Radost vs. úzkost. K čemu upínám svou pozornost?

4.8
(6)

Za dva roky ve službě dětem a mládežníkům jsem se už jakž takž obrnila, aby mě při naslouchání důvěrných a často bolestivých příběhů lidí, které mám tolik ráda, tíha událostí úplně nesložila. Speciálně v „době covidové“ se zdá, jako by se s podobnými příběhy roztrhl pytel. Nikdy jsem ve službě nezažila psychicky i fyzicky tak náročné a dlouhotrvající období, jakým je letošní podzim

Po jediném týdnu, když ke mně dorazily hned čtyři tragické zprávy, které se týkaly mých velmi blízkých přátel, jsem poprvé v životě zjistila, že se moje tělo umí bránit i „vypnutím“ empatie. Ten pocit bezmoci, že své blízké nemůžu obejmout a být fyzicky s nimi v době, kdy to nejvíce potřebují, byl příšerný. Soustředit se na studium se najednou stávalo pomalu nadlidským úkolem. A přestože na mě celá situace měla vyčerpávající vliv, neusínalo se mi vůbec dobře. Ve tmě s hlavou na polštáři, jako by se celý svět stahoval. Připadal mi zlý. Snad každou noc jsem vyznávala, že potřebuji Boží pomoc, jestli se mi má vrátit radost. Vyhnat v Boží síle úzkost se své mysli, to je můj častý boj. Ale v poslední době nabral na síle. 

Online výuka mě z Prahy vyhnala do rodné Opavy, kde už nějakou tu neděli funguje mezisborová spolupráce ve službě dětem. Společně natáčíme videa Dětské církve online. A právě po takovém týdnu jsem vyrazila za dětmi splnit svou část úkolu. Těšila jsem se, že snad přijdu na jiné myšlenky. Na zahradě pod listopadovým sluncem jsme se pustili do natáčení našeho kousku příběhu.

Radost jako zmáčknutím vypínače

Když jsem přijížděla, měla jsem ještě náladu hodně ponurou a úzkostnou. Ale jakmile jsme se začali soustředit na tohle Boží dílo, mysl se mi začala rychle měnit. Jako když v místnosti v naprosté tmě zmáčknete vypínač a rozsvítí se světlo. Za chvíli jsem slyšela svůj vlastní smích. Během vytváření a natáčení divadla se začaly projevovat poklady, které v sobě děti nosily. Obětavé charaktery, nadšení, kreativita, ochota přetáčet nepovedené scénky, aktivita a schopnosti členů týmu, které bych v nich předtím vůbec nedokázala vidět. Neskutečná výdrž.

Děti různého věku strávily celé tři hodiny společnou prací. Videa pro nedělku jsem natáčela spolu se svou sestrou od první covidové vlny a vím, že to mnohdy není žádná sranda. Ale děti to vnímaly jako jednu velkou hru a zábavu. Žasla jsem. To uvědomění, jaká generace vyrůstá v církvi, mi opravdu radost do těžkých chvil vrátilo. 

Musím uznat, pomohlo mi to. Už jsem neviděla pouze zlou stránku světa. Skutečně odrážíme to, na co upínáme svou pozornost. Vždyť i Petr chvíli chodil po vodě, než se začal znovu dívat na bouři a vlny.

Jsem si stoprocentně jistá, že bouře úzkosti přijdou znovu. Pravděpodobně se budou chtít ozývat každý den. Jsem si ale taky stoprocentně vědoma svobody rozhodnutí, čemu budu věnovat svou pozornost. 

Úvodní foto: Ian (Unsplash)


Líbil se vám článek? Dává vám Svět víry smysl a rádi se sem vracíte? Budeme rádi, když náš projekt podpoříte. I malá částka se počítá.


Jak hodnotíte tento příspěvek?

Průměrné hodnocení: 4.8 / 5. 6

Napsat komentář