Dnes, 19. května 2020 v ranních hodinách, ve věku 74 let zemřel Ravi Zacharias, významný evangelista, obhájce křesťanství, myslitel a spisovatel, původem z Indie. Přinášíme rozhovor, který poskytl Životu víry v roce 2004, kdy byl hlavním řečníkem Křesťanské konference v Praze.
Vyrůstal jste v Indii, vašimi předky byli hinduističtí kněží. Indická kultura vám na vaší cestě ke Kristu spíše pomohla, nebo ji naopak zkomplikovala?
To je dobrá otázka, ale záleží na tom, koho konkrétně se ptáte. Pokud byste se narodil v pravověrné hinduistické rodině, je vaše možnost setkat se s evangeliem silně omezena. Já jsem se ale v takové rodině nenarodil, i když moji předkové byli hinduističtí kněží. To už je ale několik generací… Narodit se v Indii pro mě znamenalo porozumět těm, kteří zápasí s různými světonázory. Velice mi to pomáhá rozumět lidem, kteří si kladou otázky, nebo skeptikům. Poznat Krista mi ale indická kultura neusnadnila, ale naopak ztížila. Pomohla mi ale v tom, že jsem věděl, že v tom, čemu věřím, potřebuji mít jistotu, neboť jsem byl obklopen mnoha náboženstvími. Žádné křesťanské přátele jsem neměl. Všichni byli hinduisté, buddhisté nebo muslimové. Evangelium jsem jako dítě neslyšel. S Kristem jsem se setkal až na nemocničním lůžku po svém pokusu o sebevraždu.
Jak jste se setkal s pojmem hřích, který v hinduistické kultuře chybí?
Hříchu jsem porozuměl spíše jako mezeře, jako vzdálenosti mezi sebou a Bohem. Byl jsem jinde, než mě Bůh chtěl mít. Hříchu jsem také rozuměl jako opuštěnosti: nevěděl jsem, kdo jsem, nevěděl jsem, proč tu jsem. Proto vědomí, že jsem něco dělal špatně pro mě nebylo tak reálné, jako když jsem našel Pána. Když jsem se dověděl, kdo to je, bylo to jako bych našel světlo, které zasvítilo do temnoty mého srdce. Do té doby bylo mé hledání spíše existenční záležitostí, protože jsem se ztratil a neměl jsem žádnou mapu. Mé tehdejší otázky byly převážně otázky po významu, smyslu a určení (destiny). Myslím, že Pán toto hledání použil, aby mi dříve, než najdu plán cesty svého života, ukázal, že jsem hříšník, který potřebuje odpuštění. V kultuře, z které pocházím, lidé o hříchu neuvažují. Vědí, co je to poctivost a nepoctivost, mají morálku, ale to není totéž jako hříšnost. Morálka určuje správný způsob, jak jednat ve společnosti. Hřích ale znamená, že pro to, aby tě Bůh přijal, nemůžeš udělat vůbec nic. Ježíš nepřišel na svět, aby ze špatných lidí udělal lidi dobré. On přišel na svět proto, aby z mrtvých učinil živé. A hřích, to je smrt. Indická kultura mu tak ale nerozumí.
Jak by asi dnes vypadal váš život, kdybyste se nesetkal s Kristem, ve srovnání s vaším současným křesťanským životem?
Něco takového lze srovnávat jen velmi těžko. Kristus mě totiž nejen zachránil… Je to něco jako nová DNA, něco v jádru vašeho systému. Myslíte jinak, jinak hladovíte, toužíte po jiných věcech. Ježíš totiž změnil, čím chcete být. Když s tím srovnávám svůj dosavadní život, šlo mi o to, abych přežil, a o úspěch v porušené společnosti. Proto jsem žil: jak přežít a jak uspět. Nyní mi jde o to, jak žít až k plnosti, k poslání, pro něž jsem byl stvořen jako dítě živého Boha. Je to pohyb od duchovní chudoby k duchovní hojnosti. Vše je nové: moje záchrana, moje povolání, mé manželství, má přátelství, to, co píšu, moje kázání, způsob, jak se dívám na svět. Proto se vždycky tak rád vracím do Asie: jsou tam miliony mladíků, jako jsem byl já, kteří jsou úplně sami a kteří potřebují někoho, kdo by se k nim připojil a řekl jim, jak se z toho dostat.
