Vyhlášení nouzového stavu v souvislosti s koronavirem mne zastihlo, když jsem absolvovala lázeňský pobyt se svým mladším, pětiletým synem v dětské ozdravovně pro respirační onemocnění. Jak paradoxní. Do lázní jsem se synem přijela právě upevnit jeho zdraví a imunitu po opakovaných onemocněních dýchacích cest. Po příjezdu, 19. února, jsem se modlila, ať Bůh sám vybere, koho mi pošle do cesty a s kým se mám seznámit.
Dlouho se nic nedělo, maminky se tam už navzájem znaly, tak bylo těžké navázat nový kontakt. Potom jsem se seznámila s maminkou, se kterou jsem sedávala při jídle. Měla osmiletou dcerušku. Dny v lázních plynuly, ale při našich rozhovorech nedošlo na žádná vážnější témata.
V průběhu pobytu jsem si popovídala ještě s několika dalšími maminkami nebo s personálem, ale většinou na běžná témata. Až jednou jsem se s jednou maminkou zapovídala osobněji a mohla jí tak přirozeně vydat svědectví o své víře, o Bohu a o tom, co vše pro mne udělal. Naslouchala mi s velkým zájmem a od té doby mě již zdálky zdravila a vždy se mile usmála.
Mezitím začala být kvůli koronaviru vyhlašována jednotlivá opatření k zamezení šíření nákazy. Atmosféra v lázních začala houstnout a bylo cítit zvyšující se napětí. Potom se zavřela škola i školka v lázních. A to už se dotklo všech maminek.
Uspořádat modlitební setkání? Vážně?
V části, ve které jsme se synem bydleli, byla hned u vstupu červená koženková lavice. Snad pro tu barvu nebo spíše pro její umístění se tato červená plocha stala jakousi nástěnkou s nejdůležitějšími vzkazy pro všechny maminky. Den za dnem se zde objevovala oznámení o zrušení té či oné aktivity. Začali jsme nosit roušky. Strach z toho, co bude dál, co se na nástěnce dále objeví, byl téměř hmatatelný.
Každé ráno, ještě než se syn probudil, jsem měla vyhrazené pro čas s Pánem. Trávila jsem ho s Biblí, duchovní literaturou a v modlitbě. Po vypuknutí epidemie jsem se právě v tomto čase rozhodla, že odevzdám své napětí a obavy z budoucnosti Ježíši. Ze zkušenosti vím, že jen u něj je pokoj i v bouřích. Jen on může mít naši budoucnost pevně v rukou, když mu ji předáme. A při rostoucím napětí v lázních ve mně rostla také chuť se o Ježíšův pokoj rozdělit.
Jednou ráno, tři dny před odjezdem, mi Duch svatý řekl, ať pozvu maminky z lázní na modlitební skupinku za situaci v České republice – ať napíšu pozvánku a vylepím ji právě na všem známou červenou lavici. Tato slova byla velmi silná, zaskočila mě. Ale jak to většinou bývá, hned se v mé hlavě začaly rojit logické protiargumenty: bylo by to trapné; co si o mně pomyslí ostatní maminky, které už mne znají; vždyť se to ani ve zdravotnickém zařízení nesmí; stejně by tam nikdo nepřišel; vždyť nejsem pastor; kdo by asi tak byl na mě zvědavý; nemám na přípravu dost času, protože budu pozítří odjíždět, atd.
Na druhou stranu jsem si ale uvědomovala, že pokud mě tak chce vést Duch svatý, není to legrace a měla bych poslechnout. Ve chvíli, kdy jsem se začala klonit více k poslušnosti než ke strachu, začaly mi na mysl přicházet i silné argumenty pro zorganizování modlitební skupinky: kdy jindy pozvat lidi k modlitbám, kdy jindy můžu vydat svědectví o svém pokoji, když ne teď, v době strachu ze současnosti i z budoucnosti. A i kdyby na setkání nikdo nepřišel, alespoň si všichni přečtou výzvu k modlitbám a možná se tak někdo poprvé v životě pomodlí… Argumenty pro i proti se v mé hlavě začaly hádat, a tak jsem se rozhodla to rázně ukončit tím, že do toho s Pánem půjdu. A abych už necouvla zpět, začala jsem vymýšlet znění pozvánky – tak, aby se na setkání nezdráhali přijít lidé jakéhokoli vyznání i bez vyznání.
