„Křesťané Ukrajincům nepomáhají!“ Dokážete si představit takový titulek? Asi ne, že? Téměř každý, kdo se zabývá křesťanskou humanitární pomocí, je nejspíš nějak zapojený. Mnozí, kteří se takovéto činnosti nevěnovali, se zapojili také. A snad až na výjimky každý, kdo mohl, nějak přispěl. Finančně či věcným darem. Často obojím. Pomáhá se mnoha způsoby:
Ubytování uprchlíků
Někteří mají tu možnost a také kuráž a ubytovali u sebe prchající maminku s dětmi. Možná ani neměli možnost plně domyslet, že to může být na dlouho a že to má různé průvodní okolnosti a nároky. Takoví lidé si určitě zaslouží podporu od svých křesťanských komunit.
Zaregistroval jsem příběh, jak 35letá učitelka putovala přes hranice do Polska. Uvízla na ukrajinské hranici „jen“ o půl dne déle. Do většího polského města nedorazila časově dobře, a tak skončila neplánovaně v Ostravě. Měla štěstí a jedna rodina v Ostravě ji ubytovala a ráno posadila na vlak do Prahy. Tady na ni čekala neznámá paní a odvedla ji k sobě do bytu. Druhý den se Ukrajinka vyděsila kvůli pejskovi, kterého má paní domácí. Ukázalo se, že paní učitelka má z pejsků hrůzu. Ale řekla, že se pokusí s pejskem skamarádit. To se, zdá se, podařilo. Druhý den však pocítila únavu, pak přišla teplota a nakonec to byl covid. Nakazila se i paní domácí. Vše společně překonaly a Ukrajinka dostala nabídku práce jako učitelka. Hezký příběh? Asi ano. Jen prostě není bez zádrhelů.
Pomoc uprchlíkům na cestě
Ta má dvě roviny. Každé krajské město v ČR má své krizové centrum, kde uprchlíci dostanou informace a kde proběhne registrace pro všechny potřebné úkony (zdravotní pojištění, ubytování, víza). Zde mohou mnozí pomáhat jako dobrovolníci. Zde často stojí věřící a nevěřící vedle sebe, navzájem si vyprávějí o pocitech svornosti a vzájemné pomoci a mnozí jsou dotčení celkovou atmosférou a nadšením českých dobrovolníků i cizinců, kteří nám přijeli na pár dní pomoct, abychom tu vlnu zvládli.
Druhá rovina je pomoc uprchlíkům v jiných zemích. Velikost uprchlické vlny, zvlášť na začátku, a nedostatek zdrojů a organizace způsoboval problémy. Tady už vstupovaly do hry déle běžící neziskovky a křesťanské organizace. Dokázaly „přihrát“ potřebný materiál a potraviny, někdy celé zástupy dobrovolníků, aby operativně vyplnili mezery. Čím blíže k hranicím, tím smutnější pohled na některé maminky s dětmi. Dva dny putování vlakem po Ukrajině a jedna či dvě noci strávené někde venku bez přístřešku vtiskly do očí maminek a dětí stín nejistoty a strachu, který se nedá jen tak rozehnat. Když pak takoví lidé nakonec přijdou do bezpečného prostředí, není úplně neobvyklé, že začnou nečekaně a „bez příčiny“ plakat, třást se nebo jen koukat do prázdna.
Mám nového kamaráda. Sedl do auta, naplnil ho jídlem. Vyložil ho ve sboru v Košicích a pak na hranicích nabral dvě maminky s dětmi a dovezl je do Prahy. To, že je mohl druhý den vzít do zoo za jednu korunu, se zdá tak zbytečné. Ale mít možnost vystavit děti něčemu krásnému, dát jim pocit klidu a bezpečí, to je po takové zkušenosti opravdu balzám na duši. Vyzvedávali jsme je pak večer u východu ze zoo, protože jsem mu pomáhal s některými finančními náklady, a domlouvali jsme v autě detaily. Vidět děti, jak se po pár hodinách v zoo proměnily z ustrašených drobečků na znovu bezstarostné děti, které pobíhají beze strachu sem a tam a ztrácejí přehled, kde je vlastně maminka, protože už se nemusejí bát, jestli se jim maminka neztratí, to byl pohled k nezaplacení.
Lidé neprchají z Ukrajiny jen přes Polsko či Slovensko. Putují i jižní trasou přes Moldávii a Rumunsko. Moldávie je nejchudší země evropského kontinentu. Rumunsko je země, která má v přepočtu na počet obyvatel největší počet lidí, kteří opustili rodnou zemi. Jsou to chudé země. A tak místní církve potřebují štědrou pomoc, aby svůj úkol pomáhat stovkám tisíců uprchlíků zvládly.
Mám například kontakt s pastorem Janem, který žije mezi Oděsou a Izmajilem. Jednu noc začaly bomby dopadat blízko jejich domu. Zabalil děti a manželku, každému z nich dal do ruky rukojeť kufru a doprovodil je na hranice tak, jak doprovázel posledních 14 dnů cizí maminky a děti. Tam se rozplakal, rozloučil se a na video natočil, jak se mu vzdalují. Pak sedl do auta a jel pro další maminky, které kráčely městem, aby jim znovu dal teplý čaj, jídlo do ruky, a těm nejvíc unaveným nabídl přespání ve sborové budově. Život, i se svou bolestí, jde dál.
Pomoc přímo na Ukrajině
Ano, je krásné, jak si evropské státy rozdělily téměř čtyři miliony uprchlíků. Současně je ale uvnitř Ukrajiny dalších osm milionů uprchlíků a Ukrajina v tuto chvíli není stabilní a prosperující stát. To samozřejmě ovlivní, jak měrou stát a města mohou svým vlastním lidem pomáhat.
Také jsou další miliony lidí ve městech, která jsou ohrožená boji. Někdy to vypadá „v pohodě“, a někdy jsou lidé schovaní i dva týdny ve sklepě a nemohou vyjít, protože nad nimi stále rachotí výbuchy.
Můj kamarád z Izraele má rodiče na Ukrajině. Po dvou týdnech bojů se vydali z Charkova v noci na cestu do bezpečnější části Ukrajiny. Přešli vzdálený most. Domluvený člověk na ně čekal s autem a za úplatu je popovezl zase o kus dál. S jakým překvapením pak druhý den zahlédli na internetu ve zprávách, že most, který včera přešli, byl k ránu zničen výbuchem rakety. Chválili Boha, že mohli jen tak tak odejít…
Daniel Skokan
Autor je ředitelem Nadačního fondu Krmte hladové (www.krmtehladove.cz).