Přežil vážný úraz: Cítil jsem, jak mě Bůh drží za ruku

4.6
(30)

Psal se rok 2017, Ondra Medřický udělal maturitu a těšil se na dlouhé prázdniny. Měl spoustu plánů a dokonce se mu povedlo najít vysněnou brigádu na pile, kde si užíval práci s voňavým dřevem. Netrvalo ale dlouho a bezstarostné léto mu překazil vážný úraz.

Právě převážel bedny dřeva, když se v zatáčce začal vysokozdvižný vozík naklánět. „Vyhodilo mě to z kabiny právě na stranu, kam se vozík převracel. Dopadl jsem na břicho a co nejrychleji se snažil zvednout, ale nestihl jsem to,“ Třítunový vozík Ondru přimáčkl z zemi. Pokoušel se křičet, dostat ven, ale bez sebemenšího úspěchu. „Zavíraly se mi oči, v dáli jsem slyšel dobíhat těžké boty a slyšel nesrozumitelné volání. Pak jsem upadl do bezvědomí,“ popisuje. Když se probudil, stále ještě ležel na zemi. Vozík byl pryč a sklánělo se nad ním několik lidí.

Úraz, který bývá smrtelný

Záchranáři ho naložili do vrtulníku, kterým ho transportovali do nemocnice. „Musel jsem být v šoku, protože jsem necítil žádnou bolest, ale zároveň jsem byl při vědomí. Vůbec mi nedocházelo, jak vážný úraz se mi stal. Mou jedinou starostí při převozu bylo, že nevidím z okýnka,“ vypráví teď už usměvavý Ondra. V nemocnici ho ihned převezli na operační sál. Jeho stav byl vážný: měl rozdrcenou celou pánev, potrhaný močový měchýř i močovou trubici, zlámaná žebra, poraněné plíce. Vnitřním krvácením ztratil tři litry krve.

„Probudil jsem se na ARU, kolem mě byla spousta trubiček a pípajících přístrojů. Přivolal jsem sestřičku, která mi popsala, co se stalo, ale moc jsem ji nevnímal a znovu jsem usnul,“ vzpomíná. Když už vydržel být nějakou dobu vzhůru, modlil se a snažil se číst Bibli. „Zažíval jsem opravdu velkou Boží přítomnost. Věděl jsem, že stojí u mé postele, strach jsem vůbec neměl,“ říká Ondra.

Postupně se od lékařů dozvídal zprávy o vážnosti svého zdravotního stavu. Už jen to, že přežil, považovali zázrak – tvrdili, že úraz podobného rozsahu bývá v 99 procentech případů smrtelný. „Stále jsem ale necítil strach. Velikou oporou a povzbuzením mi byli lidé kolem mě, ať už rodina, nebo přátelé,“ říká Ondra. Po týdnu ho převezli na jednotku intenzivní péče. Stále se nemohl ani posadit. „Bojoval jsem s hanbou a pocitem méněcennosti, hlavně když se o mě musely starat sestřičky. Sám jsem nemohl udělat nic,“ vysvěluje, jakým způsobem úraz změnil jeho život. V modlitbách se stále obracel k Bohu. „Pokaždé, když jsem začínal pociťovat nejistotu, volal jsem k Bohu a On stál pořád u mě,“ vypráví.

Bože, pomoz

V nemocnici Ondra zažil řadu nadpřirozených Božích dotyků. „Jednou, když jsem měl jít na rentgen, překládali mě na lehátko. Snažil jsem se zatnout zuby, co to šlo, ale bolest byla k nevydržení. Jediné, na co jsem se zmohl, bylo natáhnout jednu ruku a říct: Bože, pomoz,“ vzpomíná. Jeho modlitba byla vyslyšena. „Nevím, jestli bolest odešla, ale už jsem se na ni nesoustředil. Jen jsem cítil, že mě Bůh drží za ruku,“ popisuje.

Když se po třech týdnech na lůžku mohl posadit, rozplakal se radostí. Najednou poprvé od úrazu mohl sám opustit postel, na vozíku si dojet na toaletu, osprchovat se, podívat se z okna. „Po měsíci mě čekala kontrola a já myslel, že ze mě vytáhnou železa, postavím se a pomaličku začnu chodit,“ říká Ondra. Velká rána přišla, když se dozvěděl, že to tak nebude. „Řekli mi, že ještě minimálně dva měsíce budu muset strávit na vozíku,“ vysvětluje.