Jak to ale udělat?
Taková věc chce čas. Oči modlářských kultur jsou zahaleny rouškou. Jde o staletí modlářství. K vám jsem přicestoval přes Singapur, Thajsko, Indonésii, Malajsii a Indii. Vidíte tam lidi přicházet z chrámů a mešit. Včera jsem v Singapuru navštívil tzv. Malou Indii. Tam jsem potkával lidi s kroužky na čelech, jak vycházejí z chrámů. Stál jsem tam a vzpomínal: takový býval i můj život. Tak jsem vyrůstal. Jak u takového člověka začít? Je to nesmírně obtížné, ale svatý Duch vítězí a dělá v těchto zemích veliké zázraky.
Podat ve jménu Krista sklenici vody
Během vaší akademické dráhy došlo k posunu paradigmatu od modernismu k postmodernismu. Jak jste na to reagoval jako apologeta?
Apologetika (tj. obhajoba křesťanství) se nedá odlít do betonu. Musí si zachovat ohebnost, aby se dokázala přizpůsobit tomu, jaké otázky si kultura právě klade. Můžete mít skvělou apologetiku, ale pro špatné posluchače. Můžete mít velmi silný argument, ale pro nesprávného adresáta. Dovolte mi příklad: před týdnem jsme byli v Thajsku podívat se na jeden sirotčinec. Je to sirotčinec pro děti, které se narodily prostitutkám, které zemřely na AIDS. Všechny děti tam mají AIDS. Byl jsem tam s kolegy, s dcerou, s manželkou. Vrátil jsem se do hotelu, kde vždycky bydlím.
Hlavnímu manažerovi tohoto hotelu jsem minule věnoval knihu. Je původem z Rakouska, žije tu už třiatřicet let. Je to jeden z nejkrásnějších hotelů, který si dovedu představit a on se ke mně vždycky choval velmi hezky. Dříve jsem tam dokonce psával knihy. Uviděl mě v recepci a říká: „Pane Zachariasi, moc rád vás zase vidím. Doslechl jsem se, že jste tentokrát přijel kvůli charitě. Povězte mi o tom něco.“ Tak jsem mu pověděl. Řekl, že právě otvírají nový hotel a že by mi ho rád nabídl, abychom tam uspořádali banket, na který bychom mohli pozvat thajskou královskou rodinu. Celý hotel dával k dispozici!
Úplně jsem strnul. Byl to šok. A zaměstnanec, který to slyšel, mi řekl: „Využijte, prosím, tuto nabídku, myslí to zcela upřímně.“
A jak to souvisí s apologetikou?
Mluvím o tom, protože chci upozornit na to, že jsem mu nikdy neřekl ani jeden racionální argument ve prospěch křesťanství, ale on viděl, co děláme pro potřebné. A dal mi k dispozici místo, kde mohu oslovit dokonce královskou rodinu!
Apologetika funguje úplně stejně. Někdy je zapotřebí apologetiky mozkových závitů, někdy apologetiky srdce a někdy apologetiky dotyku a péče. Apologetika má za cíl jasně ukázat jedinečnost křesťanské víry ve světle otázek, které klade daná kultura. Vždycky jedná v kontextu a zároveň vždycky s pravdou.
Jak tedy došlo ke změně paradigmatu? Záleží na tom, kde právě jsem. Na Yaleské univerzitě nebo na Harwardu to možná znamená, že víra obstojí po intelektuální stránce. V existencialisticky orientované společnosti to možná bude skutečnost, že na křesťanství je jedinečná zkušenost nového života. A v nějaké chudé zemi to může znamenat podat někomu ve jménu Krista sklenici vody. Je zapotřebí být flexibilní a zároveň nedělat žádné kompromisy ohledně kříže Ježíše Krista.
Napsal jsem rozhovor Ježíše s Mohamedem
Jak byste charakterizoval současnou dobu?
