Narodila jste se za války a vyrůstala za komunistů ve věřící rodině. Jak na to vzpomínáte?
Moje dětství bylo hezké zejména proto, že rodiče na nás nepřenášeli žádné své starosti. Měla jsem hodně kamarádů. Všude bylo plno dětí. Za války muži, kteří měli děti, nebyli totálně nasazováni v Říši, ale mohli pro Říši pracovat v protektorátu. Dětí bylo hodně, ulice byly dětí plné a dá se říct, že jsem vyrůstala na ulici. Nebylo to úplně bezpečné, hlavně po válce, když Prahou procházely demilitarizovaní vojáci různých národností, ale nám se nic nestalo.
Pro mě byl mnohem horší únorový převrat, když v ulicích pochodovaly Lidové milice. Chlapi v dlouhých kožených kabátech s odznakem KSČ a samopaly přes rameno procházeli Slezskou ulicí, kterou jsem musela přejít, abych se dostala do školy. Pamatuji si, že zpívali: „Přes spáleniště, přes krvavé řeky jdou mstící pluky vytrvale dál.“ Tenkrát Českou filharmonii řídil Vlastislav Antonín Vipler a já jsem v rádiu rozuměla, že ji řídí V. A. Hitler, což mi bylo divné. Hitler řídí filharmonii, pochodují tady vojáci… Měla jsem v tom zmatek a bála jsem se.
Jaké to bylo po převratu pro rodiče?
Tatínek byl během války totálně nasazený a pracoval jako truhlář. Těsně po válce si zařídil truhlářskou dílnu, do které nakoupil na hypotéku truhlářské stroje. Po převratu mu dílnu znárodnili, ale hypotéku musel splácet dál. Měl dva tovaryše, takže byl podle ideologie marxismu-leninismu vykořisťovatel, což přinášelo další problémy. Později přišla měnová reforma, a tak jsme přišli o všechny úspory. Hodně mě ovlivnila víra mých rodičů, jejich jistota, že jsme v Božích rukách a Bůh na nás nikdy nedopustí víc, než můžeme unést. Ať se v mém životě přihodilo cokoliv, vždy jsem si to připomínala, napořád mi to zůstalo v hlavě.
Jak s vámi rodiče svoji víru sdíleli? Životem, nebo si s vámi o ní povídali?
Nevzpomínám si, že by rodiče s námi víru probírali. Chodili jsme do shromáždění, po shromáždění byla nedělní škola, kde jsme se učili nazpaměť biblické veršíčky, na to rodiče dohlíželi. Doma jsme se modlili, tatínek nám vyprávěl biblické příběhy. Spolu s vírou rodičů to fungovalo dohromady.
Mohlo se v padesátých letech veřejně chodit na shromáždění?
Ve škole byly roky ateistické výchovy, ale my jsme do sboru chodili pořád. Jako dítě jsem dostala dětskou obrnu a v páté třídě jsem byla po operaci na léčení v Jánských lázních. Bylo nás na pokoji asi čtrnáct holek. Večer jsme si všechny klekly a všechny jsme se modlily, i když některé byly z komunistických a jiné z nepraktikujících katolických rodin. Klečely jsme dlouho, protože jsme soutěžily, která to vydrží nejdéle (smích). V povědomí tenkrát stále ještě bylo, že existuje církev a náboženství. Když víru nesdíleli rodiče dětí, byly tady ještě babičky, které chodily do kostela.
Kdy jste se obrátila?
V Pána Boha jsem věřila vždycky, byl to vliv rodiny, u nás byli všichni z maminčiny i tatínkovy strany věřící. Věřit bylo normální a samozřejmé.
Neprožila jste pochyby ani jako dospívající?
