„Sex není jen třešnička na dortu, ale spíš stěžejní ingredience manželství,“ říká Jakub Vejmělka

Lidem často vrtá hlavou otázka, jak poznat „toho pravého / tu pravou“. Je na to podle tebe nějaký osvědčený recept?
Nevěřím, že existuje ten pravý / ta pravá. To, že se na světě pohybuje jenom jeden člověk, který je pro nás ten pravý, je strašně frustrující představa. Co by se vlastně stalo s celým tím systémem, kdyby si náhodou někdo toho jednoho člověka, který mu byl predikován, nevzal?

Každopádně jsou ale více a méně vhodní partneři…
Přesně tak. Existuje okruh lidí, u kterých je to naprosto utopická představa, že bychom s nimi měli být. Potom je nějaká skupina lidí, kteří by se potenciálně naším manželem/manželkou stát mohli. Myslím si, že tím pravým / tou pravou se člověk stává v průběhu života. Já se chci čím dál tím víc stávat tím pravým pro Monču. Je to celoživotní proces učení.
Představa, že najdu toho pravého, který bude dokonalý, který nebude potřebovat na sobě nic změnit, v ničem se obětovat, je nereálná. Někdy lidi čekají na „toho pravého“ a zahazují potenciálně zdravé vztahy – prostě proto, že mají pocit, že to není ten pravý, protože je to třeba v něčem těžké. Najít „toho pravého“ ale neznamená, že nebudou žádné problémy.

Kde se představa „toho pravého“ bere? Můžou za to romantické filmy a pohádky?
To by mě taky docela zajímalo. Pohádky to podle mě nezačaly, jen tu představu zpopularizovaly. Většina pohádek vychází z nějaké hlubší lidské touhy. Najít toho, se kterým to „půjde samo“, je pohádkový sen. Jenže to tak prostě nefunguje.

Bál jsem se, že přijdu o přátelství

Kdy do vztahu jít a kdy radši ne? Jak se to dá poznat?
Na to se těžko odpovídá, všechno ve vztazích je strašně individuální… Nejlepší asi je se trochu uklidnit. Mám někdy pocit, že se v církvi z manželství udělal určitý vyšší duchovní stupeň. Ženatí a vdané, to jsou už „ti dospělí“. Jako by jediným cílem mladých bylo najít si celoživotního partnera. Každý jednotlivec, se kterým se seznámím a který je opačného pohlaví, se potom vlastně stává potenciálním manželem/manželkou a okamžitě se tak na něj začnu dívat. V církvi chybí přirozená přátelství mezi kluky a holkami. Jsme tak soustředění na proces hledání manžela, že se v tom nedokážeme uklidnit. Mojí radou tedy je, pojďme být přáteli. Některé to přátelství pak prostě přeroste v něco víc. To je to nejlepší.

Tvůj vztah s Mončou vyrostl z přátelství?
My jsme to měli spíš z nepřátelství (smích). Vyrostli jsme ve stejném sboru, v nedenominačním Evangelikálním společenství v Brně. Monče byly asi čtyři roky, když přišli do sboru. Já jsem syn rodičů, kteří to společenství zakládali. Známe se tedy asi 20 let. Nebyli jsme moc dobří kamarádi, ona byla taková ta správná křesťanská dívka, já jsem byl rebel. Oba dva jsme byli silné osobnosti, a tak to na sebe trošku naráželo. Postupně se střety mezi námi otupovaly. V určité fázi života jsme byli i normální kámoši. Mně se pak začala líbit. Byla to taková ta speciální kamarádka, která se vám občas líbí a občas si říkáte „radši asi nee“. Potom to přerostlo a rozhodl jsem se s tím něco dělat.

Bylo pro tebe těžké jí své city vyznat?
Bylo to těžké, hlavně proto, že jsem se bál, že přijdu o to přátelství. To je často asi ten největší otazník. Jenže pokud jsme přátelé a to přátelství přerůstá v něco víc, přeskočí tam jiskra, tak se to přátelství v té podobě, v jaké je, už stejně nedá udržet. To jsem si asi tehdy uvědomil: Buď naše přátelství posunu na level chození, anebo budu muset prostě ubrat, protože nemůžu být tak blízko holce jen tak. Bohužel takto extrémně blízká přátelství mezi holkami a kluky vídávám – už to vypadá jako vztah, jenom si to neřekli. To je jednak nezdravé, může tam dojít k mnoha zraněním, jednak vás pak nikdo jiný nebude chtít.

