Neexistuje důležitější křesťanský svátek než Velikonoce. Vánocům s jejich úžasnou hrou světel, krásnými stromky a hromadami dárků se věnuje víc pozornosti. Tehdy jako by se život úplně zastavil – všichni vidí jen Vánoce. Jenže velikonoční víkend je ještě důležitější. Během těchto tří dnů oslavujeme smrt, pohřeb a vzkříšení Ježíše Krista, ústřední událost celého Písma.
Mnoha lidem význam Velikonoc zcela uniká, dělají z nich oslavu jara nebo dobu honění děvčat s pomlázkou. Možná jsou Velikonoce pro lidi prostě příliš těžko pochopitelné. Nač věnovat tolik pozornosti hroznému a nespravedlivému úmrtí, zvlášť když k němu došlo tak dávno? Není snad smrt něčím, co se všichni snažíme odsunout, vyhnout se tomu nebo na to zapomenout? Proč by vlastně měl mít někdo zájem se takovou tragédií obšírně zabývat?
Splav, kde umřel Vojta
V našem městě Frýdlantu je most přes Ostravici, hned pod splavem. Je to nevelká řeka a poměrně mělká, po většinu roku bych ji mohl přebrodit. Splav je ohromné místo, odkud se za horkých letních dnů dá skákat do hlubší vody – a je to i místo velice nebezpečné. Pokaždé, když jdu přes ten most, musím myslet na Vojtu, spolužáka mého syna Tylera. Jednou v létě si tam Vojta hrál s kamarády, skočil z nejvyššího místa splavu – a už nevyplaval. Síla padající vody ho uvěznila, a když se Vojta pokoušel dostat na hladinu, strhla jej dolů. Přišel o život dřív, než k němu mohl někdo doplavat.
Kdykoli na to myslím, zachvěji se. Na smrt myslím nerad. Vzpírám se jí, bojuji s ní, chci se jí zcela vyhnout – nebo aspoň vyhýbat, dokud to jde. A přece – Ježíš šel na Velký pátek na smrt dobrovolně. Proč dovolil, aby ho zuřivý dav zahubil jako dravý proud, proč dovolil, aby se mu posmívali, proč se nechal bičovat, zraňovat trním a nakonec pověsit na kříž, aby zemřel?
Jak asi bylo Vojtovým rodičům, když zjistili, že jejich syn už nedýchá? Jak bylo učedníkům, když viděli, jak Kristovo bezvládné tělo ukládají do hrobu, a když se pak v sobotu probudili s vědomím, že to opravdu nebyl zlý sen? Mesiáš je pryč. Mrtev. Konec.
Všichni víme, že smrt znamená konec. Z hrobu nevedou žádná zadní vrátka. Jakmile prohrajete svůj zápas se smrtí, prohrajete definitivně. Pokud ovšem neporazíte smrt a hřích a nepřemůžete moc hrobu.
Na druhé straně hrobu
Každý, koho před Ježíšem – i po něm – vzkřísili k životu, musel pak někdy znovu zemřít. Vzkříšení jej vrátilo do starého života. Avšak Ježíše Bůh vzkřísil pro nový život. Ježíš získal život, který započal vzkříšením a už nepodléhal hrozbě smrti. Byl to jiný druh života – život na druhé straně hrobu. Jeho zmrtvýchvstání je příslibem našeho vzkříšení do života, který je před námi – na druhé straně smrti, tam, kde už žádná hrozba smrti neexistuje.
Pokud jste uvěřili v Ježíše, je to ta nejdůležitější zpráva vůbec. Dostali jste příslib, že povstanete k životu. Pavel skutečně řekl, že kdyby k Ježíšovu vzkříšení nedošlo, byla by naše víra marná (1. Korintským 15,14). Kristovo vzkříšení vytváří pro naši jistotu a naději jediný pevný základ.
Už to samo by bylo dostatečným důvodem, abychom celé Velikonoce prožívali v úžasu a uctivé bázni. Avšak vítězství dané vzkříšením má pro vás význam dokonce už nyní, před vaší fyzickou smrtí. Pavel hluboce toužil, aby „poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpeních“. Píše dále: „Připodobňuji se jeho smrti, zda bych nějak nedospěl ke vzkříšení z mrtvých“ (Filipským 3,10n ČSP). Jeho žádost ztotožnit se s Kristem v jeho smrti nebyla tělesná, nýbrž duchovní – šlo o umrtvení jednotlivých složek Pavlovy staré lidské přirozenosti a o spojení s Kristem v novém životě daném vzkříšením.
To je jeden z velkých paradoxů křesťanské víry. Smrt předchází životu. Abyste svůj život našli, musíte ho ztratit. Právě umrtvením toho, co ve vašem životě působí tělo, je dána možnost, aby se ve vás svobodně rodilo ovoce Ducha (Římanům 8,13–17).
Jediný způsob, jak přežít
Umřít se ovšem nechce nikomu. Bráníme se tomu, bojujeme s tím, chceme se tomu buď úplně vyhnout nebo to aspoň odkládáme, pokud to jde. Intuice nám napovídá, že hrob nemá zadní vrátka. Myslíme si, že jakmile prohrajeme zápas se smrtí, přicházíme o všecko. V život po vzkříšení zkrátka často nevěříme.
Slyšel jsem, že existuje jeden – jediný – způsob, jak přežít, když vás strhne splav. Budete-li se snažit dostat se zase na hladinu, zůstanete uvězněni ve vodopádu řítícím se mocně dolů a nakonec utonete. Když ale zadržíte dech a necháte se proudem stáhnout do hloubky, vyplaví vás tento proud nakonec v některém nižším místě řeky zpátky na hladinu. Vydáte-li se smrti, máte naději, že budete žít.
Jsem si téměř jist, že právě teď v určité oblasti svého života bojujete se smrtí. Je třeba změnit starý zvyk, vyznat hřích, který se vás zuby nehty drží, opustit určitý způsob uspokojování životních potřeb. Je třeba, abyste si přestali dělat starosti a začali důvěřovat, abyste dali vale strachu a uposlechli, abyste skoncovali s pochybnostmi a uvěřili. Každá z těchto pěšinek k životu však začíná nějakou ztrátou. Než můžete něco získat, musíte něco ztratit – a než budete moci žít, musíte zemřít.
Nikdo netoužíme zemřít. Věříte-li však ve vzkříšení, nebudete se snažit vybojovat si cestu zpátky k životu, nýbrž rozběhnete se ve víře vstříc hrobu. Rozpomenete se, že Velikonoce začínají mužem umírajícím na kříži a končí prázdným hrobem. Uvěříte, že ten, který šel před vámi, přemohl hřích a smrt – a otevřel cestu, která hrobem vede do života po vzkříšení. A podobně jako Pavel zatoužíte osobně poznat moc Kristova vzkříšení v každé oblasti svého života. Zamilujete si slavení Velikonoc.
Zdroj: časopis Život víry
Překlad: Ivana Kultová
Úvodní foto: Alireza Esmaeeli (Unsplash)