli považováni za duchovní, měli z Písma přesně nastudováno, jak to bude s Mesiášem, až přijde, ale když pak opravdu přišel, nepoznali ho. Přeji si, abych měl podíl na vytržení; to ale souvisí se stavem mého srdce víc než s tím, jestli znám odpověď na otázku, zda bude vytržení před velkým soužením, během velkého soužení nebo po velkém soužení. Proto se snažím více si hledět biblické výzvy „především střež a chraň své srdce, vždyť z něho vychází život“ (Přísloví 4,23) než se snažit přinést odpovědi na všechny otázky, které nás nad Biblí napadnou.
Konečně zmíním ještě to, že celá řada míst v Písmu má dva i více výkladů, které se navzájem nevylučují. Nechci tím říci, že Písmo je „gumové“ a že ho můžeme natahovat, jak se nám zlíbí. Podle mé zkušenosti ale platí, že dva lidé mohou určité místo z Písma pochopit značně odlišně (už proto, že jsou také v odlišné osobní situaci), a přitom nelze říci, že jeden by ho chápal správně a druhý nesprávně. Pamatujme na to, že smyslem Písma je, aby nám byl zjeven Ježíš Kristus (srov. Jan 21,30-31). S tímto vědomím a s touto touhou k Písmu přistupujme – především sami za sebe. Budeme-li upřímní, Hospodin nás jistě nenechá zbloudit.
Text vyšel v lednu 2016 v časopise Život víry.
Úvodní foto: Jasmin Ne (Unsplash)