Můj nevěřící kamarád Roman jel jako obvykle autem do práce, když vtom do něj v plné rychlosti najelo protijedoucí vozidlo. Když jsem se o té tragédii dozvěděl, uprostřed krásného slunečného dne s kofolou v ruce, něco se ve mně hnulo. Myslel jsem na jeho podruhé těhotnou manželku, na jejich roční dceru a na to, jaká to asi musí být teď pro ni bezmoc, nesmět ho kvůli koronaviru v nemocnici ani navštívit. Člověka najednou přepadnou otázky: Přežije? Proč se to děje? Proč právě jemu? Je to spravedlivé?
Pokud připustíme, že je to spravedlivé, jako bychom tím říkali, že stejně jako si někdo zaslouží být zdravý, tak si například zrovna teď můj kamarád Roman zaslouží mít zlomené nohy, rozdrcené obratle a nejasnou budoucnost. Doufám, že všichni cítíte, že to není správná odpověď.
Druhá možnost je, že je to všechno nespravedlivé, což je bezprostřední reakce většiny lidí. Uprostřed bolesti a utrpení se díváme okolo sebe a pociťujeme nespravedlnost. V tu chvíli jako by bylo jedno, jestli jste věřící nebo nevěřící. Bolí to úplně stejně.
V Lukášovi 13,4–5 Pán Ježíš říká: „Nebo myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“
Jako lidské bytosti jsme všichni křehcí. Nevíme, kdy na nás něco spadne nebo kdy nás něco přejede. Vždyť náš život je opravdu jen jako pára. „Na chvilku se ukáže a pak zmizí.“ (Jakub 4,14) Věřím, že to je také důvod, proč v souvislosti se Siloe Pán Ježíš mluví o pokání. Nevíme, jak dlouhou dobu budeme mít ještě šanci se rozhodovat.
„Jako by mi něco říkalo: Připásej se!“
Když měl Roman to nejhorší – včetně několika operací – za sebou, sebral jsem odvahu a na to neštěstí jsem se ho zeptal. Přiznal se, že v 70 % případů jezdí nepřipoutaný, že je to zlozvyk z práce, kde musí v pracovní době neustále popojíždět, vystupovat a nastupovat. Ten den prý vyjel jako obvykle bez pásu. Po cestě však… „Jako by mi něco říkalo: Připásej se,“ řekl mi. A pak se to stalo. Řidič v druhém autě byl opilý, nepřipoutaný a na místě zemřel. Roman – „naštěstí“ už připoutaný – nehodu zázrakem přežil. Zcela jistě ale ještě není z nejhoršího venku. To nejhorší je totiž nemít v pořádku vztah s Bohem. Respektive, nemít vztah s Bohem.
Pán Ježíš na příkladu věže v Siloe ukazuje: Ano, ti lidé pod věží zemřeli, ale pokud budete činit pokání, nemusíte se téhle smrti bát. A naopak: Pokud nebudete činit pokání, zahynete. Opravdový život není vázán na naše fyzické tělo nebo zdravotní stav. Opravdový život je závislý na pokání.
Pán Ježíš v Lukášově evangeliu klade otázku: „Byli ti, kdo zahynuli pod věží v Siloe, větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma?“ A vzápětí sám odpovídá a jasně rozpojuje to, co my lidé tak rádi spojujeme: náš úděl a to, jestli jsme, nebo nejsme dobří lidé. I hodní křesťané mají autonehody. Věž v Siloe mohla spadnout i na velmi solidního člověka, který z lidského pohledu nic špatného neudělal. To, jak žijeme, jak se chováme, jestli jsme „hodně velcí hříšníci“ nebo jen „velcí hříšníci“, nemusí vůbec souviset s naším údělem. To, co se stalo Romanovi, se může stát úplně komukoliv bez ohledu na to, jestli čte Bibli a chodí do kostela. Ta věž v Siloe, obrazně řečeno, padá denně na věřícího i na nevěřícího.
Starosti by nám měla dělat jiná pandemie
Tak se lze dívat i na tu naši dnešní „koronavirovou věž“. Koronavirus, podobně jako déšť, padá na spravedlivého i nespravedlivého (Matouš 5,45). Covid-19 ovšem v nejhorším případě zabijí pouze tělo. To světová pandemie hříchu by nám měla způsobovat starosti, a měli bychom se tedy zamyslet, jaká opatření pro sebe a pro druhé udělat, aby se konečně zastavila. Jak si na ústa správně zas a znova nasazovat roušku pokání? Jak si za všech okolností doma i v práci udržovat dostatečný odstup od hříchu? Jak se správně dezinfikovat, abychom od hříchu měli čisté ruce a ryzí srdce?
Naštěstí to nejsme my, kdo rozhoduje o tom, kdo si co zaslouží. Ten, kdo rozhoduje, je Bůh a on se rozhodl, že nás nenechá pandemii hříchu na pospas. Touží po vztahu s každým jedním z nás, a proto za nás vydal svého syna Ježíše Krista. Když se podíváme na kříž na umučeného, poplivaného Krista, na tu hrůzu, kterou musel vytrpět, nelze potlačit přirozenou lidskou otázku: Je to spravedlivé? Je spravedlivé, že Boží syn musel umřít, abych mohl žít? Dostal Pán Ježíš, co si zasloužil?
Uprostřed bolesti máme často tendenci obviňovat Boha, že je nespravedlivý. A víte co? Je nespravedlivý! Ale při pohledu na kříž je jasné, že rozhodně ne k nám.
Redakčně kráceno.
Úvodní foto: Luke van Zyl (Unsplash)