Stopem a pěšky napříč Afrikou: dobrodružná cesta k víře

5
(11)

V letech 2004 a 2005 jsme spolu s přítelkyní Michaelou, dnes manželkou, uskutečnili dlouhou cestu stopem a pěšky napříč celou Afrikou. Když jsme odjížděli, bylo nám dvacet tři let. Oba pocházíme z nevěřícího prostředí, ovšem oba jsme na cestu vyráželi jako duchovní hledači, tedy ti, kdo věří, že Něco nad námi je, ale nejsou schopni to blíže uchopit. Toužili jsme po duchovním poznání a také po dobrodružství.

Po předchozích cestách stopem po Asii jsme chtěli prožít něco extrémního, něco, co posune naše hranice až na krajní mez. Vypravili jsme se tedy na celé dva roky do Afriky. Bez plánu, bez zajištění, absolutně svobodně. Naši cestu neomezoval nedostatek času ani předem stanovená trasa, která umí dokonale zadusit rodící se radost z volnosti. Náš směr ovlivňovala pouze politická situace a války v zemích ležících před námi, období dešťů nebo naopak sucha, která uzavírala mnohé oblasti na řadu měsíců, a smrtící nemoci, jako byla ebola v západní Africe.

Vozidla, která by v Evropě už nenastartovala

Cestovali jsme velmi levně, neboť jsme celou cestu absolvovali stopem a nocovali jsme ve stanu. Stopovali jsme všechno možné i nemožné a nejčastěji něco mezi tím. Karikatury vozidel, které by v Evropě již ani nenastartovaly, překonávají v Africe nejnáročnější terén za přispění obdivuhodné schopnosti improvizace domorodců a nemenší dávky kouzel místních šamanů. Často ale do cíle nedojedou. Válečné zóny jsme překonávali na střechách humanitárních kamionů nebo kamionů se zbraněmi a municí, někdy tak záhadně promíchaných, že nebylo jasné, co vezou, na čí straně stojí a kam vlastně dojedeme. Jediné, co bylo zřejmé, byli ostřelovači, kteří pálili do všeho, co projelo jejich územím, a proto bylo potřeba splynout se střechou kamionu.

Tam, kde se stopovat nedalo, jsme šli pěšky. Koneckonců, ta nejkrásnější místa jsou většinou velmi odlehlá a jinak než pěšky se tam dostat nelze. Jsou to místa, kde do současnosti prosvítá původní kouzlo Afriky. Jsou to místa prolomených výhledů do minulosti, snad k onomu původnímu, co nás tak fascinuje. Místa, kde lze stále zakusit život mezi domorodými kmeny nezasaženými civilizací. Místa, kam se turista nepodívá, protože mu v tom zabrání lenost a strach. Pro tato místa stojí Afrika za dlouhou cestu, protože mimo ně, na většině území černého kontinentu, najdete odporný hnus, zapáchající špínu, bující nemoci, šokující brutalitu, tupou nefunkční byrokracii a nepochopitelný africký nesmysl. Na druhou stranu i z toho nakonec krystalizuje něco, co smysl má. Vede ale dlouhá cesta k jeho uchopení a ta nám trvala léta.

Střet s voodoo

V té době jsme byli fascinováni východními náboženstvími, zejména buddhismem. Když jsme se v roce 2001 poprvé dostali do odlehlého buddhistického kláštera uprostřed Himálaje v Ladakhu, mysleli jsme, že jsme našli tu pravou duchovní cestu. Cítili jsme se jako v ráji, jako bychom našli ztracený domov.

V Africe jsme se ale nečekaně tvrdě střetli s voodoo. Zejména západní Afrika je jím zcela prostoupená. Byli jsme tak lační po jakémkoli duchovním zážitku a tak všemu otevření, že nás zlo zasáhlo téměř fatálně. V okamžiku jsme pochopili, že buddhistická meditace nepomůže a krásná východní filozofie nemá větší sílu než příjemná literatura. Bylo životně důležité se bránit. Naštěstí jsme brzy na své cestě stopli holandskou misionářku Chrisje, která nám vysvětlila, co voodoo je a že je také možné se proti němu bránit. Poprvé jsme se dozvěděli o Kristu. Seznámila nás s několika dalšími misionáři a byli jsme také svědky vymítání obsedlaného v domorodé vesnici Fulbů. Tak začala naše cesta ke křesťanství. Ačkoli jsme ještě nebyli pokřtění, v Africe jsme poznali sílu modlitby.

👉 Více o setkání s africkým voodoo prozradil Ondřej Havelka v rozhovoru pro Život víry.

Na cestě jsme prožili mnoho velmi nebezpečných událostí, většinou pramenících z kulturních rozdílů. Jeden příklad za všechny, na území Dogonů. Plánovali jsme projít jedno z nejdivočejších míst na světě, útes Bandiagara, během týdenního pochodu. Útes je 150 kilometrů dlouhý a místy až 500 metrů vysoký. Útes plný jeskyní obývají Dogoni, divoký kmen, jehož původ není zcela znám. Tito lidé jsou extrémně uzavření. Mají záhadné rituály založené na sofistikovaném pozorování hvězd. Tyto rituály jsou doprovázeny vystoupením tanečníků v děsivých maskách a zpěvy, které doslova nahánějí hrůzu.