Hněv se změnil v beznaděj

Ačkoliv negativní prognózy Ondra od lékařů slýchal od chvíle, kdy se mu úraz stal, poslední zpráva ho dostala do kolen. „Po návratu na pokoj jsem začal Bohu vyčítat, jak to mohl dopustit. Proč zrovna já, když jsem v životě nikomu nic neudělal,“ líčí. Pokoj, který do té doby prožíval, byl pryč. Ondra začal Bohu vyčítat, že ho nechal přežít. „Kdybych tam umřel, byl bych v Nebi a nic by mě nebolelo. Tak proč jsi mě zachránil?“ ptal se. „Výčitky přerostly v hněv, řval jsem na celý pokoj, ale jelikož jsem tam byl sám, nikomu to nevadilo,“ dodává.

Po čase se zloba změnila v beznaděj a Ondra se nezmohl už na nic víc než pláč. „Neustále jsem se užíral a připomínal si, co všechno jsem ztratil, že už nikdy nebudu normální,“ říká Ondra a dodává, že vnitřní bolest byla horší než ta fyzická. „Nakonec jsem řekl jen: Bože, už nemůžu, pomoz mi,“ vzpomíná. S jednoduchou modlitbou přišla změna. „Zoufání odcházelo a já si s Bohem začal povídat o svých snech. Dal jsem mu do rukou touhu znovu chodit, sportovat, nastoupit na vysokou školu, založit rodinu, chodit do práce…,“ vyjmenovává. Nebylo to jednoduché, každý sen ho stál spoustu slz. „Věděl jsem, že když něco dám, tak už se mi to nemusí vrátit. Nakonec jsem si ale mohl lehnout a usínat s nádherným pokojem a vědomím toho, že mi je jedno, zda budu do konce života na vozíku. Věděl jsem, že to, co opravdu chci a potřebuji, je být s Bohem. I kdyby neměl vyjít žádný z mých snů,“ vysvětluje, jak se proměnilo jeho myšlení.

Ondra Medřiický. Přežil vážný úraz: V nemocnici jsem cítil, jak mě Bůh drží za ruku
Ondra Medřický s manželkou, červen 2020

Jsi zdravý

Asi po dvou měsících Ondru převezli z nemocnice domů. „Protekla spousta slz a já věděl, že Bůh pláče se mnou. Zároveň jsem ale prožil mnoho okamžiků, kdy mi Bůh dával sílu bojovat, mohl jsem zažívat hrdost i radost,“ říká a dodává, že se v té době intenzivně učil trpělivosti, oddanosti a víře. S vírou v Boží moc podepisoval i přihlášku na vysokou školu.

„Bůh nejen proměňoval mé srdce, ale také mě uzdravoval. V září ze mě vytáhli železa a já začal s rehabilitacemi,“ popisuje. Učil se chodit o berlích a dokonce nastoupil do školy. Definitivně vyhráno ale ještě neměl – po prvním semestru ho čekala poslední operace. „Lékaři mi nechtěli slíbit dobré výsledky, ale tvrdili, že se samozřejmě pokusí o nemožné,“ říká Ondra. Nakonec i oni byli překvapeni, jak hladce zákrok proběhl. Konečný výsledek ale záležel na tom, zda se vše po operaci správně zahojí. „Většinou, když jsem se modlil, Bůh říkal: Důvěřuj mi. Večer před kontrolou jsem ale poprvé za devět měsíců slyšel: Jsi zdravý. Byl to ohromně silný moment, radostí jsem začal tančit,“ vzpomíná na své pocity.

Další den lékaři Ondrovi už jen potvrdili to, co večer od Boha přijal. „Jsem zdravý, mám všechny orgány, sportuji a funguji jako dřív. Bůh mě uzdravil, proměnil mé srdce a ukázal mi, jak moc ho potřebuji,“ hodnotí s odstupem Ondra. „Když vyprávím svůj příběh, lidé často tvrdí, že je smutný, ale není. Můj život je plný radosti a nové naděje,“ dodává.

Foto: archiv Ondry Medřického

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Průměrné hodnocení: 4.6 / 5. 30

Napsat komentář