Jak to celé proběhlo? Jak na tvé vyznání Monča zareagovala?
Byli jsme už tak dobří kamarádi, že jsme pravidelně spolu chodívali sami ven. Snažila se mě dostat na mládež. Řekl jsem jí, že mám pocit, že je mezi námi něco víc, že mi na ní hodně záleží a že bych s ní chtěl chodit. Ona mi odpověděla, že si potřebuje vzít čas na rozmyšlenou a na modlitby. Myslel jsem si, že to budou třeba dva dny, a ono to nakonec bylo půl roku. V tom půlroce se toho hodně změnilo a zpětně si myslím, že to bylo hrozně důležité období. Ale tehdy mě to teda strašně štvalo.

„Jste moc mladí na to, abyste spolu chodili!“

Dost často se mezi křesťany používá termín „zdravé chození“. Co to pro tebe prakticky znamená?
Myslím, že je to takový vztah, který nezraňuje ani nás, ani lidi okolo. Vztah, který když skončí, tak tam sice bude nějaké emocionální zranění, bude to těžké, ale nebudou tam závaží, která by si pak člověk s sebou nesl celý život. Jde hodně o komunikaci a nastavení rámce toho vztahu. Nemám v tomhle kontextu rád slovo hranice, protože se člověku automaticky vybaví hranice fyzické. Můžeme se držet za ruku? Líbat se…? Hranice je ale potřeba si nastavit ve spoustě oblastí – např. v tom, kolik času trávíme spolu a kolik zvlášť, jaké máme další blízké vztahy, jak se k sobě chováme, když jsme mezi lidmi a když jsme sami… A samozřejmě i ty fyzické hranice. Důležité je počítat stále i s možností, že to skončí. Chození má dvě vyústění a jsou situace, kdy je dobré to ukončit.

Měli by se o tom ti dva radit s někým dalším? Jsou schopní sami poznat, kdy je lepší se rozejít a kdy těžkosti překonávat?
Mít kolem sebe lidi je strašně důležité. Pán Bůh nás nestvořil jako osamocené osoby na vlastních planetkách. Musíme ale vždycky zohlednit, kdo nám radí. Když jsme začali s Mončou spolu chodit, byly na to různé ohlasy. Monče bylo šestnáct, mně bylo osmnáct a mnozí nám říkali: „Jste moc mladí na to, abyste spolu chodili.“ Nebo: „Když se tu držíte za ruce, je to špatný příklad pro naše děti,“ apod. A tak jsme se podívali, jací lidé nám to říkají, jaké mají názory v jiných oblastech, jaká mají manželství. Nebrali jsme to pak tolik vážně. Když za námi ale osobně někdo přišel a viděli jsme, že mu na nás fakt záleží a že nám chce pomoct, tak jsme to brali úplně jinak.
Další úplně jiná oblast je to, co říkají přátelé. Ti jsou dneska pro mladé největší autoritou. Můžou hledat váš prospěch, ale taky prospěch vlastní. Člověk musí rozlišovat. Je to stejné, jako když čtu nějakou knížku: Přijmu všechno, co se v ní píše, jako Pravdu, nebo se ptám Boha a zkoumám to v kontextu Božího slova? Stejně tak to musí být s tím, co nám říkají lidi. Je ale důležité od nich mít zpětnou vazbu. Od lidí, kterým věříme a kterých se můžeme ptát na to, co nám není jasné. Bohužel dost často nejsme ochotní slyšet.

