Snímek dokumentující další dobrodružství postavy pana Beana již klasicky ztvárněného Rowanem Atkinsonem už má pár let za sebou. Pochází z roku 2007 a má překvapivě krátkou stopáž – 90 minut. Příběh se však odvíjí natolik rychle, že se cítíte, jako byste shlédli klasický „půlvečerák“, film o něco málo delší než dvě hodiny. Hodnocení snímku s celosvětovou tržbou 234 milionů dolarů je rozporuplné: v české filmové databázi jen 58 %, v mezinárodní 6,4 bodů z 10. Kritici mu vytýkají recyklaci vtipných scén z minulých televizních epizod s Beanem, kýčovitost některých momentů a slabý scénář. Beanovy prázdniny jsou stěží kusem, který se otiskne do dějin, jako mentální relax pro klidný večer však neurazí.
Cesta
Vývoj Beanovy cesty nemůže být jiný než chaotický, pomatený, okolím naprosto nepochopený a zdánlivě zcela neúspěšný. Děj začíná šťastnou okolností, kdy Bean vyhrává v církevní tombole zájezd do Cannes a jako dar získává příruční kameru. Vydává se tedy na cestu. První větší katastrofa ho potkává, když jeho radost z nové kamery připraví otce o dítě. Muž Beanovi pomáhá s natáčením vstupu do vagónu, jenže ten zavře dveře a dítě zůstane v ujíždějícím vlaku samo s Beanem.
Další nehody způsobené už jen Beanovou existencí na sebe nenechají dlouho čekat. Následuje krátká cesta, během které oba vystoupí z vlaku zcela mimo, ztratí veškerá zavazadla, vydělají si na živobytí pouličním divadlem a následně přijdou o všechny peníze a jídlo. Po Beanovi jakožto únosci navíc celou dobu pátrá francouzská policie. Neznámé dítě se ale i jemu samotnému nakonec ztratí – ujede se skupinou pouličních hudebníků. Než se s ním znovu setká, stihne Bean odcizit kolo (a zničit ho!), pokusit se o krádež motorky, ztratit se v malochovu slepic, zdemolovat kadibudku stojící vedle silnice a dostat režiséra jisté reklamy do zóny cvičné exploze (zbude po něm jen vznášející se klobouk).
Po karambolech na francouzském venkově se znovu setká s dítětem a seznámí s herečkou Emmou. Emma míří ve žlutém Mini také do Cannes, na filmový festival. Život spojí tři osoby, které by se jinak nesetkaly, a Beanův řidičský um je dostane až do cíle. Všechny útrapy cesty po celou dobu snímá Beanova kamera.
Finále v Cannes: magor vs. narcis
Až potud je osud páně Beana nesympatickou směsicí malých i větších životních krachů, v podání filmu zábavných, v realitě jistě žalostných. Avšak rozuzlení dá Beanově odyseji smysl a ukáže na skrytý řád na pozadí pracující v Beanův prospěch.
Bizarní trio dorazí na filmový festival právě včas. Projekce je v plném proudu a na plátno se právě promítá snímek režiséra Carsona Claye. Ten není ničím jiným než řádně vykynutým sebekocháním. Titulky prozrazují, že Carson je jak režisérem, tak kameramanem, producentem i hlavní postavou filmu. Clay je jak u vytržení, zbylí diváci spíše znudění. Beana chrání jeho asocialita, protože Carsonovu výtvoru se vůbec nepodaří vydobýt si v mysli magora sebemenší místo.
Zlom nastává v momentu, kdy v Carsonově snímku přijde Emmina chvíle. Oproti původní verzi filmu je totiž záběr, ve kterém působí, zcela vystřižen. Emma je zklamaná, Bean řádně vytočen. Zahájí útok na promítací místnost, zabarikáduje se tam a na plátno namísto Carsonova filmu pustí záběry ze své kamery. Vše, co během celé cesty zaznamenala, zcela promění atmosféru hlediště. Namísto černobílého Carsonova výtvoru jsou diváci překvapeni Beanovými barvami. Namísto nabubřelosti jsou svědky trapných, radostných i nevábně lidských (ale zato upřímných a autentických!) momentů Beanovy existence. Odměnou jeho krátkého filmu je potlesk!
Diváci v Cannes netuší, že Carson nemá v proměně filmu žádné prsty. Sledují sílu opravdovosti, autenticity a upřímnosti ve srovnání s falešnou hrdostí a pompou. Nenaplánovaný, nepromyšlený a spontánní život se stává triumfem nad člověkem manipulujícím prostor a realitu k vyvýšení sebe sama. Carsonovým trapným epilogem už je jen to, že se k filmu přihlásí jen a jen on a natáčení příruční kamerou prohlašuje za svůj nápad. Inu, jeho narcis potřebuje nakrmit… Beanovi je to víceméně jedno, nemá větší potřebu si získat slávu.
Sláva maličkých
Velký kritik křesťanství Friedrich Nietzsche si často bral na mušku neschopnost křesťanů žít upřímně radostný život. Takové osoby označoval jako „těžké trpaslíky, nízké krtky, chladné žáby a horké ropuchy” nebo „kazatele smrti”. Snad s největší tíhou vyznívá jeho odpor vůči důstojné, od radostného žití odtržené přetvářce: „A když jsem viděl svého ďábla, shledal jsem ho vážným, důkladným, hlubokým a slavnostním: byl to duch tíže – jím padají všechny věci. Jen v toho Boha bych věřil, který by uměl tančit.”
Mám Nietzscheho rád. Ještě větší radost mám z toho, že jeho kritika se spíš než opravdové Kristovy zvěsti dotýká zdegenerovaného kultu německého křesťanství 19. století. Zvěst našeho Mistra vybízí k upřímné spontaneitě dobra. Vzpomeňme na Jeho slavný výrok, že máme být jako děti (Matouš 18), nebo zvolání „blahoslavení chudí duchem!” (Matouš 5). Chudý duchem není psychicky nemocný: on zkrátka žije a v duchu si o sobě nemyslí nabubřelé nesmysly. Je v duchu skromný, žádný velký majetník osobních iluzí. Nejlépe je tento Kristův akcent zaznamenán v jeho chvále maličkých (Marek 9,30-50). Jsou to právě děti, které mají výhradní přístup k Božímu Synu, jsou to maličcí, jsou to opravdoví, byť zdánlivě bezvýznamní.
Bylo by omylem mluvit proti moudrému promýšlení života, proti plánování a zdravému úsudku. Je ale cosi krásného v tom zavřít našeho Carsona do mrazáku (a nechat ho tam zmrznout!) a pustit na svobodu Beana ve vší jeho opravdovosti a autenticitě, i když třeba potrhlé. Náš Bůh zajisté tančí, musí to tak být! Kdyby ne, stvořil by takový živý nesmysl, jakým je ptakopysk, něco tak vtipně blbého, jako je slepice, nebo někoho tak spontánně upřímného, jako je dítě? Náš Bůh tančí, vždy tančil, pojďme s ním! Pojďme na parket dějin s důvěrou, že si použije cestu našeho žití, byť by se zdála sebevíc nesmyslná a absurdní. Pojďme si životem zatančit s Bohem, který je určitě víc dítětem než nafoukaným dospělákem, víc Beanem než Carsonem.
Foto: Universal Pictures