John Watson je vedoucím mezinárodní „misionářské“ vokální skupiny Vinesong a v oblasti chval je všeobecně respektovanou osobností s mnoha zkušenostmi. Při jeho návštěvě České republiky jsme se ho mj. zeptali na některá kontroverzní témata spojená s uctíváním a s vedením chval.
K uctívání a k modlitbám křesťané občas přistupují jako k prostředku, jak Boha „přimět“ k nějaké činnosti…
To je kontroverzní téma. Jistě, nemůžeme Boha přimět, aby něco udělal, ale můžeme mu k tomu dát prostor. Někdy můžete při chválách začít a mít pocit, že Bůh snad ani není v místnosti, ale ve chvíli, kdy končíte, cítíte jeho přítomnost.
Smutné je, když vedoucí chval chtějí Boží přítomnost uměle „vytvořit“. Napodobují, co viděli u známých chváličů, používají „speciální“ hudební nástroje (např. šófary)…
To jsem zažil na spoustě míst. Dokonce jsem s mnoha takovými hudebníky byl na jednom pódiu. Jsou to umělci bez pomazání a cítí se kvůli tomu nesví. My také usilujeme o profesionalitu, ale bez extrémů. Důležité je, aby uctívání vycházelo ze srdce, ne z hlavy. Co vychází ze srdce, je z lásky, a to se pozná. Pastor by si měl takových věcí všímat a nesprávné věci zastavit. Ovce jsou takové, jaký je jejich pastýř.
Občas se setkávám s (více či méně otevřeným či formulovaným) postojem, že Boha chválíme vlastně nikoli jen proto, že je dobrý a chvály hodný, ale aby pro nás „na oplátku“ něco udělal…
Když se podíváte na texty písní, zjistíte, že spousta jich takovému postoji vychází vstříc. V mnoha chvalozpěvech jsou špatná slova – slova k Bohu a o Bohu, ale ne slova, která by ho uctívala. Když mi Bůh dává píseň, když skládám, dávám si velký pozor, aby i její „učení“ bylo v pořádku.
Ve Vinesongu své písně míváte předem zaranžované, nacvičené, částečně máte i předem natočené doprovody. Máte i přesto při vedení chval prostor pro improvizaci?
Ano, někdy prostě jdeme s proudem Ducha.
Ptám se, protože někdy je pouze improvizace považována za „pravé“ uctívání…
Bůh si může použít pevná aranžmá i improvizaci, a dělá to. Když lidé přijdou na Vinesong, očekávají chvály, chtějí písně, které budou budovat je samotné a chtějí kvalitní, profesionální hudbu. Je potřeba mít všechno. Myslím, že nám tenhle návod dal Bůh, a nikdy jsme neslyšeli, že by si někdo stěžoval, lidé jsou vždycky nadšení.

Jako bychom to dělali poprvé
Zdaleka ne všichni chváliči kladou takový důraz na kvalitu. Co byste odpověděl člověku, který tvrdí: „Chvály nemusí být dokonalé, kytara nemusí být perfektně naladěná, Bůh se přece dívá k srdci a ví, že ho mám rád…“
Z toho se mi kroutí prsty u nohou. Když má někdo na kytaře jednu strunu rozladěnou, hrozně mi to vadí. Nemůžu při tom uctívat.
Nicméně ten člověk může být upřímný…
Ale není to uctivé. Může to být upřímný člověk, ale bezohledný, protože si nedal práci s laděním a s rozvíjením svého „řemesla“, svého daru. Je nutné o to pečovat. Je potřeba usilovat o to, abychom to, co děláme, dělali znamenitě. Bůh si může použít spoustu lidí. Proč by měl použít právě vás, pokud vám na věcech nezáleží? Vyžaduje to z naší strany nějaké úsilí.
Samotná profesionalita bez pomazání ale také nestačí.
Jde to ruku v ruce. Pokud máte pomazání, budete automaticky usilovat o profesionalitu, jinak bych měl o vašem pomazání pochybnosti. Pomazání musíte brát vážně. My také věci jen tak „nesplácáme“. Když se třeba podíváte, jak máme na pódiu natažené kabely, je to vždycky, jako bychom to dělali poprvé – protože Bůh se na nás dívá a my to děláme pro něj. Když nastavuji projektor a někdo mě při tom pozoruje, tak mi občas řekne: „To už je dobré, to nech,“ ale já odpovím: „Ne, ještě to není úplně rovně, vidíš?“
Umělecká kvalita je jistě důležitá, ale licenci na Boží pomazání si člověk nikde nekoupí. Co je zdrojem pomazání?
Neznám tajemství pomazání, není na to recept. Souvisí to s poslušností. Poslušností ve věcech, o nichž ostatní třeba ani nevědí. Mnohdy o tom nevíte ani vy sám, když uděláte správnou věc, ale Bůh najednou na váš život vyleje své požehnání a moc. A když to Bůh udělá, je to vždycky výborné.
Vaší radou je tedy poslušnost?
Ano, buďte poslušní v tom, co vám Bůh dal, k čemu vás povolal a kým vás chce mít. Buďte upřímní před sebou i před ním.
John Watson se svou skupinou Vinesong koncertuje a vede chvály v mnoha zemích světa. Je autorem řady písní, např. „Ať tvá živá voda“ nebo „Pokoj tvůj jak řeka“.
Zdroj: časopis Život víry
Foto: facebook Vinesong
Přijde mi tento rozhovor zvláštní… Jako by autor dával navodne otázky tak, aby dostal odpověď, kterou si preje… jako by chtěl autoritou J.W. potvrdit své názory…
Například druhá otázka je vlastně už odpovědi a nedává vůbec prostor pro jinou než souhlasnou odpověď…
A i ostatní otázky jsou podobné navodne…
Působí to, jako by autor zastával názor v nějaké diskuzi a chtěl získat argumenty a rozhovor k tomu zneužil.
Profesionalita ve chvalách i v jiné službě je jistě potřebná. Ale zároveň si myslím, že má i své meze. Kdybych se díval na své umění hrát na kytaru pouze pohledem nejvyšší profesionality, nikdy bych ji na mládeži či na sborové dovolené nevzal veřejně do ruky. A pravděpodobně jsem na ní měl i rozladěnou některou strunu – prostě jsem to neslyšel (tehdy nebyly elektronické ladičky). Přesto jsme sobě i Pánu Bohu zazpívali nejednu písničku z plných plic… Může se v církvi také stát, že se budeme natolik profesionalizovat, že se dostaneme do situace pódium-hlediště a vytratí se nám to, že jsme prostě lid Boží. Doufám, že mně bude správně porozuměno …
Souhlasím, že jde místy spíše o diskusi a tazatel neskrývá svůj názor. Kdyby s ním ale John Watson nesouhlasil a měl na věc jiný názor, pravděpodobně by ho vyslovil…