Věděla jsem, že nesplňuji standardy dívky z Církve bratrské. Pořád se mě ptali, zda mám jistotu spasení, a tu jsem neměla. Získala jsem ji možná před sedmi lety, někdy po sedmdesátce, kdy jsem se dostala mezi katolické matky, kam chodím na Modlitby matek. To je celosvětové hnutí. Modlíme se za své děti, čteme si z Bible, součástí setkání jsou i předčítané modlitby. To mě donutilo hodně studovat Bibli, promýšlela jsem doma texty, které jsme společně četly. Potřebovala jsem si ujasnit rozdíly ve věrouce protestantské a katolické církve. Vnímala jsem hlubokou, žitou víru v katolickém společenství modlících se matek. Moc mi pomohla epištola Římanům: Není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou Kristovi. Uvědomila jsem si, že nás jednou nebudou soudit teologové, ale milosrdný Bůh, který vidí do našich srdcí.
Na náboženství jsme se učili katechismus, je to soubor otázek a odpovědí. Jedna otázka zní: „Co je tvým největším potěšením v životě i smrti?“ A odpověď: „Mým největším potěšením v životě a smrti jest to, že nejsem již sám svůj, ale svého Pána a Spasitele Ježíše Krista.“ To je obrovská naděje do těch možná ještě pár let života, které mi zbývají. To je má naděje a té se držím.
A jak jste se potkala se svým mužem?
Skončila jsem průmyslovku a ten samý den, kdy byl maturitní ples, byla i společná mládež v Soukenické ulici. Mládež z naší církve tenkrát na světské zábavy nechodila, to se bralo velmi přísně. Já jsem se ale rozhodla, že na ten ples půjdu. Jenomže kamarádce z mládeže se nelíbilo, že chci jít, zavolala mi a důrazně mi připomněla, že jako věřící dívka nemůžu jít na ples, když je společná mládež. Nakonec jsem na mládež šla a potkala tam Mirka. Kdybych šla na ples, nenarodil by se současný předseda CB (smích).
Předtím jste Mirka neznala?
Znala jsem ho jen od vidění, ale jeden druhého jsme se stranili. Navíc jsem u jeho rodiny měla špatnou pověst. Jeho maminka se dokonce modlila za to, abychom se rozešli. Jako sport jsem si vybrala parašutismus, jezdila jsem na motorce. Cestovala jsem po republice výhradně stopem, a navíc s kamarádkou, která to měla přímo zakázané…
Autor: Jitka Evanová
Ukázka z rozhovoru z prosincovém čísla Života víry, ve kterém Daniela Nováková vypráví také o kopírování tajných tiskovin a porevoluční práci v nadaci na podporu domova pro seniory.
Poslední číslo letošního roku se věnuje tématu Boží přítomnosti. O Vánocích si připomínáme toho, který má jméno Immanuel (Bůh je s námi). Přesto někdy máme pocit, že jsme se od Boha vzdálili a potřebujeme se do jeho přítomnosti vrátit. Jak nastavit mozek na vnímání Boha? Jak se vypořádat se smogem v našem mozku a „zhasnout“ okolní rušivé vlivy? Je Bůh s námi stále, nebo musíme jeho přítomnost hledat? Jak můžeme „vidět, co činí Otec“?
Inspirativní postřehy k tématu přinášejí Karolina Limrová, Marek Bužga a Jiří Unger.
Vánoční atmosféru doplňují editorial Tomáše Dittricha o Anně a Simeonovi a článek Štěpánky Krišicové o jejím svátečním prozření.
V časopise dále najdete reportáž z komunity Bétel, která pomáhá lidem se závislostmi začít nový život, a kromě setkání s Ježíšem také v sobě objevit nečekané řemeslné dovednosti.
Za historií písně Amazing Grace a osudy námořníka a otrokáře Johna Newtona vás zavede virtuální rozhovor, na aktuální téma nadcházejících prezidentských voleb se zaměřuje článek Petra Kobylky.
Pestrou mozaiku článků doplňuje téma pro mladé o hranicích ve vztazích, povídka s Sherlockem Holmesem a soutěžní křížovka. Nechybí ani příběhy čtenářů, kreslený vtip Pavla Bosmana, zprávy o dění u nás i ve světě či oznámení o chystaných křesťanských akcích.
Kromě papírové verze lze Život víry předplatit i elektronicky ve formátu PDF a zvukové podobě.
Toto číslo lze zakoupit i samostatně – na papíře, v PDF i v MP3.