Proč mám problém s „křesťanskými“ filmy

5
(3)

Mám ráda filmy. Přesněji řečeno, mám ráda dobré filmy. Vyrostla jsem ve filmařské rodině, takže jsem odmalička při filmech poslouchala komentáře typu „dobrej záběr“, „no fuj, kdo tohle stříhal“, „to je dobře vybraný herec“ nebo „tady je jasný, co se bude dít dál“. Uznávám – jsem tím tak trochu postižená.

Ale co vlastně tedy dělá film dobrým, či dokonce skvělým? Výborní herci, kteří nehrají jako z partesu, mají v repertoáru víc než tři různé výrazy obličeje a dokážou diváka přesvědčit, že prožívají to, co jejich postava. Skvělý kameraman, který umí i něco jiného než jen použít zoom, má „dobré oko“, cit pro kompozici. Střihač, díky kterému film dobře plyne a jehož práce „není vidět“ – protože pokud střih vnímáme, pravděpodobně není proveden dobře. Hudba, která film obohatí, ale nepřebije. Režisér, který podpoří talenty těch, se kterými pracuje, dokáže udržet dobrý rytmus filmu… a spousta dalšího. Zkrátka, dobrý film musí vykazovat přinejmenším známky dobře odvedeného řemesla (nebo spíše řemesel).

Tohle všechno se ale neobejde bez toho základního, kvůli čemu vůbec stojí za to dát si tu práci a nějaký film točit – bez dobrého scénáře. Tedy, bez dobrého příběhu. Ten stojí na třech základních pilířích:

1. Uvěřitelné, nikoliv jednorozměrné postavy. Ani v reálném životě totiž nepotkáváme lidi, kteří jsou jen dobří, či jen špatní. Měly by to být postavy, na kterých nám začne záležet a kterým dokážeme porozumět.

2. Konflikt. Koho by bavilo dívat se na film, kde celou dobu postavy poklidně pijí kafe na zápraží?

3. Řešení – a nemusí to být nutně happyend. Příběh by měl být vystavěn tak, aby nás nenudil, nebyl plochý, umožnil nám prožít emoce, dal nám šanci někomu fandit. Dobré příběhy dokážou správně dávkovat napětí, dojetí i humor. Můžou být i něčím jiným než jen zaplácnutím volného večera. Pomáhají nám vidět naše místo v životě, vyjádřit emoce a vyrovnat se s nimi. Mohou nám přirozeně pomoci porozumět složitým pravdám, otevřít témata, která jsou pro nás jinak tabu. V naší rodině filmy často otevírají zajímavé rozhovory s dětmi o etických dilematech či životních zkušenostech.

Co vlastně činí film „křesťanským“?

Mám ráda dobré filmy, protože mám ráda dobré příběhy. A právě proto mám problém s většinou „křesťanských filmů“, byť se mezi nimi najdou čestné výjimky. Už termín „křesťanský film“ je sám o sobě sporný. Co činí film „křesťanským“? Fakt, že je o křesťanech? Nebo že se na plátně objeví určitý počet modliteb? Či snad to, že skončí obrácením hlavní postavy? Musí být všichni členové filmového štábu křesťané? Nebo je tajemství v tom, že po jeho zhlédnutí máte pocit, že jste viděli záznam kázání? Aneb jak pravila i jedna moje kamarádka poté, co viděla jeden z takových filmů: „Už chybělo jen to, aby pokřtili svého psa.“

Obvykle se za „křesťanské“ označují filmy, které splňují alespoň něco z výše uvedeného. Mají většinou jednu nepochybnou výhodu: Nejsou v nich nemravné scény a vulgární jazyk. Ale to samo o sobě film nedělá dobrým.

A protože uvěřili, byli šťastní až do smrti…

Nedalo by se ale k věci přistoupit tak, že sladkobolný, polopatický křesťanský film možná není umělecké veledílo, ale přece aspoň neškodí? Ale – opravdu neškodí? V nevěřících takové filmy vzbuzují obvykle směs zděšení, posměchu a pocitu trapnosti. Získávají tak poněkud pokřivený pohled na to, jací křesťané jsou, nebo spíše, jak si přejí, aby je druzí viděli. A především, velmi často jim takový film předkládá zjednodušující pohled na evangelium jako náboženství plné prázdných klišé. Špatné křesťanské filmy mohou ublížit i ve vlastních řadách. Reprezentují totiž černobílé vidění světa, které některým křesťanům vyhovuje a utvrzuje je v tom, že mají na vše správnou odpověď. Vytrácí se pak vědomí, že evangelium je sice jednoduché, ale ne povrchní. Boží pravdy jsou srozumitelné, ale ne šablonovité. Boží cestu lze poznat, ale nebývá vždycky snadná.

Možná by pomohlo, kdyby se křesťané přestali snažit točit „křesťanské filmy“ a místo toho se snažili točit dobré filmy. Neznamená to rezignovat na poselství, ale spíše soustředit se zároveň na dobrý příběh bez kazatelského podtónu. A nám divákům by jen prospělo, kdybychom se přestali řídit tím, zda má film nálepku „křesťanský“, a raději hledali ve filmech dobré příběhy s hlubším poselstvím než jen „a protože uvěřili, byli šťastní až do smrti“. Protože náš Bůh píše v lidských životech mnohem barvitější, zajímavější Příběh.

Autor: Ráchel Bícová
Zdroj: Život víry

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Průměrné hodnocení: 5 / 5. 3

Napsat komentář