3 způsoby, jak dosáhnout radosti

5
(5)

S biblickým požadavkem stálé radosti jsem měl vždycky problém. Radost jsem totiž považoval za něco nevynutitelného a vůlí neovlivnitelného. Mohu se radovat cíleně a „na povel“, nebo je radost zcela mimo moje ovládání? Vždyť radost buď je, nebo není. Lze ji jen obtížně vynutit. Nutit se do radosti není zřejmě správnou odpovědí na otázku, jak to apoštol Pavel (v 1. Tesalonickým 5,16 a Filipským 4,4) myslel. Zároveň ale víme, že Bůh po nás nikdy nevyžaduje nesplnitelné věci – takže řešení musí existovat. O šesti způsobech, jak radosti zaručeně nedosáhnout, jsme psali ZDE. Jaké ale jsou ty správné způsoby, jak se snažit získat Pavlem doporučovanou stálou radost?

První ANO: „… radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích,“ říká Ježíš. (Lukáš 10,20)

Jako jednoznačný důvod k radosti Ježíš vidí dar věčné spásy. Nalézáme zde tedy něco, na čem svou radost můžeme vědomě a trvale postavit. Neexistují okolnosti, které by nás o tuto radost mohly připravit – takto postavená radost je opravdu trvalá.

Druhé ANO: Pronásledování

Existuje ještě jedno místo v Bibli, kde Ježíš o radosti explicitně mluví, a dokonce zdůvodňuje, z čeho má vyplývat. V blahoslavenstvích říká: Radujte se a jásejte … když vás budou tupit a pronásledovat a mluvit proti vám lživě všecko zlé kvůli mně … neboť hojná je vaše odplata v nebesích. (Matouš 5,11–12)

Důvodem k legitimní radosti pro křesťany je zde utrpení skrze pronásledování pro víru – pro pronásledované je totiž v nebesích připravena natolik masivní „kompenzace“, že radost z ní by měla vysoce převážit nad negativními pocity, které pronásledování působí.

Sám Ježíš nám v tom je vzorem a my jej máme napodobovat. On totiž pro radost, která byla před ním, podstoupil kříž, pohrdnuv hanbou, a sedí po pravici Božího trůnu (Židům 12,2). Ježíš ve své mysli musel zvažovat dvě možnosti – buď uhnout z Boží vůle, a vyhnout se tak utrpení, nebo podle Boží vůle jít na kříž. To, že první možností přímo pohrdl, mě povzbuzuje – Ježíš přece přesně věděl, „jak to v duchovním světě chodí“. A věděl tedy, že ona „budoucí radost“ je proti té radosti, kterou by způsobilo vyhnutí se kříži, neporovnatelně velká!

Takováto radost je nejen trvalá, ale navíc paradoxně narůstá paralelně s obtížností okolností, ve kterých se nacházíme.

Tato radost z utrpení může být o to větší, že není pro každého – když byli Petr a Jan nespravedlivě „zmláceni“ na veleradě, odcházeli a radovali se, že byli uznáni za hodné, aby byli potupeni pro to jméno (Skutky 5,41). To bičování nebyla nešťastná shoda okolností ani se jejich osud na chvíli Bohu nevymkl z rukou – vždyť krátkou dobu předtím je Bůh nadpřirozeně zachránil z vězení a „snadno“ je jistě mohl uchránit i před bičováním. To je jen Bůh uznal za hodné, aby jim mohl být svěřen tento zvláště čestný a náročný úkol!

Když jsme pronásledováni pro víru, znamená to navíc, že nejsme lhostejní Ďáblu, a to je pro nás také povzbuzením a zdrojem radosti. Také tohle není pro každého: Sam Childers, americký kazatel a zakladatel sirotčince v Jižním Súdánu, na informaci, že válečný zločinec a masový vrah Joseph Kony (vůdce ugandské partyzánské skupiny LRA) na jeho hlavu vypsal velkou finanční odměnu, reagoval slovy: „Asi dělám něco dobře, ne?“

Třetí ANO: Boží výchova

Mohlo by se zdát, že tato radost z „přidělení elitních úkolů“ je dostupná pouze v situacích útlaku a pronásledování. Jsem ale přesvědčen, že podobné zdroje radosti jsou dostupné i nám, kteří nyní žijeme v klidu. Jakub totiž ve svém listu píše: Pokládejte za velikou radost, moji bratři, když upadnete do rozličných zkoušek. (Jakub 1,2)

Nejen tedy pronásledování pro Krista, ale i běžné životní problémy (každý z nich je vlastně pokušením či zkouškou) mohou být pro nás zdrojem radosti. Proč? Protože jsou známkou Boží výchovy (Židům 12,5–11). Kdybychom nebyli Božími dětmi, Bohu by na našem charakteru a růstu nezáleželo (Římanům 5,36) a nechal by nás nám samotným. Naše konce by pak byly čirou katastrofou. Člověka nemůže potkat nic horšího, než když od něho Bůh dá „ruce pryč“ a nechá ho záměrům jeho srdce.

Jeden bratr si mi jednou s určitou nadsázkou, ale i s kusem obavy posteskl: „Daří se mi poslední dobou na všech frontách velmi dobře – až si říkám, jestli nemám s Bohem nějaký problém.“ Paradoxně (a zcela v protikladu ke všemu, co slyšíme ve světě kolem sebe) důvodem k radosti tedy není „hladký“, bezproblémový život v pohodlí, ale nutnost čelit problémům. Anglické rčení „No pain – no gain“ (Bez bolesti/námahy není zisku) platí i v duchovním životě. Touha dělat těžké věci a zažívat uspokojení z překonávaných překážek je do nás vložena Bohem.

Opravdová čistá a trvalá radost je tedy možná a je Bohem vyžadovaná. Nelze jí dosáhnout pozitivním myšlením, buddhistickou meditací, uspokojováním byť legitimních tělesných potřeb, materiálním zajištěním a radostí nad zlem. Přichází ale skrze naději ve vzkříšení, pronásledování pro Krista a překonávání těžkostí. (Existují ještě další četné „biblické“ možnosti, jak dosáhnout čisté a trvalé radosti – ty ponechávám na biblickém hledání čtenářů.)

Autor: MUDr. Vít Šmajstrla, starší KS Ostrava, lékař
Zdroj: Život víry

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Průměrné hodnocení: 5 / 5. 5

Napsat komentář