S nikým jsem před svatbou nespal, ale chtěl jsem

Dotkli jsme se fyzických hranic ve vztahu, což je hojně diskutované téma. Proč čekat se sexem do manželství? Vyplatí se to?
To je v církvi asi nejoblíbenější otázka a také mnohem komplexnější a důležitější, než se podává. Je to oblast, ve které církev v minulosti napáchala docela hrozné věci. Některé přednášky ve mně během dospívání vzbudily dojem, že sex je něco jako ozdoba manželství. Taková třešnička na dortu. V manželství jsme přišli na to, že je to ale spíš mouka, jedna ze stěžejních ingrediencí manželství. Není to něco na okraj, něco navíc, něco, co přijde, až když je všechno ostatní udělané. V procesu té společné celoživotní pouti dvou lidí hraje sex obrovskou roli, je to součást komunikace. Je to něco, co dělá manželství manželstvím. Statistika v tomhle mluví naprosto jasně: Sexuální neshoda nebo to, že se jeden tomu druhému odpírá, je velmi častou příčinou nevěry a potom rozvodu. Je to jedna z věcí, na kterých manželství stojí – a možná i to je důvod, proč si to schovat až do manželství. Něco tak důležitého přece nechceme nějakým způsobem pošpinit nebo rozmělnit.
Věřím, že v manželství můžeme – víc než v jiných vztazích – speciálním způsobem poznávat, co to znamená být ve vztahu s Bohem. A k tomu patří i ta intimita. A k tomu patří taky svatost – určité oddělení, exkluzivita. Bůh nám nedal manželství proto, abychom byli šťastní nebo abychom byli naplnění. Proto nám dal Ježíše. Bůh nám dal manželství proto, abychom byli svatí. Abychom v manželském vztahu pochopili, co vlastně znamená mít něco jenom mezi dvěma, co je oddělené od všeho ostatního. Sex k tomu taky patří.

Dost často se také opakuje argument, že když budeš s někým spát, svému manželovi/manželce už nebudeš moct dát to nejcennější, už budeš pošpiněný, nečistý, neúplný. Je to pro tebe relevantní argument?
Tohle nás vede k představě, že nemáme s nikým spát kvůli našim budoucím manželům a manželkám. Svou ženu miluju, ale zachovávat se čistým pro člověka mi připadá málo. Věřím, že když Pán Bůh říká, že nemáme spát s někým před svatbou, tak se máme zachovávat čistými pro něj. On je dárcem manželství. Dává nám ho s tím, že nejlepší je to podle jeho řádu. Zůstaň čistý/čistá pro Boha, ne pro svého eventuálního manžela.
Tento argument také vede k takovému pesimismu: jednou a konec, už se to nedá zvrátit. Samozřejmě že už se to nedá zvrátit. Ale miluju ten verš, kde se píše, že díky Ježíšově oběti nám Bůh odpouští naše hříchy a očišťuje nás. To jsou dvě věci, které jsou tam záměrně napsané odděleně. A vztahuje se to i na oblast sexuálního hříchu.

Je tedy sex před svatbou hřích?
Já si myslím, že sex před svatbou je hřích. Je to napsáno v Bibli. Nemůžeme se ohánět tím, že tam je jen cizoložství, což znamená nevěru. Ne, tam je použité slovo porneia, což vždycky znamenalo jakýkoli sex mimo manželství.

Mnoho křesťanů má ale za to, že sex před svatbou zakazuje církev, a nikoli Bible.
A není to pravda. Taky jsem se tím dlouho oháněl. Já jsem tedy s nikým před svatbou nespal, ale chtěl jsem. Bylo by na delší povídání, jak mě Pán Bůh od toho ochránil… Hodně jsem hledal skulinku, která by to povolovala, ale to slovo porneia je naprosto jasné a nemá jiného významu. Je to v tom novozákonním výčtu špatných věcí – smilstvo, cizoložství, vražda atd. Tam jsou použitá dokonce dvě slova vedle sebe – jedno, které znamená nevěru, a jedno, které znamená obecně sex mimo manželství. A není možné, aby to v té době někdo chápal jinak.
Je to hřích, ale Boží milost se vztahuje i na něj. A to v plném rozsahu – v odpuštění i očištění. Věřím, že díky Ježíšově milosti mohou dva lidi, kteří měli třeba i spoustu sexuálních partnerů, vstupovat do manželství, jako kdyby byli čistí. Možná ne fyziologicky, ale duchovně, a to je mnohem důležitější.

