„Své pohlaví jsem neměl měnit,“ říká muž, který byl 8 let ženou

4.6
(29)

Walt Heyer je 79letý muž, Američan, který se odmalička cítil být ženou. Ve 40 letech prošel hormonální terapií a operativně si nechal změnit pohlaví. V roce 1983, ve 42 letech, se tak z něj stala Laura Jensenová. Začal ovšem svého rozhodnutí litovat a po osmi letech se nechal přeoperovat zpět v muže. Nyní slouží lidem, kteří jsou ohledně svého genderu zmatení, a zejména těm, kteří podobně jako on změny pohlaví litují. O transgenderové problematice napsal sedm knih. V druhém březnovém týdnu 2020 zavítal do České republiky.

Vyrůstal jste v úplné křesťanské rodině. Přesto tvrdíte, že za vaši touhu po změně pohlaví mohla právě vaše rodina. Co přesně se stalo? Prý to začalo, když vám byly čtyři roky…
Když moji rodiče jeli někam na dovolenou nebo na víkend, starala se o mě babička z matčiny strany. Byla povoláním švadlena a mě její práce zajímala. Ušila mi fialové plesové šaty, oblékla mě do nich a říkala mi, jak jsem roztomilý. Tím to celé začalo.

Proč to udělala?
Kdo ví? Asi to považovala za hru. Trvalo to dva a půl roku, tajně, mým rodičům to neřekla. A ve mně se začaly rodit otázky, jestli je se mnou všechno v pořádku. Když tohle vaše babička dělá, vlastně vám tím říká: „Něco je s tebou špatně, nejsi opravdový kluk.“

Fialovými šaty to ale teprve začalo, vedlo to pak k sexuálním zneužívání…
Ano. Nutno podotknout, že kdyby nebylo fialových šatů, nedošlo by k sexuálnímu zneužívání. Můj strýc mě začal zneužívat právě kvůli těmto šatům. Když se o nich dozvěděl, stal jsem se objektem jeho zájmu.   

Stalo se to jen jednou, nebo vícekrát?
Mnohokrát.

Rodičům jste o tom neřekl?
Řekl jsem to matce a ta to řekla otci, ale nevěřili mi. Zeptali se na to strýce a ten to samozřejmě popřel. Jedny fialové šaty tedy vlastně způsobily dvě zásadní věci: Zaprvé, začal jsem si klást otázku, co je se mnou špatně. A zadruhé, vedly k sexuálnímu zneužívání.

„Cítím se jako v pasti“

Pokud si můj synek obléká sestřiny šaty nebo si hraje s jejími panenkami, je na tom něco špatného? Jak mohou rodiče poznat, zda jde o nevinnou hru, nebo o vážnější problém?
Jednoduše. Jakékoli dítě, kluk i holka, může být zvědavé a chtít prozkoumat druhé pohlaví. Potřebují se naučit, jaký je mezi klukem a holčičkou rozdíl. Když si holčička hraje s klučičími hračkami, případně naopak, rozhodně se nejedná o genderovou dysforii. Problém nastává, když rodič řekne: „Můj syn je transgender, protože si hraje s holčičími hračkami.“ To je špatně. Pokud s klukem nadále jedná jako s klukem a nezostuzuje ho, podle výzkumů z toho 96 % dětí vyroste. Rodiče v tomto ohledu hrají naprosto zásadní roli. Děti se nerodí s poruchou pohlaví, děti tuhle myšlenku přijímají od svého okolí.
Někdy se také stává, znám takové příběhy, že malého chlapce začne do holčičích šatů oblékat jeho sestra, která je třeba o sedm osm let starší. Pokud se to stane jednou dvakrát, nic to neznamená. Pokud se to však děje opakovaně, může mu to způsobit problémy na celý život.

Co se s dítětem stane, když mu rodiče umožní si pohlaví vybrat?
Dostávám od takových dětí dopisy, je jim obvykle něco málo přes dvacet a píšou mi: „Nikdy jsem neměl brát hormony a měnit své pohlaví.“ Nedávno jsem se setkal s člověkem, který tohle podstoupil, rodiče ho v tom podporovali. V patnácti začal brát hormony, v osmnácti podstoupil operaci a změnil se z muže v ženu. V devatenácti mě kontaktoval: „Můžete mi pomoct? Chci to vrátit zpátky. Cítím se ve svém současném těle jako v pasti.“
Mám tyhle příběhy před očima pořád. Litují toho. Rodiče by to neměli dělat. Vaše pohlaví bylo určeno při početí, je nezměnitelné. Pohlaví není názor, je to biologický fakt. Bůh muže a ženy stvořil s nějakým záměrem. Když muži uříznete jeho genitálie, ničíte tím Boží záměr, který se světem a s lidmi měl. Ten muž už nikdy nebude moct mít děti.

