říká Adam Parma, který stál coby režisér např. za animovaným seriálem Labyrint světa a ráj srdce podle slavného díla J. A. Komenského nebo za projektem Staleté kořeny. Kromě režírování ale zvládá také např. překládat, učit, psát scénáře i písničky. A k tomu všemu má doma šest dětí ve věku od tří do patnácti let. Jak děti vede ve vztahu k médiím, nám prozradil v následujícím rozhovoru.
Kdy a jak bys děti uváděl do světa médií? Jak je s médii seznamuješ?
To je pro mě i pro ženu velké téma – odvrácená strana médií. Mediální obsahy jsou velikým zdrojem zábavy a možná i poučení, fantazie, inspirace… Je to lákadlo. Na druhé straně spousta toho obsahu je něco, co dětem pouštět nechci, a přemýšlím nad tím, jak jim to vypnout. Ještě když jsme byli s manželkou sami, tak jsme se dobrovolně rozhodli zbavit televize, protože jsme zjistili, jak nás to ochuzuje v komunikaci. Dneska mají děti média v kapse, mají je, když jdou lesem, když jedou vlakem. Mohly by se v tom světě utopit. Mediální hygienu tedy hledáme neustále. Přečetli jsme k tomu hafo různých knížek, různých zkušeností, dokonce jsme s kamarádem a dalšími kolegy založili neziskovou organizaci Děti v síti, která to řeší z hlediska obsahu, bezpečnosti, různých psychosomatických problémů dětí atd.
Co jsi při studiu zjistil?
Obecně pediatři a různé asociace doporučují nedávat dětem digitální zařízení do ruky do 3 let věku. Problém digitálních zařízení není jen to, že nejsou skutečná, ale dávají dítěti „superpodněty“; to znamená, že neprezentují skutečnost takovou, jaká je. Když dítě vidí jahody v lednici a pak tu krásnou, načančanou, nasvětlenou, orosenou jahůdku na iPadu, konkurence s jahodou reálnou je naprosto nesouměřitelná. Může to vést k určité apatii. Obsahy na digitálních zařízeních se také rychleji střídají, jsou tam nedokončené cykly, nedokončený poslech písničky nebo díl seriálu… Existuje zde problém okamžitého uspokojení. Musíme se učit na věci čekat, nechceme instantní polévky, instantně vyrostlé ovoce nebo instantní vztahy. Pracujeme na tom, čekáme, učíme se trpělivosti. Děti jsou netrpělivé, mají nedokončené cykly, a proto jsou hyperaktivní a takzvaně ADHD. Pak Americká asociace pediatrů řekne, že každé třetí dítě v Americe je ADHD. To přece není normální. Přičítám to exponovanému času u digitálních zařízení.
Co s tím?
Existují určitá doporučení: Miminkům nedávat digitální obsahy a potom tomu dát určitý rámec a pravidla. Např. jsou místa, kde digitální zařízení doma nemáme a nepoužíváme je. Nikdo. Např. jídelní stůl. U něj jíme a mluvíme spolu. Anebo vypněte router po osmé večer, děti vylezou z děr, zjistí, že mají docela fajn rodiče a jdou si dát něco z ledničky. Určit časy. Podle věku dítěte máme doma pravidla: po šesté, po osmé hodině večerní odkládáme na určené místo svá zařízení. Dřív to byl košíček, k narozeninám jsem si přál trezor, tak už dva měsíce používáme trezor – a ten je na mobily a na sladkosti.
To se ani u těch nejstarších nesetkává s odporem?
S odporem se setkáváme, ale je to nějaká psychohygiena. Jde také o to, že nejdřív je práce, třeba nějaké služby doma, a potom je zábava. Jsou to určité návyky, které je potřeba dětem vysvětlit – že to není proti nim, ale vlastně pro jejich benefit.
Aplikuješ to i na sebe, odkládáš telefon do trezoru?
