říká Debora Jelínková, frontmanka kapely Marbles
Když se Marbles přihlásili do letošního kola talentové soutěže Startér na Radiu Wave, řekli si, že budou mít radost, když se jim podaří dostat se mezi první dvacítku kapel. Hlasování fanoušků a pochvalné hodnocení poroty je nakonec protlačily do finále tří nejúspěšnějších interpretů.
Klidné melodie, texty odrážející vnitřní prožitek a zastřený dívčí hlas – to vše charakterizuje frontmanku Deboru, se kterou jsme se sešly v koutku téměř prázdné kavárny.
Většina členů vaší kapely kromě zpěvu hraje také aspoň na dva nástroje. Ty sama střídáš kytaru a klávesy. Je pro tebe některý z nástrojů „ten hlavní“? U kterého se cítíš „víc doma“?
Raději asi hraju na kytaru, protože mám pocit, že to umím líp. Na piano se musím víc soustředit. Vůbec totiž neovládám hudební teorii. A na kytaru trochu víc vím, co hraju, než na piano.
Nejde se nezeptat na tvého tátu Jiřího Jelínka, známého vedoucího chval a autora písní, které se zpívají v křesťanských sborech po republice… Jak tě ovlivnilo to, že jsi vyrůstala v rodině muzikanta?
Úplně upřímně – na začátku jsem cítila spíš povinnost „asi bych taky něco měla dělat“, protože celá moje rodina je hudebně založená. Takže jsem se začala učit na kytaru. A paradoxně, jako jediná ze sourozenců teď vydávám muziku.
Tátův vliv je obrovský, je to skvělý hudebník. Je fajn mít někoho, kdo se na věci dívá jinak než já, zároveň musím mít míru, co si od něj nechám říct, protože přece jen neví, co je pro mě moderní (úsměv). Rozhodně mi ale pomáhá, že díky němu vím, že je pořád kam růst. Podporuje mě, ale taky mi dává dobrou, konstruktivní kritiku.
Hráli jste někdy spolu?
Občas jsem trochu vypomáhala v jeho kapelách, ale hrát s ním – to jsem vlastně nikdy nechtěla.
Proč?
Protože církev mi vždycky připadala jako příliš omezený okruh, a já jsem se do něj nechtěla uzavírat. Proto jsem ráda, že vznikli Marbles.
Jak jste přišli ke jménu Marbles?
(smích) To je hezký příběh, protože to byla náhoda. Nevěděli jsme, jak se budeme jmenovat, a tak jsme dali do vyhledávače Google vygenerovat náhodná slova. A „marbles“ (mramorové kuličky – pozn. red.) se nám líbilo.
Vzpomínám si, jak jsem poprvé slyšela jeden váš klip. Kdybych tě neznala, nevěřila bych, že poslouchám českou kapelu, a to nejen proto, že zpíváte anglicky. Jak bys charakterizovala váš hudební styl?
I když bych se nechtěla škatulkovat, nejspíš bych nás zařadila do indie popu. Ale chci s tím experimentovat a zkoušet různé věci.
Proč zpíváte anglicky?
Připadalo mi to přirozenější. V něčem je to totiž jednodušší, i když tam samozřejmě cítím omezení ve slovní zásobě. Čeština má mnohem složitější pravidla – musíš tam hlídat správné důrazy a podobně. Navíc, kdybych skládala česky, nechtěla bych, aby to byl jen tak nějaký text, ale aby to mělo hloubku, což mi v češtině zatím moc nejde.
Máš pocit, že angličtina je přístupnější pro dnešní mladé publikum, že je to víc „in“?
To si nemyslím. Pro některé lidi to spíš může být omezení – že si právě řeknou, že to zní jako spousta jiných anglických kapel. Kdyby to bylo česky, mělo by to v něčem zase svoje kouzlo.
Kdo je autorem písní?
Všechny písně, které jsme zatím vydali a které hrajeme, jsou moje, kromě asi jedné, kterou jsme dělaly spolu s Kiki. Verča a Kiki taky něco složily, ale většinou se jim to po čase přestane líbit a už to nechtějí hrát. Takže nezbývá nic jiného než hrát ty moje (smích).
