Pohled naší civilizace na nemoc je pomýlený

3.3
(3)

Nemoc a smrt jsou od pádu člověka v Edenu běžnou součásti života na této planetě. Bůh nás tak pokořuje či „drží při zemi“, a to včetně křesťanů. Ne vždy to funguje, ale kdo má špetku rozumu, toho vědomí vlastní křehkosti a pomíjitelnosti vede k hledání jistoty v nepohnutelném a věčném Bohu.

Celé dějiny si to lidé jasně uvědomovali – od posledního žebráka po císaře měli jasno, že dneska tady jsou, ale zítřek je velmi nejistý. Scénář, kdy muže na cestě zastihla bouřka, zmokl, prochladl a do tří dnů zemřel na zápal plic, byl do objevu penicilinu naprosto běžný. Otěhotnět bylo pro ženu „polovičním rozsudkem smrti“. Děti umíraly jako na běžícím pásu (nahlédněte do starších matrik). Nemluvě o epidemiích moru, cholery, neštovic… Já osobně jsem za poslední tři roky prodělal tři nemoci, z nichž každá by ještě před sto lety byla pravděpodobně smrtelná.

Pro Moravské bratry, zřejmě největší evangelisty v historii církve, byly nemoc a smrt běžné, zemřít pro ně bylo jako „přejít z jedné místnosti do druhé“, a skutečně také umírali „jako mouchy“. Když po roce přijely manželky za svými manžely na misii, zjistily, že všichni mezitím zemřeli. Když Kristiánu Davidovi, misionáři z Moravy, táhlo na třicítku, bratři mu poradili, aby se oženil, aby se o něho při jeho častých nemocech měl kdo starat.

Musí být křesťan uzdraven?

Na většině planety je to běžné doposud: Muž přijde z práce, oteče mu noha, za pár dní zemře. Jde k Pánu, církev jej pohřbí, pomodlí se za vdovu a sirotky. Pohled západní civilizace (i západních křesťanů) je naprosto odlišný a dle mého názoru pomýlený. Pokroky medicíny a někdy i špatná teologie zdraví a prosperity způsobily, že prakticky nikdo nemůže zemřít „jen tak“. Asi jste se už také setkali s nápisy na parte typu: „Ve věku pětadevadesát let nás náhle a nečekaně opustila naše milá…“ Když někdo není plně uzdraven nebo zemře, musí být „někdo na vině“.

Evangelista Smith Wigglesworth, který zemřel v roce 1947, viděl (již tenkrát!) pokroky medicíny a spoléhání na ni jako jedno z velkých rizik pro křesťanství západního světa. Jeho obavy se naplnily měrou vrchovatou – vytěsnění smrti a nadměrné spoléhání na medicínu jsou dle mého názoru jedním z kardinálních důvodů úpadku křesťanství v západním světě. Tomuto úpadku napomohla i některá křesťanská učení o tom, že zdraví je možno si na Bohu nárokovat, že při správné víře nemůže být křesťan nemocen nebo že musí být uzdraven.

Církev se za nemocné bezesporu má modlit a starat se o ně a Bůh na tyto modlitby odpovídá – ovšem jen někdy uzdravením. Jak říká biskup Bernard z Jižního Súdánu: „Když nám přinesou nemocného, modlíme se za něj. Někdy jej Bůh uzdraví, a když ne, jde k Pánu.“ Zázračné Boží intervence zažívají v rozvojovém světě významně častěji než na Západě – zřejmě díky (ne)dostupnosti a (ne)kvalitě zdravotní péče –, ale rozhodně ne univerzálně.

Lékařská péče jako dar od Boha

Podle mých zkušeností Bůh na modlitby za uzdravení reaguje vždy. Jakubovo zaslíbení Boží reakce na modlitbu za nemocného „Bůh jej pozvedne“ (a dopustil-li se hříchu, bude mu odpuštěno) je univerzální, byť „pozvedne“ neznamená vždy „uzdraví“. Bůh se do problému vždy „vloží“. V našich poměrech si nejčastěji používá medicínu.

Odmítnutí lékařské péče, jakkoliv dobře míněné, podle mých zkušeností na Boha „nezabírá“. Možná proto, že nám kvalitní lékařskou péči dává jako dar milosti a očekává, že ji budeme s vděčností přijímat. Pokud ji odmítáme, chováme se jako muž ve známém vtipu, který se při povodni modlí za záchranu, odmítne člun i helikoptéru, a když se nakonec utopí, vyčítá Bohu, že jej nezachránil. Bůh se „brání“ slovy: „Ale já jsem ti přece poslal člun a helikoptéru…“

Je ale zároveň důležité nestavět medicínu nad modlitbu. Krátkou modlitbu s odevzdáním situace Nejvyššímu lze bezesporu „stihnout“ i při akutním infarktu…

Článek je ukázkou z říjnového čísla časopisu Život víry, jehož hlavním tématem je bolest a nemoc a to, jak k nim jako křesťané přistupujeme, jak je řešíme či snášíme.

Časopis dále přináší např. rozhovor s instagramerkou Swetllush Prior (Světlanou Maškovou), úvodník Karla Řežábka o tom, zda a jak vnímáme pravdu sami o sobě, tři svědectví čtenářek o uzdravení a Božím vedení nebo článek o křesťanech, kteří se v minulosti marně snažili vypočítat konec světa.

Časopis je k dispozici v papírové, elektronické i audio podobě.
Více na www.zivotviry.cz.

Úvodní foto: Ani Kolleshi

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Průměrné hodnocení: 3.3 / 5. 3

Napsat komentář