Nebyla to „oblíbená dětská hra na šest“, ale krutá, ohavná, mrzačící zkušenost, jejíž následky si nesu dodnes. Křesťanská víra hrála ústřední roli jak při jejím vzniku, tak v procesu porozumění a uzdravení, kterým procházím posledních 22 let.
Vyrostl jsem těsně po revoluci v církevním rekreačním domě, kde byl můj otec správcem. Dům stál stranou obce a skoro nikdo tam nejezdil na rekreaci déle než na týden, a tak se samota uprostřed davů stala převažující zkušeností mého dětství. Od dětství jsem chodil do CB Děčín, kde jsem v nedělní škole slýchal: „Nehledej si kamarády mezi nevěřícími, aby tě svět nepohltil.“ (Čti: … abys nefetoval, nekouřil, měl věřící partnerku…) A taky: „Jako správný křesťan nastavuj druhou tvář.“
V roce 1997 rodiče správně pochopili, že se doba změnila a že s bratrem potřebujeme lepší vzdělání, než můžou Sudety dát, a rozhodli se odstěhovat do Prahy. Do čtvrté třídy jsem nastoupil na ZŠ v Praze 2, protože do ní chodili bratranec, sestřenice a ještě jeden chlapec z CB. Zdálo se to jako dobrý nápad. Byl jsem chudé, brýlaté, obézní, vesnické křesťanské dítě. Byl jsem nadaný, fyzicky silný, ale společensky velmi slabý. Později jsem se dozvěděl, že v té třídě už šikana byla.
Našel jsem si nového (nevěřícího) kamaráda. Za půl roku se jeho rodiče rozvedli a můj kamarád se spolu s obézním chlapcem, kterého třída šikanovala před mým příchodem, stali vůdci mého pronásledování. Začal jsem ze školy nosit natržené batohy, zlámaná pravítka a modřiny. Nejprve se mě stranili a pomlouvali mě, pak mi začali nadávat, později mě téměř denně skupinově bili. Několikrát jsem jim utekl jen těsně. Bylo mi deset let, když jsem si do školy donesl lovecký nůž s patnácticentimetrovou čepelí. Na obranu. Naštěstí zůstal na dně batohu, jinak bych se dostal do novin. Bratranec se sestřenicí se stali němými svědky a nemocí vztahů se nakazil i sborový dorost. Autority neslyšely nebo nevěděly. Byl jsem sám.
Vysvobodil mě až odchod na gymnázium. I když jsem se na přijímačky nijak nepřipravoval, uspěl jsem. Trvalo další čtyři roky, než jsem uvěřil Bohu, že mě má bezpodmínečně rád. Zlomil v mojí duši lež, že jsem si týrání zasloužil. Díky víře jsem nespáchal sebevraždu, přestože jsem o ní občas přemýšlel, a ačkoliv to hrozilo, neskončil jsem se školami. Díky Bohu jsem atestovaný lékař a mám krásnou rodinu. Přestože jizvy stále cítím, díky němu jsem mohl odpustit a začít se uzdravovat…
Co dělat, když se setkáme s šikanou?
Rady dětem:
- Nikdo nemá právo ti ubližovat.
- Svůj život utváříš s Bohem ty, jiní nemají určovat, za kolik stojíš, čím budeš a kdo jsi.
- Tvůj život se může změnit, škola tě může začít bavit a ostatní tě mohou mít rádi.
- Počítej s tím, že změna může vyžadovat úsilí.
- Sám to nikdo nezvládne. Hledej pomoc dospělých. Mohou to být rodiče, vedoucí, učitel, kazatel. Můžeš zavolat na Linku bezpečí, napsat na web Nenech to být (www.upozorneni.nntb.cz).
- Když to jinak nejde, uteč. Řekni rodičům, že chceš změnit školu. Zkus týden nejít do školy a uvidíš, kolik dospělých se o tebe najednou začne zajímat.
- Jsi-li svědkem šikany, buď dobrým kamarádem a nemlč. Nebojuj ale sám, řekni to dospělým. Buď Batman nebo Batwoman třídy, dorostu nebo mládeže. Uvědom si, že pravidla hry porušili agresoři, ne ty.
- Pokud ti ubližují, a jsi na to přesto sám, napiš mi zprávu prostřednictvím info@svetviry.cz.
Autor: Daniel Suk
Úvodní foto: mali desha (Unsplash)
Jak se rodí šikana? Je mé dítě ohrožené? Co dělat, když se setkáme s šikanou? Je možné uzdravení? Odpovědi na tyto otázky, rady rodičům a těm, kteří ve svém okolí zaznamenají šikanu, najdete v článku, který vyšel v lednovém čísle Života víry.
Kromě papírové verze lze Život víry předplatit i elektronicky ve formátu PDF a zvukové podobě.
Toto číslo lze zakoupit i samostatně – na papíře, v PDF i v MP3.
Pokud byste měli zájem o spolupráci s autorem (hledá animátora a zvukaře pro tvorbu videí na téma šikany), napište na info@svetviry.cz.