Sexuální otroctví: Strach z pasáků i kletby džu-džu

4.4
(9)

O sexuálním otroctví se v českých médiích příliš nemluví. Informovat o tomto tématu je totiž spojeno se značným bezpečnostním rizikem. O problému prostituce (nejen) v ČR jsme si povídali s ženou, která se jí dlouhodobě zabývá a pravidelně navštěvuje noční kluby a nevěstince. Z bezpečnostních důvodů její jméno neuvádíme.

Proč se o tak závažném problému, jakým je sexuální otroctví, prakticky nemluví? Když si vyhledáte články o prostituci v českých médiích, najdete zejména bulvární články o tom, kolik si prostitutky vydělávají, diskuse o případné legalizaci prostituce a výpočty, kolik by jejich zdanění přineslo státní pokladně…
Na tuto problematiku se lze dívat dvěma způsoby. Podle toho prvního má každá žena právo si vybrat, co chce dělat. Pokud si vybrala sexuální práci, je to její věc. Opačný pohled je takový, že jakákoli prostituce je vykořisťování a každá žena, která se prodává, je využívána. Česká média jsou ovlivněna spíše prvním paradigmatem. Když chtějí informovat o prostituci, ptají se spíše sekulárních organizací, které s těmito ženami pracují (např. Rozkoš bez rizika), a filozofie těchto organizací není neutrální. Například vždy mluví o „klientech“, nikoli o „obětech“. Mluví o nich jako o lidech, kteří prostituci dělat chtějí, což podle mě není úplně fér. Je hodně žen, které si to dobrovolně nevybraly.
Česká média na to pohlížejí ze světské perspektivy. Asi je to i tím, že tu není mnoho věřících novinářů, v médiích tady obecně nebývá zohledněna náboženská perspektiva. A také se v médiích moc neobjevují příběhy prostitutek. A pokud ano, jen Češek. Ale co všechny ty Nigerijky, Rumunky, Bulharky?
Další věc je, že se ty ženy necítí dost svobodně na to, aby vám řekly, že je s nimi obchodováno. Bylo by pro ně příliš nebezpečné někomu říct, co se jim skutečně přihodilo, že jsou zotročené. Organizace, které mluví s českými médii, pracují především s Češkami, které se pro to možná i samy rozhodly. S cizinkami ale už moc nepracují.

To, že si prostitutky tuhle „práci“ samy vybraly, je jen mýtus, předpokládám…
Chodím za prostitutkami do klubů v Praze už osm let, jednou či dvakrát týdně. Téměř žádná z nich si tohle nikdy nepřála. Často při rozhovoru začnou plakat, jsou traumatizované, jejich příběh je vždy velmi smutný. Mluvila jsem například s jednou Nigerkou. Nigerijky většinou věří zaklínadlu „džu-džu“, při kterém přísahají na svou krev. Také mají v Nigérii svoje rodiny, bojí se, že by se jim něco stalo, kdyby se pokusily odejít. Tato konkrétní žena v jednom nočním klubu mi řekla, že svoji práci nenávidí, že by chtěla mít dítě, ale byla přinucena už k šesti potratům. Řekla mi také, že se velmi bojí toho, že jednoho dne některého svého zákazníka zabije. Samozřejmě že ví, že by to neměla dělat, a nechce skončit ve vězení, ale má v sobě ohromnou zlobu a vztek. Také mi řekla, že musí za svůj pokoj v nevěstinci platit 1100 Kč denně. Je v něm i sprcha, aby se mohla vždy mezi návštěvami zákazníků osprchovat, ale teče tam jen studená voda. Svěřila se mi, že její život je prostě příšerný, byla ke mně velmi otevřená. To bylo ale naposledy, co jsem ji viděla. Když jsem do toho klubu znovu přišla, už tam nebyla a nikdo mi neřekl, kam zmizela.