Podílejí se na vzniku písní a jejich výsledném zvuku i ostatní členové kapely?
Rozdíl je v tom, jak to zní na nahrávce, a jak naživo na koncertě. Mimochodem je zajímavé, že většina lidí říká, že se jim to víc líbí na koncertech – asi je to organičtější a přirozenější. Většinou přijdu s písničkou a společně zkoušíme s ní něco udělat – vymyslet sóla, udělat ji jinou než ostatní. Uvědomuju si, že mám určitý rukopis a že písničky jsou si podobné. Tak se snažíme, aby si tak moc podobné nebyly.
Při nahrávání jsme většinou přišli s téměř hotovou písní a producent to celé nějak dal dohromady. Do budoucna bychom chtěli, aby tvorba aranží byla víc jeho práce. Poslední písničku (Purple Sky) jsme dělali s novým producentem. Je to pořád určitý proces a hledání, jak to vlastně bude. Možná nad tím budeme sedět a tvořit to společně.
Nebojíš se, že producent vezme tvoji píseň a udělá z ní něco, co se ti nebude líbit?
Asi ne. Čím víc lidí, tím víc nápadů. Dalšího člověka třeba napadne to, co mě by nenapadlo. Nakonec vždycky můžu říct, že se mi to nelíbí…
Když jste začínali, první písničky byly z pokojíčku, garáže nebo chaty. Dnes se bavíme o producentech. Připadá mi to jako docela daleká cesta…
No, oni to jsou všechno naši známí. Jenom se tomu prostě říká producent (úsměv).
Co chcete svou tvorbou předat?
Skládáme o tom, jak život vlastně nezvládáme. Myslím, že má hodnotu, když lidé můžou slyšet, že i křesťané občas něco nezvládají. Nevěřící možná mají o křesťanech nějakou představu, jak třeba řeší vztahy – píseň Make Me Move je celá o vztazích. Nevím, jestli mám při skládání vždycky nějaký záměr, ale snažím se být upřímná a písničkami mi to jde líp než o těch věcech mluvit.
Měli jste možnost hrát na křesťanských festivalech i na akcích, které nejsou křesťanské. Znamená to, že se nechcete zaměřovat jen na omezený okruh posluchačů?
Když chce člověk hrát, tak hledá příležitosti…
Autor: Kateřina Coufalová
Foto: archiv Marbles a Tomáš Coufal
Rozhovor v plném znění najdete v letním dvojčísle měsíčníku Život víry.
Číslo věnované tématu odpočinku přináší pohled teologů, pastorů, terapeutů i fyziologa (Jiřího Bukovského, Lukáše Sztefka, Marka Bužgy a dalších). Jak souvisí židovský šabat s křesťanskou nedělí? Proč potřebujeme regeneraci? A co když se „nicnedělání“ bojíme? O zkušenostech se syndromem vyhoření a péčí o kazatele otevřeně vypráví misionář Jiří Dohnal.
Číslo přináší také rozhovor s emeritním předsedou CB a ERC Pavlem Černým. Ten vzpomíná nejen na setkání s papežem Františkem či komplikovaný vztah s kardinálem Dukou, ale také na svého otce a dědečka, kteří mu byli příkladem věrnosti uprostřed pronásledování.
V dvojčísle Života víry najdete spoustu dalšího prázdninového čtení: Nahlédnutí do zákulisí seriálu o Ježíšově životě The Chosen, příběh pákistánské křesťanky, které v její zemi šlo o život, článek o překvapivém archeologickém nálezu z Izraele, zamyšlení o tom, co vlastně byl „hřích Sodomy“, nebo tipy pro mladé, jak hospodařit s penězi.
Číslo doplňuje rozhovor se sociologem Markem Regnerusem o tom, co je křesťanské manželství a co ho dnes ohrožuje. Nechybí ani recenze knih, fejeton Pavla Bosmana a letní soutěžní křížovka.
Kromě papírové verze lze Život víry předplatit i elektronicky ve formátu PDF a v audioverzi (MP3).
Za pozornost stojí aktuální výhodná nabídka předplatného – můžete získat digitální a audio verzi zdarma.
Toto číslo lze zakoupit i samostatně – na papíře, v PDF i v MP3.