Připadala jsem si odporná

5
(5)

Vždycky jsem se měla ráda. Pamatuju si, jak se mě v dětství někdo před zrcadlem zeptal, jestli se sama sobě líbím. Když jsem bez váhání odpověděla, že si připadám krásná, ozval se smích. Mně to ale tehdy přišlo samozřejmé. Nechápala jsem, proč bych o tom měla pochybovat.

V dospívání ale přišly problémy s akné a moje kdysi zdravé sebevědomí se během pár týdnů rozsypalo jako domeček z karet. Připadala jsem si doslova odporná. Když jsem si s někým povídala, často se mi hlavou honila otázka, jak se na mě může vydržet tak dlouho zblízka dívat. Jak to, že se mu ze mě nedělá fyzicky špatně? Styděla jsem se tak moc, že jsem při rozhovoru přestala být schopná hledět lidem do očí. Koukala jsem do země a přála si být neviditelná.

Nejsem jediná. Podobných příběhů jsem v různých obměnách slyšela nepočítaně. Některým z nás sebevědomí ničí reálná nemoc či postižení, jiným smyšlený problém, který doopravdy existuje jen v naší hlavě. O to zákeřněji ale dokáže působit.

Svůj díl práce přirozeně odvádějí i sociální sítě, které posunuly už tak vysoký tlak na dokonalost na jinou úroveň. Pokud zahlédneme nádhernou modelku na titulní straně módního magazínu, je nám jasné, že ráno po probuzení bez armády vizážistů, stylistů a retušérů vypadá nejspíš úplně jinak. Když ale na stejnou dokonalost narazíme v nenuceném videu na Instagramu, těžko se ubráníme tendenci srovnávat. Nemám moc velký nos? Takové ploché břicho jsem si vždycky přála. A ty dlouhé nohy? Proč takhle krásná nejsem i já?

Nebezpečí sociálních síti spočívá v jejich zdánlivé autentičnosti. Budí v nás falešný dojem, že můžeme nahlédnout do reálného zákulisí cizích životů. Co na tom, že dnes existují filtry a aplikace, které osobě na videu jedním kliknutím upraví nejen rysy v obličeji, ale dokonce i tvar postavy…

Kdo vlastně jsem

Znám holky, které při pohledu do zrcadla každé ráno pláčou. Bojují s poruchou příjmu potravy a mají problém jíst před lidmi. Celé léto chodí v tričku s dlouhým rukávem, aby skryly povislou kůži na pažích. Nebo (stejně jako kdysi já) dokonce i na letním táboře vstávají půl hodiny před budíčkem, aby si nedokonalosti na pleti zakryly vrstvou make-upu.

Když některou z nich potkáte, často ani nepoznáte, jak velký boj každý den svádí. I mně lidé zpětně říkali, že by je nikdy nenapadlo, co se mi celou dobu odehrávalo v hlavě. Že jsem jim připadala krásná. Mnozí moje akné ani nevnímali. Jenže člověk, který bojuje se sebepřijetím, jen těžko uvěří, že jeho okolí vidí něco jiného, než co mu našeptává odraz v zrcadle.

Ono to totiž není „jenom“ akné, „jen“ pár kilo navíc nebo „jenom“ obyčejná celulitida. Tyhle zdánlivě povrchové nedokonalosti často sahají hlouběji, než se na první pohled zdá. Kdesi jsem četla, že nejhorší jizvy po akné nejsou lidským okem vidět, protože zůstávají na duši. Ďábel to moc dobře ví a to číslo na váze i nenápadný pupínek, nad kterým by ostatní mávli rukou, umí dokonale využít k útoku na naše nejslabší místa. Najednou nejde „jen“ o vzhled. Jde o naši identitu.

Stačí pár nenápadných podnětů a dostáváme se do stavu, kdy se v naší hlavě právě ona „nedokonalost“ stává tím, co nás definuje. Nepřítel nás přesvědčuje, že každý, koho potkáme, vidí jen ji. Obírá nás o radost z překrásného Božího stvoření, jímž naše těla jsou, ale zároveň nás paradoxně vede k zahleděnosti do nás samotných. Utápíme se v sebelítosti a ztrácíme odvahu naplňovat potenciál, který do nás Bůh vložil.

