20. století se někdy nazývá století mučedníků. Je pravděpodobné, že z důvodu své křesťanské víry během něj zemřelo více lidí než za předchozích devatenáct století.
Ani první dvě dekády 21. století nejsou lepší. Nezmiňuji jen Severní Koreu, kde režim terorizuje kromě křesťanů i většinu všech ostatních obyvatel. Třeba Pákistán, s kterým často spolupracují i demokratické režimy, má ve věznicích několik set křesťanů odsouzených k smrti za rouhání a je nechvalně známý i praxí unášení mladých dívek z náboženských menšin (což jsou všechna náboženství kromě islámu) a jejich nucení ke sňatkům. Kvalifikovaným odhadem je ročně takto uneseno neuvěřitelných tisíc dívek. V letošním roce se předpokládá růst pronásledování křesťanů zvláště v Číně a Indii. Komunismus a hinduismus toho moc společného nemají – kromě nenávisti ke křesťanům.
V naší zemi nic takového nehrozí a státem řízené pronásledování církve je díky Bohu už několik desítek let minulostí. Přesto se v posledním roce objevují křesťané, kteří tvrdí, že pronásledovaní jsou. Někteří jako pronásledování vnímali kupříkladu zákaz zpěvu. Tvrdili, že když nemohou společně zpívat Bohu, je to pronásledování. Dokonce jsem slyšel, že v nějakém sboru někteří členové po oznámení z kazatelny, že není možné zpívat, opustili společné shromáždění a zahájili zpěv ve vedlejší místnosti. Ještě větší poprask nastal, když byly v rámci opatření zrušeny bohoslužby úplně. („Nemožnost se jako církev scházet je přece pronásledování jako vyšité!“)
Nemylme se, stát nás pro víru nepronásleduje. Jsou někteří, kteří trpí nějaké ústrky v rodině, mezi sousedy, zvláště na nějaké vesnici nebo menším městě, v práci nebo ve škole. Nikdo ale kvůli víře není ve vězení, a už vůbec mu nehrozí smrt. (Slyšel jsem stížnost jednoho křesťana, že ho chtějí kvůli víře propustit z práce. Při bližším zkoumání mimo jiné zmínil, že chodí tak třikrát v týdnu do práce pozdě. Že by se vždy ráno tak horlivě modlil…?)
Nemylme se v tom, co je to pronásledování. Tam, kde nehrozí ztráta obživy, vyobcování z komunity, vězení nebo smrt, se o žádné pronásledování nejedná. Nemožnost společného zpěvu nebo scházení je nepříjemná, ale důvodem těchto zákazů není pronásledování pro víru. To, že se nám někdo směje nebo se s námi přestane bavit, včetně nepochopení ve vlastní rodině, může být bolestivé. Pokud ale takové věci označujeme jako pronásledování, může to být směšné a snižujeme tím skutečné utrpení našich sourozenců.
Krev mučedníků volá k nebi. Nezapomínejme na ně ve svých modlitbách, a tam, kde to je možné, je podpořme i materiálně a ozvěme se na jejich podporu. Jednou z takových možností je např. pravidelná listopadová akce „Červená středa“.
Článek Lubomíra Ondráčka „Opravdu trpíme pro víru?“ vyšel v dubnovém čísle časopisu Život víry.
Úvodní foto: Creedi Zhong (Unsplash)