Marek Valda: Několikrát mi šlo o život
Chtěl jsem skočit pod vlak. Bydleli jsme kousek od trati do Hřenska, nad naším domem byl les a pod ním koleje, kudy jezdí rychlíky z Německa. U těch kolejí je obrovská kamenná zeď. Jednoho rána jsem se vzbudil, naobědval se a šel. Došel jsem tam, nikde nikdo, a čekal jsem na vlak, který za chvíli jel. Stál jsem vedle kolejí a říkal si, že skočím, až bude blízko, nestihne zastavit, napálí to do mě a bude konec. V poslední sekundě jsem uskočil na tu kamennou zeď, připlácl jsem se na ni obličejem, ruce roztažené. Vlak projížděl kousek za mnou, vítr byl tak silný, že jsem si myslel, že mě vlak smete. Když projel, brečel jsem nad tím, co jsem chtěl udělat. Pohlédl jsem do nebe a vyslovil svoji první vážnou modlitbu: „Bože, co mám dělat, jseš tam někde?“ A šel jsem domů.