Někteří mají pocit, že si to musejí s partnerem v posteli „vyzkoušet“, aby věděli, zda jim to „půjde“. Jak se díváš na tenhle argument?
To je právě hledání „toho pravého / té pravé“. Já přece nehledám člověka, se kterým mi to sexuálně půjde nejlíp, se kterým bude sex nejlepší, ale chci se i v téhle oblasti učit a stávat se tím pravým. Ano, s někým to může jít líp, ale pak můžeme sklouznout k porovnávání a hledání partnera, který nám v tomhle bude vyhovovat nejvíc, místo abychom se učili si vyjít vstříc.

„Žili šťastně až do smrti“ je nejdelší část pohádky

S Mončou jste dvojice, která manželství vřele doporučuje, a vypadá to, že jste v něm šťastní. Byly v něm už nějaké krize, problémy?
Stoprocentně. „Žili šťastně až do smrti“ je nejdelší část pohádky. Byla spousta věcí, na kterých jsme se neshodli a kdy jsme si to třeba ani nedali hezky najevo. Asi jsme ale neměli takovou tu krizi ve smyslu, že pochybujeme o tom, že to bylo dobré rozhodnutí. A pevně věřím, že ji ani mít nebudeme a že to je na nás, jestli přijde nebo ne. Věřím, že přijdou krize a těžké věci, ale že v nich z Boží milosti budeme stát spolu. Možná je to zatím jen naivní představa člověka, který je v manželství čtyři roky. Ale věřím, že se na tom dá pracovat a připravit se.

Můžeš uvést příklad, jak na tom pracujete?
Řídíme se tím, že nenecháváme nad svým hněvem zapadnout slunce. Zatím jsme nikdy nešli spát s nevyřešeným konfliktem, byť to pak někdy znamená, že jdeme spát ve tři. Učíme se ptát, zajímat se o toho druhého a vyřešit věci do konce. Konflikt má samozřejmě vždy nějaký důvod, ale pak už často jen přiléváme do ohně, jsou tam emoce. Reagujeme většinou hned, aniž bychom pochopili, co tím ten druhý chtěl vlastně říct. Naučili jsme se proto postupovat takhle: Já něco řeknu a Monča, než na to zareaguje, se ujistí, že dobře chápe, jak jsem to myslel. „Takže ty myslíš, že…?“ Velmi často odpovím: „Ne, vůbec! Já jsem to myslel…“ Ona to opět zopakuje a pak se dostaneme do fáze, kdy si porozumíme. A na to ona pak může reagovat. Tohle urychlí řešení konfliktů na polovinu.         

Ještě jedna rada je v církvi hodně oblíbená: „Pouštějte do svého vztahu Boha.“ Zní to dost abstraktně. Co to podle tebe znamená v praxi?
Zní to sice jako křesťanské klišé, ale je to pravda – můžete se za ten vztah modlit. Ale modlit se opravdu, aby to nebyla jen fráze. Klidně i dlouho dopředu. Přinášet to Bohu.
Myslím si, že jedním z největších zabijáků vztahu je to, že se partner stane pro toho druhého „spasitelem“. Stane se to naším primárním vztahem v životě, zdrojem intimity, lásky a bezpečí. Žádný člověk na světě ale nemůže v téhle roli obstát. Nejsme na to stavění, selháváme. A to pak vede k těžkým věcem. Tyhle parametry může nést jenom náš vztah s Ježíšem. On neselže. A tak pouštět Boha do vztahu podle mě znamená především pouštět ho do svého života a ujišťovat se, že on je pořád na prvním místě, že ten klíčový vztah máme s ním. V chození to také znamená dát mu možnost říct tomu vztahu ne. A zahrnout to i do svých modliteb. Nemít to jako téma, kterému se raději vyhýbáme, aby náhodou Bůh neřekl ne. Pokud se ho na názor pro jistotu neptám, v tu chvíli se pro mě vztah stává důležitějším než Boží vůle pro můj život.

Jakub Vejmělka (* 1993) je vedoucím mládeže WAVE v Evangelikálním společenství v Brně. Pracuje jako manažer oddělení pro tréninky vedoucích mládeží v Křesťanské akademii mladých. S Monikou je ženatý čtyři roky, mají spolu tříměsíční holčičku. Nedávno společně natočili sérii podcastů Láska a jiné srandy.

Úvodní foto: archiv Vejmělkových