Začíná další nedělní bohoslužba pro bezdomovce. Středisko se pomalu zaplňuje, další příchozí už musí sedět na schodech. V jednom rohu vypuká malý konflikt. Okolosedící si stěžují, že jejich soused má tolik blech, že jsou vidět pouhým okem. Viník je posprejován insekticidem a rozruch pomalu umlká.
Petr bere kytaru a začínáme zpívat chvály. Většina se ochotně přidává, pouze jeden pán hlasitě prosazuje svou oblíbenou lidovou. Na špici hitparády se už po mnoho let drží píseň „Chtěl bych být majákem“, v níž se realisticky podotýká, že „zatím jsem sám zbloudilý prám“.
Po chválách začínám kázat. Mám to tu moc rád. Tady nejsou stejné nehnuté obličeje, ať kážete cokoli. Zdejší účastníci se příliš nepřetvařují a případnou nespokojenost dovedou dát hlasitě najevo. Nikdo není zvědavý na hlubokou teologii. To slovo musí mluvit do jejich životů a musí s ním být moc Ducha svatého. Dnes mluvím o svobodě v Kristu, což jednoho pána ze Slovenska inspiruje k pravidelným vstupům. Vždy povstane a přítomným hlasitě sdělí, že on je „kresťan, ale tiež zbojník“.
Několik účastníků jako obyčejně usne hlubokým spánkem. Těžko se na ně zlobit. Je tu teplo a mnozí toho v noci moc nenaspali. Pokud nechrápou, nechávám je být a utěšuji se, že lidé při kázání usínali i apoštolu Pavlovi. Občas se stává, že někdo usne tak tvrdě, až spadne ze židle. Nesnadným oříškem býval také pán, kterému co pět minut upadla na zem s velkým třeskotem berla.
Zvednutá ruka
Je třeba dávat si pozor na řečnické otázky. Zatímco v běžném sboru si na ně musíte odpovědět sami, tady každá vyvolá čilou diskusi mezi většinou zúčastněných. Onehdy jsem mluvil o beránkově svatební hostině a neprozřetelně jsem se zeptal, kdo je rád, když ho pozvou na hostinu. Dostat se znovu ke slovu bylo dost náročné.
Pán v rohu si nerušeně čte včerejší noviny. Kdosi buší na dveře a dožaduje se, aby byl ještě vpuštěn dovnitř. Ti, kdo jsou vevnitř, jej hlasitě okřikují, aby nebušil. Petr přináší hrnec s čajem. Někteří si jdou nalít, jeden pán se poleje a shání se po hadru.
Na závěr se ptám, kdo chce dnes přijmout Krista za svého Spasitele. Zvedá se jedna ruka. Společně se modlíme. Nevidím do jeho srdce a je pravděpodobné, že už ho nikdy neuvidím. Co se opravdu stalo, uvidím až jednou v nebi.
Nabízíme modlitby za uzdravení. Pán, kterému jsme se minule modlili za zmrzačené ruce, nadšeně vypráví, že ho už týden nebolí. Vkládám ruce jednomu muži na bércové vředy a žehnám mu. Ještě závěrečná společná modlitba Páně a pro dnešek končíme. Zase za týden… Budu se těšit.
Text vyšel v září 2010 v časopise Život víry. Čerstvý rozhovor s autorem článku najdete zde.
Úvodní foto: Jonathan Kho (Unsplash)