Psal se rok 1665, Londýn zasáhla epidemie dýmějového moru. Mělo se za to, že nákaza byla zavlečena lodí z Nizozemí, kde ve velkých pobřežních městech řádila v předchozích letech a kam se nejspíš dostala z východního Středomoří. Anglický spisovatel Daniel Defoe se v knize Deník morového roku stylizuje do role přímého pozorovatele, což je mu ovšem pouze literárním prostředkem. Ve skutečnosti mor zažil jako pětiletý. Mnohé však vyslechl od pamětníků a nastudoval z úředních záznamů. Píše k poučení čtenáře pro případ, že by podobná situace měla znovu nastat.
Překlad Františka Fröhlicha (poprvé vyšel v roce 1982) je zdařilý. Jeho mírně archaizující čeština navozuje atmosféru starých časů, nepřekáží však plynulé četbě.
Epidemie s obrovským počtem obětí
Dnes je za původce dýmějového moru považována bakterie přenášená z infikovaných hlodavců blechami. Tento poznatek v 17. století nebyl k dispozici, některá opatření však mířila správným směrem: pálení šatů a ložního prádla obětí, trávení hlodavců, likvidace psů a koček. Vybíjení domácích zvířat se nezdůvodňovalo blechami, ale jejich nekontrolovaným pohybem. Nákaza se podle obecného mínění šířila vzduchem, dechem nemocných, případně dotykem, tělesnými póry a potem. Každopádně osobním kontaktem nebo pobytem v infikovaném prostředí. K dezinfekci domů i otevřených prostranství mělo sloužit vykuřování dýmem síry, uhlí, dřeva či bylin.
Na vině mohli být velice drobní, okem nepostřehnutelní živočichové. Takoví jsou prý k vidění pod mikroskopem, takže dýchne-li někdo na sklíčko, lze spatřit „živoucí bytosti podivuhodných, ohavných a příšerných tvarů jako draků, hadů, zeměplazů a ďáblů, strašlivý to pohled“. Během londýnského moru se však mikroskopy ještě neuplatnily.
Úmrtnost byla obrovská, ale přesných čísel se těžko dobrat. Defoe vychází ze záznamů o pohřbech vedených v jednotlivých farnostech, ty však nezahrnují uprchlíky, kteří pomřeli na cestách. Když epidemie nabrala na síle, na evidenci času nezbývalo. Mrtvá těla padala z povozů do vykopaných jam, kde se vrstvila po stovkách. Kapacita hromadných hrobů byla dána na jedné straně zákonným požadavkem, aby těla byla ukládána alespoň šest stop pod zem, na straně druhé hladinou podzemních vod.
Dilemata, která známe i my
Defoe chválí magistrát za úspěšné zvládání krize: zásobování města potravinami pokračovalo, aniž by došlo k citelnému zdražení; na ulicích neležely mrtvoly – nanejvýš do nočního svozu. Jejich ukládání do země se odbývalo v noci, aby obyvatelé města nebyli nadmíru deprimováni. Rabování bylo stíháno, jakkoli za nastalé situace nebylo možné ohlídat zdaleka všechno.
Dilemata, jakým jednotlivci i úřady čelily, se podobala těm, před nimiž stál svět v roce 2020: Prchnout ze zasažené oblasti, izolovat se nebo dále provozovat živnost? Jestliže někdo volí útěk, činí tak včas, nebo je již infikovaný a šíří nákazu třeba i daleko od jejího původního ohniska? Jak nemocné izolovat? Londýnský magistrát volil ohlašovací povinnost s následným zapečetěním domu. Takto byli uzamčeni všichni obyvatelé domu, čemuž se mnozí snažili vyhnout.
Útěkům měla zabránit stráž přidělená ke každému zapečetěnému domu. Ta měla rovněž zajišťovat zásobování domácnosti potravinami. Lidé prchající z nařízené izolace byli ovšem vynalézaví a odhodlaní. Defoe uvažuje, zda by nebylo lepší odvážet nemocné do špitálu, spíš než spolu s nimi zavírat v domě i ostatní, kteří snad ještě nakaženi nebyli. Ale tahat násilím z postele ty, kdo chtějí umřít doma? Zásadní překážkou, jež se stavěla do cesty veškerým pokusům bránit šíření nákazy, byla skutečnost, že nemoc se projevila až za několik dní. Do té doby se zasažený pohyboval po městě a infikoval další.
Mor jako výzva k pokání
Defoe píše z pohledu křesťana. Když vypravěč na začátku epidemie zvažuje, zda setrvá v Londýně, vykládá si různé události jako znamení od Boha, což mu však druzí vymlouvají coby pouhé nahodilosti. Uchyluje se tedy k racionální úvaze a modlitbě: Kde je jeho místo? Kam jej váží povinnosti? Co by riskoval odchodem ze svého bydliště a od své živnosti? Ze Žalmu 91 pak přijímá ujištění, že jej Bůh zachová.
Boží soud? Mor označuje jako „navštívení“. Je pro něj především výzvou k pokání. Zároveň je mu jasné, že nemoc se šíří přirozenou cestou. Epidemie sice spadá pod Boží svrchovanost, reakce křesťanů – na rozdíl od Turků – však nemá být fatalistická. Proto schvaluje opatření prosazovaná magistrátem a oceňuje nasazení lékařů. Ačkoli, při vší úctě, mnoho nezmohli, mnozí z nich také zahynuli: „Prudkost morní nákazy, když vyvrcholila, byla jako velký požár následujícího roku. Oheň strávil to, čeho se mor nedotkl, a vzdoroval veškerým nasazeným prostředkům.“
Deník morového roku (Daniel Defoe) vydalo v roce 2020 Nakladatelství Zdeněk Bauer.