Navštívil jsem Hillsong v australském Sydney. Dojem byl velkolepý. Velké obrazovky, úžasná hudba – ale to není sbor, kam bych chtěl chodit. Spousta emocí, skvělé přivítání, špatné kázání, opravdu špatné. Představa celosvětového sboru s jedním pastorem je opravdu zvláštní. Je to sbor jako show. Rodina se takhle budovat nedá. V Sydney jsem se taky potkal s křesťany, kteří se k Hillsongu stavěli negativně. To nepokládám za správné.
„Kde mnoho snů, tam samá pomíjivost, samá prázdná slova. Ty se však boj Boha!“ Tímto veršem končí oddílek o mnohomluvnosti před Bohem z knihy Kazatel (Kaz 5,6). Verš naznačuje, že člověk může být mnohomluvný i skrze sny, a to vede k prázdným slovům. Znamená to, že se sny nemáme pracovat, abychom se nedostali do marnosti?
Případ křesťanky, která byla v Súdánu odsouzena k smrti za „odpadlictví od islámu“ a posléze ve vězení také porodila dceru, před několika lety rezonoval nejen mezi křesťany po celém světě. Na Súdán kvůli ní tlačily západní vlády i lidskoprávní organizace a její osvobození, následný odlet ze země a setkání s papežem Františkem sledovala i sekulární média. Sama Mariam Ibrahímová nyní s několikaletým odstupem svůj příběh vyprávěla pro časopis Život víry.
Manželství nestačí „přežít“ (to se vlastně, prakticky řečeno, ještě nikomu nepovedlo), je třeba „si ho užít“. Teprve když partnera vnímáme pozitivně a jsme s ním (aspoň někdy) rádi, můžeme ve vztahu růst. Co pro to můžeme prakticky udělat?
„Pokoušeli se ze mě vyhánět démony. Jeden imám mě šlehal bičem, aby je ze mě dostal, a při tom mi do ucha křičel verše z Koránu. Opakovalo se to obden. V těch chvílích jsem si uvědomovala, že není otázkou, zda budeme jako křesťané pronásledováni, ale kdy se tak stane. Modlila jsem se, i za něj. To byla možná ta nejtěžší věc, kterou jsem kdy v životě udělala…“
Obecný seznam „nezávadných“ děl sestavit nelze. Každá rodina má hranice nastavené jinak – pro někoho jsou nepřijatelné večerníčky s vodníky, jiní křesťané konzumují filmy s mnohem kontroverznějšími prvky. Záleží přitom nejen na věku a vyspělosti dětí, ale také na míře jejich mediální gramotnosti a na celkovém přístupu k výchově. Vždy je tedy nutné nechat se vést Duchem svatým a jednat v souladu se svým svědomím.
Ve Skutcích 1,8 Ježíš svým učedníkům (nám) svěřuje roli svědků. Jestliže mám být jeho svědek, měl bych mít představu o tom, co to znamená. Bohužel to vypadá, že výraz „svědčit“ prošel ve slovníku věřících nemilosrdným procesem převodu do křesťanštiny, kde obyčejná slova dostávají záhadné významy a zahalují se neprostupným závojem tajemství. Rád bych se tedy pokusil připomenout praktický rozměr tohoto slova, který nejlépe vyniká v prostředí soudního líčení.
Když se podíváme na statistiky, víra je stále něco, co se v převážné míře dědí nebo získává v prostředí věřící rodiny. Pokud jako rodiče tedy rezignujeme na předávání víry dětem nebo pokud nevedeme své sbory tak, aby je po nás chtěly převzít naše děti, zaděláváme si na problém. Jak se ale vyvíjí vztah dnešních mladých lidí ke sdílení evangelia?
Pokud otevřete Bibli, zjistíte, že Bůh to neříká. Bůh říká: „Znám tě jménem.“ Celé pasáže Bible promlouvají k dnešní mladé generaci. Jako křesťané musíme znovu objevit krásu evangelia. Když se Ježíš po vzkříšení potkal s Petrem, který naprosto selhal, neslyšíme z jeho úst žádné odsouzení. Pouze se Petra zeptal: „Miluješ mě?“
Někdy kolem mých sedmnácti v mém srdci vzrostl soucit s lidmi v částech světa, kde není dostatek jídla. Současně s tím se ve mně probudil odpor ke konzumnímu stylu života; připadalo mi, že si lidé neváží jídla, jedí hodně nebo spoustu jídla vyhazují. Řekl jsem si, že si nebudu dál žít „jako prase v žitě“, omezím se a budu skromný.