Kolik příběhů jste slyšel?
Tisíce. Zabývám se tím už 25 let.

Je za jejich problémy s pohlavím vždy konkrétní důvod – jako ve vašem případě?
Ten důvod lze najít ve 100 % případů. To, že jsou neradi tím, kým jsou, má vždycky důvod. Když se na to lidí zeptám, vždycky mi to dokážou říct. Nemusí to být sexuální zneužívání, někdy to je emocionální zneužívání, někdy je to něco, se dělo mezi jejich rodiči – hádky, alkoholová nebo drogová závislost, nepřítomnost otce, matka, která byla prostitutka… Děje se spousta věcí. A může to vést k tomu, že si dítě řekne, že nechce být tím, kým je.

Foto: Muži, ženy, bible, z. s.

Homosexuál jsem nikdy nebyl

Vraťme se k vašemu osobnímu příběhu. Kdy jste si uvědomil, že se cítíte být dívkou?
Asi v sedmi nebo osmi letech.

Bylo to vaše tajemství?
Ano. Nikomu jsem to neříkal, protože jsem tomu sám nerozuměl. Nedávalo mi to smysl. Bylo to kolem roku 1948 a v té době se nic takového ve společnosti neřešilo, neexistovaly pro to termíny.

Choval jste se nějak zvláštně?
Stal se ze mě takový vtipálek, rodinný klaun. Byl to způsob, jak jsem se vyrovnával s bolestí.

Chodil jste během dospívání s dívkami? Líbily se vám ženy, nebo muži?
Vždycky jen ženy, nikdy jsem nebyl homosexuál. Minimálně 90 % lidí, se kterými pracuji a kteří se identifikují jako transgender osoby, nejsou homosexuální. Jiným případem jsou lidé, kteří se řadí do kategorie transvestitů (drag queen). Ti obvykle nemají problém s pohlavní identitou, ale jsou právě homosexuální.

Modlil jste se za své problémy?
Modlil jsem se, aby to odešlo. Naučil jsem ale, že je lepší modlit se za to, abych pochopil, co se děje. Aby Bůh přišel do mého života a pomohl mi to vyřešit. Aby se to nestalo mou vášní a hříchem, ve kterém budu každodenně žít.  

Při pohledu zvenčí jste žil úspěšný život: měl jste manželku, dvě děti a budoval kariéru. Kdy a proč jste se rozhodl podstoupit přeměnu v ženu?
Snažil jsem se s tím vyrovnat pomocí alkoholu, hodně jsem pil, a tak jsem si řekl, že potřebuji pomoc odborníka. Šel jsem za předním odborníkem na gender, který mi řekl, že trpím genderovou dysforií, a abych tento problém vyřešil, potřebuji podstoupit hormonální terapii a operaci. Řekl jsem mu o šatech i o tom, že jsem byl sexuálně zneužíván, ale jeho stanovisko bylo jasné. Mezi lety 1981 a 1983 jsem tedy prošel hormonální terapií a poté mi doporučil operaci. Všichni lékaři o tom mluvili jako o léčbě.

Operace to nevyřeší

Jak jste se cítil jako žena? Ulevilo se vám?
Na nějaký čas ano. Když jsem se stal Laurou Jensenovou, rozhodl jsem se studovat psychologii, abych mohl lidem s předěláváním pohlaví pomáhat. Když jsem se ale ponořil do studia, zjistil jsem, že lidé, kteří mají problémy se svým pohlavím, mají psychologické problémy. To pro mě byl objev. První případ, který jsem studoval, byl příběh syna, který měl velmi úzký vztah se svou matkou. Nebyl homosexuál. Když jeho matka zemřela, chtěl se tento chlapec předělat na dívku. Odborníci, kteří se jeho případem zabývali, přišli na to, že si přivlastnil identitu své matky, aby se s její ztrátou vyrovnal. Nešlo o genderovou dysforii, ale o separační úzkostnou poruchu.
Když si popovídáte s člověkem o tom, proč chce změnit své pohlaví, objevíte důvod. Pravdou totiž je, že pohlaví změnit nelze. Můžete jen sami sebe kosmeticky upravit tak, aby to tak vypadalo. Hormony a operace z vás druhé pohlaví neudělají.
Když jsem si tyto případové studie přečetl, došlo mi, že mi o nutnosti brát hormony a podstoupit operaci pravděpodobně lhali. Dosud jsem nepotkal nikoho, kdo by to skutečně potřeboval. Bohužel se to děje dodnes – automaticky vám nabídnou hormony a operaci a neřeší se skutečný problém.

