Všechno to začalo minulé prázdniny. Dva týdny před jejich začátkem jsem se pohádala s kamarádkou, která pro mě byla dost důležitá. Když jsme se ještě bavily, nechtěla, abych si na prázdniny plánovala jakékoliv akce nebo tábory. Chtěla, abych léto trávila s ní. Takže jsem pak celé prázdniny byla sama doma. A tím to všechno začalo. Pocity samoty, prázdnoty a bezmoci. Jediný způsob, kterým se v té době daly zastavit, bylo sebepoškozování.
Pak začal nový školní rok, ale já jsem si svoje problémy nesla s sebou. A začaly se k tomu přibalovat další. V březnu to dospělo do bodu, kdy jsem nevydržela jediný den bez řezání. Nemohla jsem spát kvůli příšernému stresu z přijímaček na střední školu. Denně jsem spala maximálně čtyři hodiny, do toho jsem musela chodit na spoustu kroužků, učit se na přijímačky i do školy, protože jsem chtěla dokončit základní školu s vyznamenáním. Doteď pořádně nechápu, jak jsem mohla zvládat žít.
Měla jsem pocit, že po přijímačkách se všechno zlepší a polovina mých problémů se vyřeší. Nevyřešila – i dva týdny po přijímačkách jsem stále nemohla spát a strach z přijímaček vyměnil strach z nové školy. Ačkoliv jsem se na školu dostala, pocity, že jsem neschopná, hloupá a zbytečná, stále přetrvávaly. Nakonec to došlo do bodu, kdy jsem se 6. května pokusila předávkovat prášky.
V nemocnici to bylo hrozné. Pocit, že jste tak neschopný, že se nezvládnete ani zabít, je k nevydržení. Ale vydržela jsem to. Žiju, jsem tady a už jsem přes tři měsíce čistá. A ačkoliv je to někdy fakt dost těžký, stále se držím a chci s tím navždy přestat. Na konci devítky jsem sice vyznamenání neměla, ale se svou absencí jsem ráda, že jsem ji vůbec dokončila. Na střední školu mě vzali a můžu to vzít jako nový začátek.
Taky si poslední dobou začínám uvědomovat, že Bůh byl vždycky se mnou. Byl blízko, i když jsem to nevnímala. Už vím, že mě miluje. I přesto, jaké dělám chyby, přestože hřeším, přestože sama sebe nesnáším. A miloval mě i v těch chvílích, kdy jsem svoje problémy řešila žiletkou.
Bára
Zdroj: Život víry
Úvodní foto: EmilianDanaila (Pixabay)
Převzato z listopadového čísla (2022/11) časopisu Život víry.
Hlavním tématem čísla je ztráta blízkého člověka. Přestože jako křesťané máme naději věčného života, před smrtí máme respekt a do jisté míry se jí bojíme. Proč? A v čem je tedy křesťanská naděje specifická? Jak se vyrovnat se ztrátou blízkého člověka a jak nás Bible učí truchlení? Jak provázet umírající? Nad otázkami se zamýšlejí David Novák, Radka Bužgová a Mark Vroegop; s osobní zkušeností se sdílejí Dave Patty a Dita Frantíková.
Časopis přináší také rozhovor s Janem a Renee Pospíšilovými o mezikulturním manželství,
o vážném onemocnění dcery a její ztrátě a o tom, jak tato zkušenost ovlivnila jejich víru v zázraky a v Boží dobrotu.
V časopise dále najdete životní příběh Bratra Ondřeje, který byl známý pod přezdívkou „Boží pašerák“, zamyšlení nad darem úžasu, do historie se vypravíte po stopách athénského oltáře neznámému Bohu, sondu do jiného světa nabídne článek o seriálu z židovského prostředí.
Nechybí ani příběhy čtenářů o modlitbách za lékařku nebo o pokusu o sebevraždu, kreslený vtip Pavla Bosmana, zprávy o dění u nás i ve světě či oznámení o chystaných křesťanských akcích.
Kromě papírové verze lze Život víry předplatit i elektronicky ve formátu PDF a zvukové podobě. Toto číslo lze zakoupit i samostatně – na papíře, v PDF i v MP3.