Ano. Děti to po mně samozřejmě vyžadují. Má to i další přesahy. Třeba jsme dětem vysvětlovali, že se nesmí telefonovat při řízení. Takže pokud vezu děti autem a kouknu na telefon, kdo volá, tak se ze zadních sedadel ozve řev: „Co jsi říkal? Tohle se nesmí!“ Jsou to moji hlídači. Navzájem se hecujeme.
Tisíce očí mlčí, ale dívají se
Jsou křesťané, kteří přistupují k médiím a technologiím hodně konzervativně, nepoužívají smartphony, neumožňují svým dětem přístup k internetu atd. Rozumíš tomuhle přístupu, nebo je to podle tebe přehnané? Existuje zlatá střední cesta?
Různí věřící rodiče mají metry rozdílné. Jako je rozmanitá žitá víra u různých lidí, tak je rozmanité ideové spektrum i v téhle věci. Jsou rodiny, které jdou cestou „skleníkové kytičky“ nebo „Šípkové Růženky“ – můžeš se píchnout o trn, tak vysekáme všechny růže. Problém je, že to je iluze: Médií se nelze zbavit. Dítě jednou přijde na to, že média jsou, že s nimi musí pracovat. Musí se s nimi naučit žít. Totální izolace je past, protože kulturní šok je pak o to větší.
Druhý extrém je samozřejmě povolit všechno. V Bibli je napsáno: „Všechno zkoumejte, dobrého se držte.“ Rodiče by měli ne z pozice autority, ale z pozice zkušenosti a lásky mít se svým dítětem natolik otevřenou komunikaci, natolik dobrý vztah, že se můžou o těchhle věcech bavit.
Někteří rodiče zakazují svým dětem některé pohádky kvůli okultismu, jiní jim je dovolují a povídají si s nimi o tom. Ty se tedy kloníš k druhé variantě?
Otázka není „co ano“ a „co ne“. Ta otázka zní „proč“. Pokud tomu to dítě bude rozumět, pokud i rodič dokáže kriticky před sebou i před dítětem zodpovědět otázku „proč“, pak to rozhodnutí může na něčem stát. A to, že odpověď na otázku „proč“ má každý jinou, už je věc stylu výchovy a světonázoru. Ale když někdo řekne „Tam nesmíš“ – „A proč?“ – „Protože ne“, to si myslím, že je slepá ulice.
A co sociální sítě? V čem vidíš jejich hlavní riziko?
Odvážím se tvrdit, že dneska každý zanechává digitální stopu. Každý z nás komunikuje, většina z nás má nějakou sociální síť, kterou sleduje nebo na kterou něco dává. Jestli k tomu chceme přistupovat zodpovědně, tak zaprvé: Zvažuj, co sdílíš a co píšeš. Všímám si, že lidi se dneska nevidí a získávají obraz o tom, co dělám nebo kým jsem, skrze digitální stopu, kterou nechávám za sebou. Jsme ochotní sdílet kdejakou srandu z TikToku nebo z Instagramu, ale měli bychom přemýšlet nad tím, co tam dáváme a co tam říkáme. Všímám si, že to má reálné přesahy: Tisíce očí mlčí, ale dívají se. Když se potom s někým potkáte, tak to je to, na co lidé navazují, o čem se začnou bavit. To je optika, skrze kterou vás vnímají.
Text: Tomáš Coufal
People photo created by pch.vector – www.freepik.com
Co Adama Parmu jako studenta přesvědčilo, aby se stal křesťanem? V čem vidí výhody velké rodiny? Na čem v současnosti pracuje a jaké filmové projekty chystá? Jak by podle něj měla církev přistupovat k médiím? A dokáže si Adam při vší práci udělat čas na manželku?
Odpovědi na tyto a mnohé další otázky najdete ve velkém rozhovoru s Adamem Parmou, který vychází v únorovém čísle časopisu Život víry.