Zázrak může přijít kdykoli

Akné bylo mým věrným společníkem víc než třetinu dosavadního života. Nikdy jsem se s ním nesmířila. Občas se mi pleť zlepšila, vždycky se ale problémy dřív či později vrátily, často v ještě větší intenzitě. Krémy, čisticí gely, drahé přístroje… trvalou úlevu mi nic přinést nedokázalo. Trvalo skoro deset let, než jsem při jedné zoufalé modlitbě od Boha přijala uzdravení a následně našla doplňky stravy, které konečně doopravdy zafungovaly. Během půl roku zanícená místa prakticky zmizela.

Moje pleť ani teď není dokonalá a nikdy nebude, konečně se ale za sebe nestydím. Nebojím se, že na mě někdo zazvoní hned po ránu a já mu budu muset otevřít se zarudlým obličejem. Nemám strach, že se někomu ze mě bude dělat špatně. Pohled do zrcadla je pro mě svědectvím o tom, že zázrak může přijít kdykoliv – i když už v něj třeba ani dávno nedoufáme.

Zaručený recept, jak zabránit Ďáblu, aby systematicky útočil na naše sebevědomí a identitu, bohužel nemám. Je to každodenní boj a jen málokdo v něm dokáže pravidelně vítězit. Pevně ale věřím, že ať se v oblasti svého vzhledu trápíme čímkoliv, Bohu to není jedno. Nezáleží na tom, jestli se potýkáme s objektivním problémem, nebo „jen“ s fiktivní nedokonalostí, která vznikla v naší hlavě. Když za ním přijdeme, nikdy od něj neuslyšíme „prosim tě, co řešíš“. Neodbude nás mávnutím ruky.

Ne všechny příběhy končí viditelným zázrakem a obratem o 180 stupňů, občas ale to nejcennější, co můžeme od Boha dostat, je změna perspektivy. Zní to jako klišé, ale láska, se kterou jsme byli stvořeni a vykoupeni, mění vše. Jsem si jistá, že kdybychom se dokázali vidět jejíma očima, už nikdy bychom o sobě nepochybovali.

Text: Kristýna Urbanová
Úvodní foto: Pixabay


Článek vyšel v lednovém čísle časopisu Život víry. Tentokrát se věnuje tématu přátelství. Přátelé jsou důležitou součástí našich životů, bez nich bychom možná byli jiní, než jsme. Jaký je dobrý přítel a jak ho získat? Co když nás zraní nebo zklame? Kde je hranice mezi přátelstvím a závislostí? Proč je ve vztazích důležitá otevřenost? A co nezadaní v církvi? Jakým mylným představám o nich často podléháme? Zamyšlení i praktické rady přinášejí např. Ráchel Bícová, Jana Frantíková, Keifer Lucchi nebo Sam Allberry.


V časopise dále najdete rozhovor s „pouliční misionářkou“ Janou Ježkovou, která se věnuje službě prostitutkám a lidem na okraji společnosti. V rozhovoru také vypráví o svém dětství poznamenaném rozpadem rodiny a pobytem v dětském domově, o závislosti na alkoholu i dopisování s vězni.

Lednové číslo přináší také zamyšlení Jiřího Ungera nad nadějí, kterou světu nabízíme, nebo úvahy Šimona Dittricha nad biblickým paradoxem, zda jsme Boží otroci, nebo přátelé. Číslo doplňuje komentář Johannese Gerloffa o tom, zda je Jeruzalém „město tří náboženství“. Ve virtuálním rozhovoru se seznámíte s životním příběhem olympionika Erica H. Liddella, který odmítal běhat v neděli. Nechybí recenze knih, kreslený vtip Pavla Bosmana a zprávy o církvi u nás i ve světě.

Život víry si můžete přečíst v papírové elektronické verzi nebo si lze všechny hlavní články poslechnout jako audio nahrávku

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Průměrné hodnocení: 5 / 5. 5

Napsat komentář