Zajatci na území Dogonů

Na území Dogonů se nesmí vstoupit bez dogonského průvodce. To jsme sice věděli, ale nevěděli jsme proč. Takže jsme se i tam vydali na vlastní pěst. V první vesnici na horní části útesu na nás Dogoni zlostně pokřikovali. Ve druhé už nás napadli dva muži, ovšem když jsem použil svůj elektrický paralyzér, utekli. Skalní rozsedlinou jsme sestoupili pod útes a nedaleko další vesnice jsme si chtěli odpočinout na větším rovném kameni pod košatým stromem. Bylo kolem 40 stupňů a nutně jsme potřebovali odpočinek ve stínu. Na kámen jsme si rozložili karimatky a lehli jsme si. Neuplynulo ani pět minut a kolem nás se seběhlo asi dvacet mužů. Dříve než jsme stihli jakkoli zareagovat, chytli nás jako zvířata a odnesli do vesnice před náčelníka. Tam nás hodili do písku před jakési totemy, které podepíraly náčelníkovo přístřeší, a obklíčili nás s kameny a klacky v rukou.

Nechápali jsme, co se děje. Náčelník s podivným kloboukem na hlavě, trůnící mezi děsivými maskami, na nás cosi křičel. Pokusili jsme se komunikovat francouzsky, ale neúspěšně. Byli jsme zajati domorodým kmenem v nejdivočejších místech Afriky a vůbec jsme netušili proč. Nevěděl jsem co dál, tak jsem vytáhl paralyzér a zapráskal do vzduchu. Dogoni se přiblížili a jeden z nich mi paralyzér vyrazil klackem z ruky. Poté náčelník vyryl na kus kůže číslici. Pochopili jsme, že chtějí peníze, a nebylo to moc, v přepočtu asi 150 korun. Proč nechtěli vše? Mohli si s námi dělat, co chtěli, byli jsme jejich zajatci a nikdo nevěděl, kde jsme.

Dlouze a nechápavě jsme na sebe hleděli. Potom jsme vytáhli peníze s předtuchou, že se na nás vrhnou, ale nestalo se. Chtěli pouze danou částku. Poté, co jsme zaplatili, vyhnali nás z vesnice pod pořádnou sprchou kamenů. Dostali jsme několik zásahů do rukou, kterými jsme si kryli hlavy.

Záhada vysvětlena

Teprve po dalším týdnu jsme v civilizovanější oblasti potkali člověka mluvícího francouzsky, který nám vysvětlil, co se stalo. Kámen, na kterém jsme odpočívali, byl nejposvátnějším obětním místem, na kterém se dodnes pravidelně obětují zvířata. Donedávna to byli lidé a proslýchá se, že lidské oběti stále existují. Každá dogonská vesnice má své obětní místo, které nikdo mimo tuto vesnici nesmí spatřit. Proto se nelze po území pohybovat bez dogonského průvodce, který poutníka bezpečně provede mimo obětní místa.

Peníze, které od nás Dogoni vzali, byly určeny na koupi krávy, kterou museli okamžitě obětovat, aby své obětní místo od nás očistili. Ještě ten večer byla oběť vykonána. Podle muže, který nám celou situaci vysvětlil, bychom museli být obětováni my, kdybychom odmítli nahradit očištění obětního místa krávou.

Po tomto a mnoha podobných zážitcích jsme vnitřně stále silněji mířili ke Kristu. Bible se nám poprvé dostala do ruky v Etiopii, na velmi zvláštním místě v Lalibele, kde je jedenáct kostelů vytesaných do skály a zapuštěných do země tak, že nejvyšší bod je v bodě terénu. Původ těchto kostelů není zcela objasněn. Zatímco u nás je zvykem stavět kostely do výše, aby věže symbolizovaly výstup k Bohu, v Lalibele jsou kostely postaveny opačným směrem, tedy do hloubky.

Na cestě do Damašku

První český překlad Bible jsme do ruky dostali až v Egyptě, kde jsme se díky své znalosti arabštiny dostali jako instruktoři potápění do archeologické expedice zkoumající pravděpodobné místo přechodu Hebrejů vedených Mojžíšem přes Rákosové moře.

Po dvou letech v Africe jsme i my překonali Rudé (Rákosové) moře v podobném místě jako Hebrejové, ovšem na lodi a vyšli jsme vstříc Damašku, do kterého jsme původně namířeno neměli. Před branami Damašku jsme si uvědomili, že vyvrcholila cesta našeho duchovního hledání a že hluboce toužíme po křtu a další cestě na poli křesťanské teologie, snad podobně jako židovský učenec Šavel z Tarsu (apoštol Pavel). Také on mířil do Damašku s jiným cílem a prožil své dramatické obrácení před jeho branami.

Po příjezdu domů jsme okamžitě začali s přípravou na křest a po něm pokračovali studiem teologie, které nás dodnes naplňuje.

Ondřej Havelka je cestovatel, religionista, teolog. Procestoval více než stovku zemí po celém světě. Napsal několik knih, nejnovějšími jsou monografie „Nový zákon pohledem cestovatele: Bible jako cestopis odhalující směr a smysl Cesty do nebeského Jeruzaléma“ a pohádka „Jak se trpaslík Ferina rozplynul štěstím“. Studia religionistiky, teologie a aplikované etiky zakončil rigorózním řízením na KTF UK, kde je v současné době doktorandem.

Foto k článku: archiv Ondřeje Havelky

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Průměrné hodnocení: 5 / 5. 11

1 komentář u „Stopem a pěšky napříč Afrikou: dobrodružná cesta k víře“

  1. Je to uchvacující svědectví. Až se divím, že se vrátili živí.

Napsat komentář