Myslím, že žijeme ve velmi nebezpečném světě. Dnešní svět je mnohem ošidnější a nebezpečnější než kdykoli dříve. V době komunismu jsme věděli, kdo je nepřítel, podobně v období druhé světové války. Dnes nebojujeme ani tolik bitvy proti nepřátelům, jako proti pocitům. Bojujeme s nenávistí. A nenávist nezná státní hranice. Když navštívíte Írán, Pákistán nebo Indonésii, zjišťujete, že tu existuje celá mladá generace, která vyrůstá s nenávistí. Nenávist je něco jako duševní rakovina. Když totiž nenávist převáží, najednou vás drží se vším všudy. Proto svět velice potřebuje chápat, kde lze najít lásku. Já sám jsem přesvědčen, že ji lze nalézt jedině v osobě Ježíše Krista, který nás učí, abychom milovali Boha celým srdcem, celou duší a celou silou a abychom milovali své bližní jako sami sebe. Nenávist nikdy nemůže zvítězit, protože ničí toho, kdo ji chová.
Cestujete, píšete, kážete. Odkud se ale bere vaše víra?
Ano, a cestuji už třicet let. Procestoval jsem něco mezi padesáti a šedesáti státy světa. Mám ženu a tři děti. Když něco takového děláte, nesmíte se na sebe dívat ani jako na kazatele, ani jako na spisovatele, ani jako na cestovatele. Potřebujete na sebe pohlížet jako na normální lidskou bytost, skrze kterou se Bůh snaží naplnit část svých záměrů. A nejlepší způsob, jak toho docílit, je být věrný a blízký své manželce a dětem. Když se jich věrně přidržíte, cítí stále vaši opravdovost. Svět vás vnímá jako figurínu, ale nikoli vaše žena a děti. Oni vás vidí takového, jaký jste, a proto je vaším nejdůležitějším vztahem právě vztah s těmi, kteří vás znají nejlépe.
Potřebujete si také zapamatovat určitá pravidla: Potřebujete mít každý den svůj osobní čas s Bohem v soukromí. Když ho mít nebudete, uvěříte lžím, které o vás říká svět. Každý den musíte předstoupit před Boha. Moje nejdůležitější chvíle každý den je doba, kterou jsem před Bohem při modlitbě a studiu Písma. Druhé pravidlo je číst dobrou křesťanskou literaturu, číst, co napsali druzí. Psát bez přínosu myšlenek druhých by vedlo k myšlenkovému krachu. Když jsem na cestách, vozím s sebou vždycky kufřík s knihami.
Napsal jste přes deset knih. Kterou z nich máte nejradši?
To je těžko říct. Snad jednu z prvních: „Může člověk žít bez Boha?“ Právě jsem dokončil část jedné z těch, které mi daly nejvíc zabrat. Jmenuje se „Deset velkých rozhovorů“. Jde o imaginární rozhovory. První je rozhovor Ježíše s Buddhou, druhý je rozhovor Ježíše s Oscarem Wildem a právě jsem dokončil třetí část, rozhovor Ježíše s Mohamedem. Rozhovor se jmenuje Kníže a prorok. Jde o nejobtížnější věc, kterou jsem kdy napsal, neboť chci na jedné straně respektovat víru islámu, ale zároveň jsem chtěl reagovat na otázky muslimů, které zpochybňují křesťanskou víru. Obtížné bylo zachovat respekt a zároveň prezentovat Ježíšovu jedinečnost.
Mezikulturní manželství
Moc mě zaujal váš vztah k vaší manželce. Vidím jednotu a spolupráci. Zároveň si uvědomuji, že každý pocházíte z jiné kultury – vy z Indie, ona je Kanaďanka. Jak vás vaše žena ovlivnila? Jaká jsou specifika mezikulturního manželství?
Setkali jsme se v 60. letech. Bylo mi dvacet a Margie bylo šestnáct. V té době byla mezikulturní manželství opravdu vzácná, a to zvlášť v Kanadě. Když mě s mým bratrem ve sboru představovali, uvedli nás jako dva indické „domorodce“, skoro jako bychom nosili bederní roušku utkanou z travin. Měli jsme velmi odlišné rodinné zázemí. Nevypadalo to, že budu jednou pracovat v církvi. Po nocích jsem pracoval v jednom velkém hotelu, od šesti večer do tří do rána. Nemohl jsem také tak často chodit do sboru, protože jsem pracoval na různých banketech. Ale zamilovali jsme se a chtěli se vzít, ale nikdy bychom se nevzali, kdybychom nezískali požehnání rodičů obou.
Jak se vám to podařilo?