Jak získat povolení?
Poslední překážka, kterou bylo potřeba vyřešit, byl souhlas někoho z vedení lázní. Ale Bůh to už asi vedl dávno předem. V naší pobytové části konal každé ráno v sedm hodin vizitu lékařský ředitel lázní. Když jsem druhý den ráno před vizitou ještě dokončovala svůj malý plakátek a přemýšlela jsem, jak požádat o svolení konat křesťanskou modlitební skupinku ve zdravotnickém zařízení, přišel pan ředitel na vizitu o 10 minut dříve než obvykle. Sám ke mně hned přistoupil a začal si číst můj rozepsaný plakátek. V tu chvíli jsem mohla úplně přirozeně požádat o to, zda bych mohla ostatní maminky pozvat na modlitby za koronavirovou situaci. Pan ředitel se tvářil po celou dobu, kdy jsem mluvila, velmi vážně, takže jsem v napětí očekávala, co mi odpoví. Zamyslel se, nadechl se a řekl: „Ale nedělejte to na pokoji, běžte do parku a držte si rozestupy.“ Ještě mě upozornil na to, že nás nesmí být více než 15 lidí, a tím to považoval za vyřízené a věnoval se dále vizitě.
Bože, ty jsi úžasný a tvé cesty podivuhodné! Plakátek jsem hned vyvěsila na červenou lavici – vedle zákazů, které tam zůstaly. Pak jsme se se synem přesunuli na snídani. Věděla jsem, že to musím oznámit a vysvětlit také své přítelkyni u společného stolu. Rozhodla jsem se nechodit už kolem horké kaše a přímo jsem jí řekla, že dnes odpoledne zvu maminky k modlitbám za situaci v ČR. Tím se nám otevřel nádherný rozhovor o víře, o Bohu, o tom, co pro mne Bůh v životě udělal, a moje přítelkyně i její dceruška ani nedýchaly, dokud jsem jim vše nevypověděla. Obě tím byly viditelně osloveny. Přítelkyně se mi pak svěřila, že sice věřící není, ale někdy o víře uvažuje. Až do konce pobytu jsem vnímala, jak se náš vztah prohloubil a jak si váží toho, že jsem jí o své zkušenosti s Bohem řekla.
Podobně jako bojoval Mojžíš
To odpoledne jsem byla velmi napjatá, jak setkání dopadne a kdo na něj přijde. Čekala jsem v parku na lavičce u ohniště a měla připravený krátký program. K ohništi přišly dvě maminky, jedna babička a jedna zdravotní sestřička. Nemohla jsem si ale nevšimnout, že v parku bylo neobvykle hodně lidí, kteří nás po očku z dálky sledovali. Sledovala nás i maminka, které jsem již dříve vydávala svědectví.
Jedna z maminek, která se odvážila přijít až k ohništi, byla má nevěřící přítelkyně od stolu. Vzala s sebou i svou další kamarádku z lázní, o které mi ráno v rozhovoru řekla, že sice nepatří k žádné církvi, ale že se každý den sama k Bohu modlí. Babička, která na skupinku přišla, byla babičkou od jediného lázeňského Martínkova kamaráda. Přišla, aniž by si všimla, že setkání pořádám právě já. Na začátku prohlásila, že se zabývá biotronikou a že se přišla podívat, jestli je v lázních ještě někdo kromě ní duchovně zaměřený. A zdravotní sestřička se zmínila, že je věřící a že ji nesmírně potěšilo, když uviděla na nástěnce vyvěšený plakátek zvoucí za daných okolností k modlitbám. Později jsem si uvědomila, že mi na skupinku přišel duchovně typický vzorek lidí – nevěřící, věřící, skrytě věřící a hledající v jiných duchovních směrech.