Co tedy potřebujete? Dobrého psychologa?
Potřebujete někoho, kdo vám pomůže identifikovat problém – co ve vašem životě způsobilo, že chcete změnit pohlaví. Asi ve 40 % případů to je sexuální zneužití. Pokud např. kluk prohlašuje, že nenávidí svoje mužské genitálie, že se jich chce zbavit, je velmi pravděpodobné, že ho někdo zneužil. Je to obranná strategie, aby se mu už nikdy nic takového nemohlo stát. A platí to i pro dívky.

Kdy vás napadlo, že se vrátíte zpátky ke svému mužskému pohlaví?
Byl to postupný proces. Když jsem si uvědomil, že mě operace nezměnila. Žádná operace totiž nikoho nezmění, stačí přestat brát hormony.

Od té doby, co jste se stal opět mužem, jste se svým pohlavím smířený?
Ano, naprosto. Jsem už 23 let šťastně ženatý.

Jak vypadal váš vztah s Bohem v průběhu té doby? Měnil se?
Víra je vždycky proces. Když jsem se vracel ke svému biologickému pohlaví, moji víru to ohromně oživilo. Pocítil jsem, že jsem byl Kristem vykoupen a obnoven a že mi dal nový život.

Jak konkrétně jste to prožil?
Jednou v sobotu odpoledne jsem byl u psychologa, byl to křesťanský psycholog. Zeptal se mě, zda se můžeme na závěr pomodlit. Moc se mi nechtělo, protože jsem věděl, že se vždycky modlí hrozně dlouho, ale souhlasil jsem. Modlil se a modlil a modlil. Najednou jsem ho přestal slyšet a viděl jsem, jak ke mně sestupuje Pán Ježíš a dívá se na miminko, které leželo přede mnou. Věděl jsem, že to dítě jsem já. Ježíš ho vzal do náručí a řekl: „Teď jsi u mě navždy v bezpečí.“ To byl zlomový moment.

Příběh Walta Heyera ve dvou minutách

Tvrdili mi, že jsem jediný

Proč jste začal pomáhat lidem, kteří bojují s podobným problémem jako vy?
Kladl jsem si otázku: Jsem opravdu jediný, kdo změny pohlaví lituje? Tvrdili mi, že všichni ostatní jsou šťastní, tak jsem si řekl, že to vyzkouším. Vytvořil jsem webovou stránku SexChangeRegret.com (Lítost nad změnou pohlaví) a čekal jsem, kolik lidí si ji najde. Dal jsem tam na sebe kontakt, aby mi mohli napsat. Dostávám tři až čtyřicet e-mailů denně. Oslovily mě tisíce lidí s tím, že toho litují. Dnes existují už i další lidé, kteří začali s podobnou službou, a i na ně se obracejí tisíce lidí. Lidé si svůj nový transgenderový život obvykle užívají jen určitou dobu, obvykle pět až šestnáct let. Pak začnou litovat.  

Jak těmto lidem pomáháte? Pracujete jako psycholog, dokončil jste studia?
Ne. Když mi lidé napíšou, odpovím jim a položím jim dvě tři otázky. Směřují k jádru problému: Víte, co to u vás způsobilo? Někteří mi dokážou odpovědět okamžitě, některým chvíli trvá, než na to přijdou. Vedu s nimi rozhovory na Skypu, přes e-mail, někdy je i spolu s manželkou navštívím. Snažím se především o to, aby si uvědomili, co se jim vlastně stalo. Jakmile to zjistí, sami většinou vědí, co je potřeba udělat dál.

Potřebují odborníky, nebo se s tím člověk dokáže vyrovnat i sám?
Myslím, že možná 80 % lidí se s tím dokáže vyrovnat samo, bez pomoci psychologa. To, že najdou příčinu svých problémů, je pro ně vlastně základní terapií.

Jak bychom se měli k transgenderovým lidem chovat?
Buďte jim přáteli. Budujte s nimi vztah a třeba vám časem povědí, co se jim stalo, co je k tomu vede. Může to trvat i rok nebo dva. Možná vám to ale nikdy neřeknou, protože se za to stydí. Rozhodně bychom je však neměli vylučovat z církve. Jak je můžeme vést blíž ke Kristu, když je vyloučíme?

Walt Heyer navštívil Prahu a Liberec, u kulatého stolu se sešel s poslanci, novináři a experty z oblasti psychoterapie, sexuologie a školství. Další plánovaná setkání s ním vzhledem k situaci ohledně koronaviru neproběhla. Bližší informace najdete na www.muzizenybible.cz.

Psali jsme také: „Lituji, že jsem změnil své pohlaví,“ zaznívá britskými médii

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Průměrné hodnocení: 4.6 / 5. 29

Napsat komentář