Vypadalo to, že se nám to nepodaří. Vídali jsme se ve sboru, ale nesměli jsme spolu chodit. Rodiče Margie nám to nedovolili a my jsme to respektovali. Bylo to mezikulturní, šlo o kariéru a bylo zde mnoho dalších faktorů. Jen jsme se modlili, aby se to změnilo… Manželka mě pozorně poslouchá, tak musím být velice přesný… Dva roky od našeho seznámení jsem odešel studovat teologii a Bůh mě vedl do služby. V té době Bůh dramaticky změnil postoj jejích rodičů ke mně. V roce 1971 jsem jako absolvent teologie, který se dosud nepodrobil závěrečným zkouškám, odjížděl do Vietnamu a rodiče Margie doufali, že se před tím zasnoubíme. Já jsem však neměl jistotu, že to mám udělat, protože se mi ve válce mohlo něco stát.
Odjížděl jste jako voják?
Nikoli, jako kaplan, který se má věnovat vojákům a kázat. Prožil jsem tam čtyři měsíce ve velmi obtížném válečném období. Hodně se tam zabíjelo, docházelo k únosům, bylo tam mnoho utrpení. Pamatuji se, jak jsem se díval z okna na přestřelky mezi Američany a Vietkongem… Když jsem se vrátil, zasnoubili jsme se. Byli lidé, kteří nám to zpochybňovali s tím, že jde o obrovský rozdíl kultur, což je pravda. K tomu ale musím poznamenat dvě věci: u křesťanů je kulturní rozdíl snížen, protože máte stejné hodnoty, a zadruhé jsem tehdy v Kanadě bydlel už pět let.
Hodně věcí jsem se teprve musel učit. Měl jsem potíže s mluvením. Když jsem kázal, lidé nerozuměli, protože jsem mluvil velice rychle a s výrazným indickým akcentem. Když jsme se ale v roce 1971 zasnoubili a o rok později se vzali, měli jsme nejen rodičovské požehnání: Margiini rodiče jsou mi dnes minimálně stejně blízcí, jako byli moji vlastní rodiče, kteří již zemřeli. Tchán má velice rád teologii. Je také spisovatelem.
Opustit otce i matku
Kulturní rozdíly ale přesto hrají určitou roli?
Polovina kulturních rozdílů je překonána kvůli křesťanské víře, ale zbývá vkročit do kultury země, v níž budete žít. Nemohl bych v Kanadě žít stejným způsobem, jako bych žil v Indii. Musel bych se víc držet indické kultury, jinak bych tam byl pokládán za zrádce. Když ale žiji v Kanadě, jsem Kanaďan. Mluvím plynně hindsky a v Dillí mě výborně přijímají… Myslím, že nejodvážnější musel být můj otec. Svatební náhrdelník mé matky, která už zemřela, věnoval Margie, i když měl ještě dvě dcery. To mě šokovalo, byl to obrovský vklad. Kdybychom o tom předtím mluvili, byl bych proti, vzhledem k tomu, jak jsme dříve žili.
Co byste odpověděl, kdyby se vás někdo ptal, zda si vzít někoho z jiné kultury?
Předně bych se zeptal: „Jak hluboká je vaše křesťanská víra?“ O to totiž běží především, a to dokonce i u manželství, které není mezikulturní. V mezikulturním manželství se to jenom znásobí. A druhá důležitá věc je, že se musíte setkat na půli cesty. Znamená to, že potřebujete znát rodinu toho, koho si chcete vzít. Například jsem se setkal s tím, že indičtí rodiče pro mezikulturní manželství svého dítěte požadovali věci, které bych si já nikdy vnutit nedal, třeba chodit při určitých příležitostech do chrámu. O takových věcech je potom potřeba mluvit. Bůh přece manželům řekl, že mají opustit otce a matku, a to i tehdy, když žádní rodiče neexistují: vždyť Adam ani Eva neměli rodiče. Bůh tedy Adama s Evou neučil, jak žít v manželství, ale jak být rodiči: že je potřeba děti propustit. Úloha rodičů zůstává i nadále důležitá, ale není to už role autority.
Ptali se Tomáš Dittrich, Aleš Juchelka a Tomáš Coufal v létě 2004 v Praze.
Původně publikováno v časopise Život víry, kráceno.
Foto: rzim.org