Milá Hanko,
doslechla jsem se, že chodíš s nevěřícím chlapcem, i o tom, jaký rozruch to ve tvém sboru způsobilo. Je mi líto, že ses dostala do takové situace. Chápu tě asi víc než mnoho jiných bratrů a sester, protože v takto smíšeném manželství žiju. Letos je to od naší svatby s mým manželem Petrem již 20 let.
Protože pocházím z ateistické rodiny a od chvíle, kdy jsem uvěřila, jsem měla s rodiči problémy, chodila jsem alespoň v neděli do shromáždění, ale setkání mládeže už mi neprošlo. Když jsem s Petrem začala chodit, hned jsem mu o Bohu, o své víře a o tom, co z toho vyplývá, řekla. Stavěl se ke všemu velmi tolerantně, ale o osobní vztah s Bohem neměl zájem. Neviděla jsem to jako problém do manželství, neuměla jsem si představit, že mezi námi bude jakási propast, kterou ani jeden z nás nemůže překlenout.
To, že stojíme každý na jiném břehu, vnímám častěji, než jsem si kdy myslela. Těším se do nebe, ale když si pomyslím, že by se s Petrem něco stalo právě teď, zabolí mě u srdce.
Nechci psát, že bych těch let litovala. Petr je moc hodný, inteligentní člověk a měli jsme se vždycky rádi, ale je pravda, že jsem si tím přivodila spoustu trápení a dost podstatně si zkomplikovala život. Vím, že občas se trápení nevyhýbají ani „celokřesťanským“ rodinám, ale bývají jiného druhu a ti dva se mohou spojit na modlitbách, což u nás nepřichází v úvahu. Zvlášť bolestivé je to ve chvílích, kdy děti procházejí nějakým složitým obdobím a my věci řešíme pouze z praktické stránky; ta druhá, duchovní, včetně modliteb, chybí. S člověkem, který je mi nejblíž, nemůžu sdílet to, co považuji v životě za největší a nejdůležitější…
Jsem vděčná, že Petr nikdy nebyl proti tomu, abych vodila naše děti do sboru, do besídky, aby navštěvovaly dorost, mládež, akce… ale dovést je tam, zeptat se, jak se měly, co dělaly, vést je i doma k Bohu – to už bylo výhradně na mně. A děti se v určitém věku ptají, proč nejde tatínek s námi.
To vše jsou věci, které se asi daly předpokládat. Život ale mnohdy přináší situace, které jsou zcela nečekané. Nejtěžší období, které bych vedle křesťana určitě nezažila, bylo to, kdy jsem byla podle některých příznaků přesvědčená, že jsem počtvrté těhotná. Už je to celkem dávno. Kájovi, našemu nejmladšímu, byly tenkrát necelé dva roky. Byla jsem asi po tři týdny vystavena velmi silnému psychickému tlaku, protože jsem odmítala jít na interrupci. Můj muž to nedokázal pochopit a byl přesvědčen, že kvůli dalšímu dítěti bychom ty tři, které máme, museli v něčem zanedbat, nevešli bychom se do našeho nevelkého bytu… A já jsem každý večer čelila nátlakovým rozhovorům a mámení příslibu řešení, které chtěl on.
Až jsem si řekla, že už to dál nemůžu snášet. Rozhodla jsem se, že pokud se prokáže, že jsem těhotná, sbalím sebe i děti a odstěhujeme se do nějakého azylového domu. Sice jsem si neuměla představit, kde to bude, jak to bude vypadat, z čeho budeme žít, na jak dlouho to bude a jestli ještě někdy budeme rodina, ale věřila jsem, že se o nás Pán Bůh postará.
Nakonec se ukázalo, že těhotná nejsem, a já jsem nikam nemusela. Odpustit Petrovi nebyl takový problém, ale obnovit mezi námi blízký, důvěrný vztah, to nebylo úplně jednoduché.
Asi rozumíš tomu, že s takovými zážitky se člověk běžně nesvěřuje. Dodnes pro mě není lehké o nich psát. Také jsem si takové věci nedokázala představit předem. A právě proto ti je píšu. (Zároveň si uvědomuji, že můj příběh ještě patří k těm „lepším“. Že mnoho jiných věřících žen, které si vzaly nevěřícího muže – a samozřejmě i naopak – by mohlo vyprávět o trápení mnohem větším.)
Vím, jak obrovsky to bolí, když si k sobě necháme někoho „přirůst“, a pak se ho máme vzdát. Přeji ti do tvého rozhodování hodně síly a moudrosti. Chci, abys věděla, že tě mám ráda a budu se za tebe modlit.
Katka
Zdroj: časopis Život víry
Foto: Debby Hudson (Unsplash)
Jména v článku byla změněna.