Proč vydržet ve službě, i když už mě nebaví

5
(2)

Když bylo mým synům okolo pěti let, rozhodli se, že budou posilovat. Konkrétně to vypadalo tak, že udělali pár kliků a dřepů a pak utíkali za mnou a ukazovali svoje svaly a ptali se, zda jim narostly. Když zjistili, že ani po deseti, či dokonce dvaceti klicích či dřepech nedochází k zásadnějšímu nárůstu svaloviny, šli si raději hrát s autíčky. Možná jim rozumí ti z nás, kteří mnohokrát začali hrát na nějaký nástroj, nebo tzv. věční začátečníci v učení se jazykům nebo jiní, kteří si mnohokrát dali závazek, že od příštího týdne začnou běhat nebo cvičit. Chvíli závazek vydržel, ale za pár dní či týdnů byli opět na začátku…

Uvedené příklady jak ze života dětí, tak ze života dospělých ukazují na velmi důležitou vlastnost – věrnost. Věrnost znamená dělat věci dlouho, a to nejen když to přináší výsledky, ale i když se výsledky nedostavují. Zároveň by měla být věrnost spojena s vírou, že to, co dělám, jednou výsledek, byť ne hned, přinese. Myslím, že právě věrnost je někdy neuralgickým bodem mnoha křesťanů, kteří tak trochu připomínají ve svém následování Krista moje dva chlapce, jen s tím rozdílem, že se nejedná o skutečné svaly.

Co mám na mysli? Určitě je skvělé, když se dokážeme pro něco nadchnout, a to včetně duchovních oblastí. Je skvělé, když vyhlížíme probuzení, když si chceme přečíst Bibli, když chceme hezky prezentovat svůj sbor na webu, když chceme duchovně vzdělávat svoje děti, když se chceme věnovat mládeži, seniorům, když, když… když máme sny. Jenže naše sny dříve či později narazí na překážky v podobě nedostatku času, toho, že se nedostavují kýžené výsledky, že nás to či ono přestává bavit, že přichází kritika a neporozumění atd. Překážek se vždy najde celá řada. Najednou jsme v situaci, kdy se nám nechce dál a kdy už nemáme sny, ale snům podléháme, což je zásadní rozdíl.

Foto: Jonathan Borba (Unsplash)

V duchovním životě zkratky nefungují

Spisovatel Scott Peck kdesi napsal, že duchovní růst je plný úsilí. V této krátké myšlence je skryta veliká pravda. Možná bychom mohli dodat, že i služba je plná úsilí. Vím, že podobná slova jsou dnes hodně nepopulární. Snad je tomu tak proto, že se všude kolem dočteme, že mnoho věcí lze mít okamžitě. Prý existují zaručené metody, jak se naučit jazyk za pár týdnů. Existují liposukce či zaručené diety, které se vypořádají s vaší nadváhou za pár týdnů, či dokonce dnů. Máme k dispozici Google, který nám za pár vteřin vyhledá jakoukoli informaci. Existují „skvělé“ půjčky, které nám umožňují jít na svých účtech do minusu a které nám zároveň umožní si v krátkém čase koupit mnoho věcí, po kterých toužíme. Není problém si koupit prášek na tvorbu svaloviny, což umožní dosáhnout náležité muskulatury za krátkou dobu. Na každém rohu velkých měst na nás vykukuje fast food. Někteří dobře situovaní spoluobčané dokážou vystudovat školu za rok… Raději nebudu pokračovat.

Nechci řešit jak je to s rychlými výsledky ve vzdělání, fyzické kondici, v půjčkách nebo v dietě. Co vím, je, že v duchovním životě a ve službě zkratky nefungují a že platí, že duchovní růst a služba jsou plné úsilí. Možná i proto na jednom místě Pavel píše, že se od správce žádá, aby byl věrný (1. Korintským 4,2). Mohli bychom dodat: „… a nikoli především úspěšný“.

Jako kazatel vyhlížím pracovníky, kteří se nejen pro něco nadchnou, ale v tom, pro co se nadchli, i vydrží. Musím dodat, že těchto lidí mám kolem sebe dost. Dokonce si myslím, že toto je jedno z tajemství požehnání, které ve sboru prožíváme. Pochopitelně není nikdy dost služebníků, vždy by se něco dalo vylepšit, ale to nijak nepopírá potřebu věrnosti v tom, do čeho mě Pán Bůh postavil.

Foto: Adli Wahid (Unsplash)

„Bezejmenní“ věrní křesťané

Když jsem pročítal některé knížky, které se zabývaly sbory, které byly – alespoň z lidského úhlu pohledu – úspěšné, pak byla na jednou stranu patrná dobrá organizace, kvalitní výstupy v podobě chval, kázání, práce s dětmi, prezentace navenek atd., zároveň se ale za jejich úspěchy skrývalo obrovské úsilí desítek, někdy i stovek „bezejmenných“ křesťanů, kteří se věnovali zcela všedním službám. Víme ale, že pro Boha nikdo bezejmenný není, stejně tak se nedívá na službu jako na více či méně důležitou.

Vyrůstal jsem ve věřící rodině, kde se ale hodně šetřilo silným duchovním výrazivem. Můj otec „jen“ asi dvacet let vedl besídku, „jen“ se staral ve staršovstvu o některé složité hospodářské záležitosti a mnoho let „jen“ jezdil po malých kazatelských stanicích kázat pěti až dvaceti lidem. Dnes s odstupem mnoha let vidím, že se řadě lidí hluboce vepsal do srdce a zásadně ovlivnil jejich další duchovní směřování. Vím to nikoli od něj, ale od těch, které ovlivnil. K tomu, aby se tak stalo, nemusel být kazatelem ani pracovat v církvi na plný úvazek. Bylo „jen“ potřeba, aby byl věrný.

Obávám se, aby oněch věrných mezi námi neubývalo. Aby neubývalo těch, kdo odmítnou ono pomyslné „jen“. Dělat „jen“ totiž není náležitě vzrušující, není to nic, co by měl dělat leader, nezapadá to do „velkých snů“, které by údajně křesťan měl mít, a není to vidět. Jenže bez věrných se církev a sbory prostě nehnou dál. A nehneme se kupředu ani ve svých duchovních životech a ve svém růstu. Důvod může být jednoduchý. Chceme přeskočit ono „jen“, a to nejde…

Úvodní foto: Hu Chen (Unsplash)
Zdroj: Život víry

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Průměrné hodnocení: 5 / 5. 2

Napsat komentář