„Pokud Boha neuctívám svým životem, moje chvála na pódiu nemá smysl“

Kdo byl v posledních letech na festivalu United nebo jiné větší hudební křesťanské akci, skupinu Adonai nejspíš neminul. Funguje už osm let a na kontě má dvě alba vlastních českých chval. Pochází z Českého Těšína, ale koncertuje po celé republice. Zahrála si dokonce v pražské Lucerně jako předskokan Martina Smithe. Nejbližším velkým vystoupením je koncert chval v rámci Křesťanské konference 4. července v Praze.

Frontman, zpěvák a kytarista kapely Jakub Pípal v rozhovoru mimo jiné prozradil, jak se dostal k hudbě a vedení chval a proč se stal hasičem, a nikoli profesionálním hudebníkem, ačkoli k tomu měl svého času úspěšně nakročeno…

Báli jsme se, že nesplníme očekávání

Od dětství jste hrál na kytaru. To byla vaše volba, nebo vás k tomu postrčili rodiče?

V dětství mi rodiče koupili takovou oranžovou plastovou kytaru a já jsem na ni už ve třech letech brnkal. Viděli ve mně nadání a přihlásili mě do hudebky. Myslím, že to odhadli dobře, bavilo mě to. Brzy jsem ale pochopil, že mě v hudebce nenaučí akordy, a tak jsem se je v deseti začal učit sám, abych mohl doprovázet písně. Ve sboru jsem měl vzor v jednom klukovi, který vedl chvály. Začal jsem kombinovat to, co jsem se naučil v ZUŠce, s tím, co jsem se učil sám.

Jednu dobu to vypadalo, že bych mohl hudbu studovat. Na soutěžích si mě všimli učitelé z Ježkárny (Konzervatoře Jaroslava Ježka v Praze – pozn. red.) a řekli mi, že by mě přijali.

Nakonec se z vás stal hasič. Proč jste nešel studovat hudbu?

Věděl jsem, že showbyznys je náročné prostředí – viděl jsem slavné hvězdy, které měly problém s drogami, alkoholem. A abych hudbu učil, k tomu jsem neměl vztah. Navíc jsem měl z hudby ještě přirozenou radost a na některých dospělých jsem viděl, že jejich práce už je netěší. Bál jsem se, že kdybych se hudbou živil, časem by se mi z toho stala rutina. Proto jsem viděl ideální kombinaci v tom, že hudba pro mě bude největší koníček, ale práci budu mít jako hasič.

Musel jste být úspěšný. Zmínil jste nějaké soutěže…

Účastnil jsem se celostátních soutěží pro žáky ZUŠ ve hře na klasickou kytaru a dostával jsem se na první tři místa nebo získával čestná uznání. Největším úspěchem bylo, když jsem pod vedením profesora z ostravské konzervatoře získal první místo v republice ve své věkové kategorii. Tehdy právě přišla nabídka studovat konzervatoř.

Se svým učitelem v Olomouci jsem na ty soutěže odmalička trénoval, ale nikdy jsem nedosáhl na první místo. Když jsem byl na vysoké v Ostravě, věděl jsem, že to je poslední šance. Byla to výzva. Věděl jsem, že umělecký projev je moje silná stránka, ale potřebuju dopilovat techniku hry. Opravdu jsem zabral, cvičil jsem, piloval, hrál jsem stupnice, etudy… Nakonec se mi to první místo podařilo.

Zdeněk Svěrák má písničku o chlapci, který chodil do „lidušky“, zatímco si ostatní děti hrály. Na konci se tam zpívá, že „dneska … máme vlastní skupinu, v Lucerně nádherně zní to“. Co vy? Dostal jste se taky do Lucerny?

Ano, bylo to s kapelou Adonai, kterou jsem založil, když jsem se oženil do Českého Těšína. Byli jsme pozváni hrát jako předskokani Martina Smithe (bývalý frontman britské skupiny Delirious? – pozn. red.). Byla to obrovská čest, protože jsme tehdy ještě nehráli moc dlouho. Věděli jsme, že je do nás vkládáno velké očekávání, a báli jsme se, že ho nesplníme. Ale byl to úžasný zážitek a i ohlasy lidí nás potom povzbudily.

Co mě naučila nevěřící uklízečka ve Francii

Jak jste se vlastně k vedení chval dostal?

Rodiče mě povzbudili, abych ve chválách začal hrát. Začal jsem hrát se svou starší sestrou, a i když jsem se tomu zpočátku bránil, přidal jsem k tomu později i zpěv.

Na své dětské Bibli jsem měl nálepku s veršem z žalmu 57,10: „Panovníku, chci ti mezi lidmi vzdávat chválu, mezi národy ti budu zpívat žalmy.“ Jednou jsem seděl na shromáždění s Biblí v ruce a možná se zrovna i nudil a přečetl jsem si tu nálepku na Bibli. V tu chvíli to pro mě bylo slovo od Pána Boha a dodnes mě provází.

Platí u vás rovnítko, že chválit Boha znamená stát na pódiu a vést ostatní, nebo je to pro vás spíš osobní záležitost?

Klíčová pro mě byla zkušenost z Francie, kde jsme s manželkou rok pracovali v křesťanské organizaci s uprchlíky. Byl pro mě obrovský šok, že přestože většina lidí v ní byli křesťané, nedůvěřovali nám a nechovali se k nám hezky. Přitom dělali úžasné evangelizační akce a festivaly pro děti, byly to hvězdy na pódiích. A pak tam byla jedna nevěřící uklízečka, která nás měla ráda, zvala nás k sobě domů a hostila nás, kdykoli jsme něco potřebovali, mohli jsme se na ni obrátit. Uvědomil jsem si, že když budu na pódiích uctívat Pána Boha, ale ve svém životě ho nebudu chválit tím, jak se chovám, jak jednám s druhými lidmi, pak moje chvála na pódiu nemá smysl.

Když s kapelou někde hrajete, máte nějaký „recept“ na to, jak lidi povzbudit, aby nebyli jen pozorovatelé, ale ke chválám se přidali?

Například musíme vybrat písně, které lidé znají, zvolit hudební styl, který bude většině sedět, ale také třeba citujeme místa z Písma, která povzbuzují k chvále a uctívání, nebo zaslíbení o tom, že Pán Bůh je dobrý a že lidi neopustí v jejich trápení. Uvědomuji si, že v tom davu před námi jsou lidé, kteří mají svůj příběh, své starosti, možná jsou zranění, možná pochybují. Snažím se je povzbudit, že k Bohu můžou přistoupit s upřímným srdcem a nemusejí před ním nic idealizovat. („Jestli jsi sám, tak si Pánu Bohu postěžuj, že jsi sám…“) Je osvobozující, že můžeme být upřímní.

Než jdeme hrát, modlíme se, aby nás Duch svatý vedl a dal nám moudrost, o čem máme mluvit, jak máme lidi vést. Někdy vnímám prostor pro výzvy. Pokud zpíváme, že dáváme Pána Boha na první místo, vyzvu lidi: „Poslouchejte, co zpíváme. Jak je to ve vašem životě?“ Uvědomujeme si, že s tím sami máme problém a musíme Pána Boha stavět na první místo,  zároveň cítíme zodpovědnost i za lidi. Takže když se snažíme vést lidi před Boží trůn, je to takový mix věcí, víra a důvěra ve vedení Ducha svatého.

---

Autor: Život víry
Úvodní foto: archiv kapely Adonai