Nepocházíš z věřící rodiny. Jak ses s Bohem setkala? Prý v tom hrál nějakou roli Harry Potter…
S Harrym Potterem už dávno nemám nic společného, vnímám to jako okultní věc. Ale i to si Pán může použít. Hrála jsem hry na počítači, konkrétně to bylo RPG (žánr počítačových her, které mají příběh a hráč v nich ztvárňuje jednu z postav, pozn. red.) na téma Harryho Pottera. Po týdnu hraní jsem se ze studentky stala profesorkou, což se běžně nestává, většinou musíte mít větší zkušenosti. Bylo to nádherně načasované. Volala jsem si pak s dalšími hráči na skypu, kde byl jeden člověk, který neustále mluvil o víře. Poslouchala jsem, ale vnitřně mě to štvalo a trochu jsem se mu i vysmívala. Po týdnu, co jsem ho poslouchala, jsem se ale rozhodla jít do kostela.
Jak první návštěva proběhla?
Sedla jsem si do zadní lavice a koukala jsem, co se děje okolo. Zpívaly se tam písničky z kancionálu. Říkala jsem si: Kde to mám najít? Vůbec jsem tomu nerozuměla, ale snažila jsem se vypadat jako věřící, aby za mnou nikdo nešel. Pak jsem uviděla svoji učitelku češtiny a myslela si: To snad ne! Zeptala se mě: „Co tady děláš?“ – „Já nevím, prostě jsem přišla.“ Pak jsem se podívala na druhou stranu, a tam moje spolužačka z vedlejší třídy. A taky na mě: „Co ty tady děláš?“ Ani jedna z nich to nečekala. Prosila jsem tu spolužačku: „Nesmíš to nikomu říct!“ Bylo to těsně předtím, než jsem šla do devítky, bylo mi čtrnáct.
Jak to pokračovalo?
Po nějaké době jsem přišla za farářem s tím, že se chci nechat pokřtít. Ptal se mě proč. „Nevím, protože věřím v Boha…?“ Bylo to zvláštní, nebyla jsem si tehdy vírou vůbec jistá, strašně jsem pochybovala. Pak jsem chodila na přípravy a nechala jsem se pokřtít.
Před rokem jsme byli ve Vídni na setkání před akcí Awakening Europe a Ben Fitzgerald mě vytáhl na pódium. Slyšel moje svědectví a řekl: „Wow! Když si Bůh může použít Harryho Pottera k tomu, abys uvěřila, tak si může použít úplně všechno!“
Prášky na depresi jsem hodila do koše
Ve třinácti jsi prý trpěla depresí. Co to způsobilo a co ti pomohlo?
Prožívala jsem ve škole šikanu. Necítila jsem se přijatá, prožívala jsem silné odmítnutí od lidí, včetně učitelů. Byť jsem byla v něčem talentovaná, tak mě shazovali a říkali, že na to nemám. Dlouho jsem se s tím nedokázala vyrovnat, i když už jsem pak byla věřící. Musela jsem dokonce chodit k psychiatričce a brala jsem antidepresiva. Jednou jsem přišla do kostela a zažila jsem tam tak silný Boží dotek, že jsem pak doma všechny ty prášky vyhodila a už jsem na ně nikdy nesáhla.
Proč ses rozhodla působit na Instagramu?
Duch svatý mě tak nějak pořád volal. Myslím si, že když je něco fakt od Boha, tak tě to potkává úplně všude. Třeba nějaký nápis na zastávce, symbol, někdo ti něco řekne, zdají se ti sny… Takhle jsem to měla s Instagramem. Nechtěla jsem na něj jít. Začala jsem dávat Bohu podmínky, což asi nebylo úplně správné, ale fakt se to začalo dít. Babička mi koupila nový mobil, dostala jsem nějaké knížky, ze kterých jsem potom hodně čerpala, poznala jsem nové lidi, dostala jsem se na nová místa… A tak jsem si řekla: Fajn, tak já to zkusím.
Sleduje tě přes devět tisíc lidí. Cítíš zodpovědnost?
Cítím zodpovědnost za služebníky, kteří se u mě inspirovali a jedou dál. Chci, aby věděli, kdo jsou v Kristu. Když jsem začínala se sociálními sítěmi, nebyla jsem moc stabilní v tom, kdo jsem. Hodně jsem padala, pochybovala jsem o sobě. Nechci, aby lidé, kteří mě znají a začínají s touhle službou, dělali stejné chyby.
Je skvělé vidět ten dopad a dosah. Na základě toho, že jsem třeba jen někomu poslala Bibli a napsala mu k tomu malý vzkaz, se ten člověk obrátil. Bůh je neskutečně dobrý. Nepřikládám zásluhy sobě. V tom, co dělám na Instagramu, vlastně vůbec nejde o mě, ale o Ježíše. Toužím po tom, aby každý můj příspěvek, každé moje slovo bylo naplněné Duchem svatým.
Chcete si přečíst celý rozhovor? V plném znění vyšel v říjnovém čísle mezidenominačního časopisu Život víry. Zakoupit ho lze v papírové, elektronické (PDF) i audio podobě.
Hlavním tématem čísla je tentokrát bolest a nemoc a to, jak k nim jako křesťané přistupujeme, jak je řešíme či snášíme.
Časopis dále přináší např. úvodník Karla Řežábka o tom, zda a jak vnímáme pravdu sami o sobě, tři svědectví čtenářek o uzdravení a Božím vedení, reportáž z vsetínského festivalu United nebo článek o křesťanech, kteří se v minulosti marně snažili vypočítat konec světa.
Více informací najdete na www.zivotviry.cz.