V nočním klubu cítím Boží přítomnost

Co je zaklínadlo „džu-džu“?
V Nigérii bývají ženy unášeny nebo podvedeny. Je jim řečeno, že budou v Evropě pracovat jako chůvy, uklízečky nebo číšnice. Zaplatí za to i peníze. Pak jdou ke knězi „džu-džu“, který je spolčený s obchodníky, kde provedou krevní slib, že budou platit určitou sumu. V ten moment vůbec netuší, co je čeká ani kolik budou vydělávat. Všechny nigerijské prostitutky pocházejí ze stejné provincie, funguje tam nigerijská mafie. Podobné je to v Rumunsku, také je to záležitost jedné oblasti.
Poté, co projdou rituálem „džu-džu“, musejí tyto ženy cestovat přes Afriku, aby mohly nastoupit na loď směřující do Evropy. Už při cestě po Africe jsou nuceny k prostituci. Tehdy si uvědomí, o co vlastně jde, ale už nemůžou utéct. Samozřejmě nepoužívají žádnou antikoncepci, takže do Evropy často přicestují už nakažené virem HIV. Některé z nich zemřou cestou na dehydrataci, procházejí horkými a suchými částmi Afriky a nemají dostatek vody. Když se konečně dostanou na loď, plují do Řecka, ale některé čluny se převrhnou a ony se utopí, protože neumějí plavat. Mnoho Nigerijek tedy zemře už na cestě do Evropy. Ty, které se do Evropy dostanou, musejí projít imigrantským řízením a získat status uprchlíka. Obchodníci jim poradí, co mají říct, jsou neustále pod jejich kontrolou.
Existuje mnoho příběhů o tom, co se stalo rodinám žen, které se pokusily utéct. Členové jejich rodin mohou být i zabiti. Proto je pro tyto ženy velmi obtížné se z pražského nočního klubu dostat. Útěk znamená, že ohrozí svoji rodinu v Africe nebo že je stihne kletba „džu-džu“.

Můžete jim vy nebo jiné organizace nějak pomoci?
Naším hlavním úkolem je prostitutky v nevěstincích navštěvovat a naslouchat jejich příběhům. Některé z nich jsou věřící, byly například v Nigérii zvyklé chodit každou neděli do kostela a některé chodí do kostela i v Praze. Jedna Nigerijka mi ukazovala svou Bibli, kterou čte každý den. Některé Nigerijky ale neumějí číst. My o ně pečujeme, zajímáme se o ně, nasloucháme jim. Nesnažíme se jim ale pomoct utéct. To je úkol policie a jiných organizací. Kdybychom se o to snažili, znemožnilo by nám to přístup do nočních klubů.

Co je pro vás na této službě nejtěžší?
Nejtěžší není chodit do klubů a poslouchat příběhy žen. Když sedím v nočním klubu, cítím tam Boží přítomnost – mnohem víc než na jakémkoli jiném místě. Nejtěžší pro mě je, když o tomto problému mluvím s lidmi, a oni o něj nemají zájem. To mi láme srdce.

Celý rozhovor najdete v letním dvojčísle časopisu Život víry. Časopis lze číst papírověelektronicky i „ušima“ – tedy poslouchat v audio verzi.

Číslo dále přináší téma „Smí křesťan použít násilí?“. Lze dobrou věc prosazovat zbraněmi? Byl Ježíš  pacifista?
Rozhovor časopisu poskytl také Jeff Manion, pastor jednoho z největších amerických sborů (ten se zamýšlí se nad tím, co je opravdu důležité, aby byl člověk dobrým vedoucím) nebo písničkář Jindra Černohorský. V aktuálním vydání také najdete osobní příběhy čtenářů, články o tom, jak pandemie covidu-19 ovlivňuje život křesťanů v Indii nebo v Africe, virtuální rozhovor s historickou postavou – moravským misionářem Peterem Böhlerem, povídku, soutěžní křížovku a mnoho dalšího.

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Průměrné hodnocení: 4.4 / 5. 9

Napsat komentář