Pomoc, jsem zamilovaná do nevěřícího!

3.1
(14)

Moje kamarádka, vedoucí mládeže, začala chodit s nevěřícím klukem. Ne že by dřív v církvi neslyšela, že to není dobrý nápad. Byla součástí akce Eva Evě (to je dvoudenní pobyt pro holky, kde se probírají témata jako vztahy, sex atd.). Ne že by jí chyběly informace, a jestli se nepletu, tak jí ani nechybělo rozhodnutí, že její vyvolený bude křesťan. Ale dopadlo to jinak. Proč? Zaprvé, život je složitější, než to na první pohled vypadá. Zadruhé, člověk někdy udělá i to, co je v rozporu s jeho přesvědčením. Zatřetí, člověku nedochází, jak a proč může později litovat (když už není jen později, ale přímo pozdě…).

Když začnu výrokem „není dobré chodit s nevěřícím“, teenager se naježí: Nemá škatulkování lidí rád. OK, začnu jinak. Věřící kluk nebo holka je ve škole a tam je někdo sympatický. A hele, povídají si spolu atakdále, jdou spolu sami ze školy – a najednou už ten křesťan bez toho druhého nechce být. Není to „nevěřící obecný“, je to „můj skvělý člověk“. I kdybych měl původně teorii, že s nevěřícím nikdy, emoce se rozjedou a jsem v tom až po uši a už plavu a břeh v nedohlednu. Jak přestat být zamilovaný? Že si řeknu „nebuď zamilovaný“ a nebudu? Haha… zkus to a uvidíš. Rozjetým emocím se přikazuje těžko.

Místo rad řeknu příběhy:

Jedna holka se (způsobem výše uvedeným) zamilovala do jednoho kluka. Poměrně dobrého kluka, hezkého, milého, moc fajn. Byla rozhodnutá s ním nechodit (protože on nezná Krista – jiný důvod nenašla, jinak se jí na něm všechno líbilo). Modlila se, ať ji z toho Bůh vysvobodí, vyznávala to, ale stejně na něj pořád myslela, dnem i nocí, i při modlitbách. Štvalo ji, že to narušuje její vztah s Ježíšem, ale bylo to jako magnet. Jednou mu dokonce napsala, že se sejdou. Šla na místo srazu a modlila se, ať on nepřijde. Nebyl tam. Tak se rozhodla, že nebude čekat déle než pět minut. Po pěti minutách smutná odešla. Doma jí bylo hodně těžko. Směs pocitů – chyběl jí on, a současně věděla, že ji Bůh vysvobodil za pět minut dvanáct. Že kdyby tam ten kluk přišel, nezvládla by ho odmítnout. Že se zrovna naplnilo to slovo, že Bůh nedopustí zkoušku nad lidské síly. A já k tomu dodám, že pak byla den ode dne svobodnější, až to celé odfoukl čas. (A taky, že ti nedoporučuju brát tenhle příběh jako „návod na rozpoznání Boží vůle“. Mohlo by se stát, že v tvém případě ten druhý přijde včas.)

Jiná holka se zamilovala asi tak nějak podobně, až na to, že ten kluk nebyl spolužák, ale kamarád spolužačky, už chodil do práce, měl vlastní byt. Byl moc hodný. No a začali spolu chodit. Ji strašně trápilo, že má vztah s nevěřícím, a přestala chodit do církve. Pak se k němu přistěhovala. Říkala, že žije s Bohem sama. Ale její kluk ne, a tak je se svojí vírou nepochopená, a to náladu nezlepšuje. Občas zajde někam do kostela. A je smutná. Chvilku byla nadšená, že konečně někoho má, k někomu patří, žije se jí lépe. Jenže ten muž její potřeby dlouhodobě nenaplňuje a ona je zase sama, a ještě v situaci, ve které nechtěla být. Je ve věku, kdy by mohli mít děti, a on nechce; nechce si ji ani vzít. Má ho opustit? Taková být taky nechce. Ach jo.

A kde je nějaký příběh s happyendem?

Jak spolu chodil křesťan s nevěřícím, měli se dobře, vzali se a byli šťastní? Problém je, že tak to na světě nechodí. Lidi jsou unikáty a musí se učit spolu žít. Potřebují sdílet hodnoty, učit se toleranci, přijímat se. Zůstává věřící manžel s manželkou proto, že ji neustále miluje? Naprosto ne! Zůstává s ní předně proto, že to slíbil před oltářem. Jak řekl jeden křesťan: „O rozvodu jsem nepřemýšlel, o vraždě ano.“ (Je vidět, že alespoň v té první oblasti měl správné hodnoty.) Žít v manželství je proces, práce, a má nádherný výsledek. Dva lidi, kteří se milují, modlí se za sebe, spolu mohou prokazovat lásku dalším, úplně z nich září, že žijí pro Boží království. Jejich život má smysl pro věčnost.

Takže jestli plaveš v zamilovanosti do nevěřícího, zvaž, jak chceš, aby tvůj příběh pokračoval. Jaké máš se svým životem plány. A upřímně, misionář s nevěřící manželkou, to nejde dohromady. Dokonce ani kazatel nebo vedoucí mládeže. Manželé musejí táhnout za jeden provaz. Jasně, lze být tatínek s nevěřící manželkou nebo skladník nebo programátor nebo policajt. Ale je to všechno? Nechtěl jsi dát světu víc? V tom, že Ježíš bude vládnout v každé oblasti tvého života? Myslím, že chtěl. Určitě jsi to chtěl. Tak si to dobře rozmysli. A pokud zamilovaný do nekřesťana (zatím) nejsi, dej si pozor na to, aby se z „nevěřícího obecného“ nestal „tvůj skvělý člověk“.

Autor: Dita Frantíková
Úvodní foto: freestocks-photos (Pixabay)


Život víry 2022/02


Převzato z únorového čísla časopisu Život víry, které se tentokrát věnuje tématu zdravé církve. K čemu je vlastně církev? Proč chodit do sboru, když se mi nechce a v soukromí obýváku nebo v přírodě se s Bohem setkám snáz? Jak být církví, která má hloubku? Nad tématem se zamýšlejí David Novák, Bohuslav Wojnar, Miloš Poborský, Johana Ondráčková a Keifer Lucchi.

V časopise dále najdete rozhovor s Adamem Parmou, režisérem a scenáristou stojícím například za projektem Exit 316. V rozhovoru mj. vzpomíná, jak se kdysi rozhodl vyzkoušet, jestli je Bůh živý, a mluví o své práci i tom, jaké to je, být otcem šesti dětí.

Únorové číslo přináší také zamyšlení Petra Grulicha nad nebezpečím upravovat si Ježíše podle svých představ nebo zkušenosti Davida Symona o roli církve při vysílání misionářů.

Ve virtuálním rozhovoru s Gladys M. Aylwardovou se dočtete, jak tato obyčejná žena bez vzdělání ovlivnila životy mnoha lidí během misijního působení v Číně. Nechybí příběhy čtenářů, recenze knih, kreslený vtip Pavla Bosmana a zprávy o církvi u nás i ve světě.

Kromě papírové verze lze Život víry předplatit i elektronicky ve formátu PDF a ve zvukové podobě (viz www.zivotviry.cz). Toto číslo lze zakoupit i samostatně – na papíře, v PDF i v MP3.

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Průměrné hodnocení: 3.1 / 5. 14

Napsat komentář