Skupinku jsme začali tím, že každý mohl vyjádřit, jak aktuální situaci prožívá. Potom jsem přečetla biblický text o přímluvách Mojžíše, když židovský národ bojoval s Amálekem. Jak Mojžíš držel ruce vztažené k Bohu a to pomáhalo jeho národu v boji (viz 2. Mojžíšova 17,8–16). Řekli jsme si, že také skrze naše modlitby může Bůh pomáhat druhým lidem bojovat s čímkoli, co je v životě potkává, třeba i s epidemií. Všimli jsme si v textu ale také toho, že bylo potřeba v modlitbách vytrvat až do konce, nevzdávat to. Vydala jsem neplánovaně i krátké svědectví o vytrvalosti v modlitbách za svou rodinu, kdy některé změny trvaly několik let. Potom mohl každý říci, za co by chtěl, abychom se společně modlili. Byli jmenováni jejich blízcí v rodině, lékaři a zdravotníci a další lidé „v první linii“, nemocní s koronavirem, ale i vláda. Všichni ostatní se ostýchali modlit nahlas, tak jsem vše zahrnula do jedné společné modlitby a tou jsme tu úžasnou půlhodinu, kterou jsme prožili ve vzájemném propojení a sblížení, zakončili. Tím ale vše neskončilo.
Rozhovor o biotronice
Před odchodem ke mně přistoupila zdravotní sestřička a řekla mi, že je moc ráda, že přišla a mohla slyšet mé svědectví o modlitbách za rodinu. Hodně ji to prý povzbudilo, protože právě prožívá stejnou situaci ve své rodině a potřebovala slyšet přesně to, co jsem říkala. Dvě maminky se vyjádřily, že se jim setkání moc líbilo, ale už musely odejít. Babička Martínkova kamaráda však zůstala sedět, takže jsem si k ní mohla přisednout a začít velmi zajímavý rozhovor. Nechala jsem ji mi vysvětlit, jakým duchovním směrem se vlastně zabývá, jak se k němu dostala, co je jeho obsahem a co jí to dává. Když viděla, že může svobodně říci, co si myslí a co prožívá, že mě to opravdu zajímá a že jí to hned nevyvracím a nevnucuji své myšlenky, ráda mi pověděla i hlubší detaily. Myslím, že jsem pro ni byla po dlouhé době jediná, kdo vůbec naslouchá jejím myšlenkám a zážitkům. Nikdo z její rodiny prý netuší, čím se každý den zabývá.
Teprve potom jsem jí já mohla přirozeně vyprávět o svém osobním vztahu s Ježíšem, jak jsem uvěřila, co vše pro mne udělal a stále dělá. Nakonec jsem jí řekla, že určitě není náhoda, že jsme se seznámily ještě před tímto modlitebním setkáním – že se můj Martínek za celý pobyt v lázních skamarádil s jediným kamarádem, a to právě s jejím vnoučkem, a že v tom vidím Boží vedení.
Nakonec mezi námi vznikla natolik otevřená atmosféra, že jsem cítila, že jí mohu říci to nejdůležitější. Vyzvala jsem ji, aby nezavírala dveře před křesťanstvím, ale aby se zkusila otevřít poznání Pána Ježíše Krista. Potom jsem již cítila, že na první setkání je toho na ni až dost. Ale sešly jsme se ještě následující den, v den mého i jejího odjezdu, a pokračovaly v rozhovoru o dalších detailech. Darovala jsem jí útlou knížečku „Evangelium Ježíše Krista“ a letáček se svědectvími, co Bůh v dnešní době koná. Vyjádřila se upřímně, že si to určitě přečte, a rozloučily jsme se velmi přátelsky.
Tolik zmatených a nejistých lidí!
Za všechny tyto ženy se od té doby modlím a další vzrůst zasetých slov již nechávám na Pánu, neboť v těchto případech nebylo možné udržovat kontakt na dálku.
Ve chvíli, kdy píšu toto svědectví, se protiepidemická opatření již rozvolňují. Přemýšlím o tom – a často to také zažívám –, jak mnoho lidí kolem nás je poté, co se jim otřásly jejich životní jistoty, nejistých a zmatených. Potřebují novou naději a nový životní směr. Potřebují si promluvit o tom, co hluboko uvnitř prožívají. Potřebují, aby se jich na to někdo zeptal. Potřebují přítele, který jim věnuje čas, bude jim naslouchat a rozdělí se s nimi o svůj pokoj, svou naději, své svědectví. Nabídne jim cestu ke smíření s Bohem, jejich Stvořitelem.
Právě teď je příhodná doba pozvat tyto lidi na malé skupinky. Jen musíme ve své hlavě zastavit všechny argumenty, které se nám stavějí do cesty, a vykročit s Pánem do nových situací. Nechat se jím vést a učit se od něj, co máme dělat. Potom zažijeme, že Bůh sám jde před námi.
To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. (2. Korintským 5,18–19)
Úvodní foto: Olivia Snow (Unsplash)