Pavol Strežo: Nemít solničku jen na jednom stole

4.3
(3)

Na mnoha místech světa vidíme, že když křesťané získají vládu, začnou téměř „přes mrtvoly“ prosazovat zákony podle toho, co vidí za správné, přestože velká část společnosti jejich hodnoty nesdílí. To pak ale vyvolává ještě silnější odpor. Jak by měli křesťané zacházet s mocí?

Často mluvíme o „křesťanských hodnotách“, ale o jaké hodnoty vlastně jde? Spravedlnost, čestnost, právo – nejsou to snad hodnoty, které vyznává i tento svět? I nevěřící přece touží po společnosti, kde bude potrestáno zlo a dobro hájeno, kde je možné vymoci právo. Jsme obhájci života – a kdo netouží po životě? Je potřeba, abychom lidem vysvětlili, že hodnoty, které hájíme, jsou i jejich hodnoty. I oni touží po lásce, přijetí, důstojnosti…

Liberální média se často snaží vytvářet obraz, že na jedné straně jsou křesťané, a na druhé straně společnost. My ale ukazujeme, že tyto hodnoty jsou univerzální. Každý člověk je v srdci má, a když s nimi komunikujeme, pomáháme jim tyto hodnoty objevovat. Nepřicházíme něco prosazovat shora, ale musíme s nimi vytvářet dialog.

Někdy právě v tomhle selháváme. I u nás na Slovensku máme radikální křesťanské strany, které říkají: „Teď to pojďme prosadit silou.“ Takovému pokušení ale musíme odolat – to je způsob vedení, jaký Pán Ježíš vůbec nepoužíval. Když přišel na zem, nechal svou všemohoucnost v nebi a všechno, co dělal, dělal mocí Ducha svatého a službou.

Jako křesťané bychom měli ukázat, že není naší jedinou agendou zakázat potraty, nedovolit adopci dětí homosexuály atd., ale ukázat nádheru a pestrost života. Bůh také není ten, kdo by nám chtěl v prvé řadě zakazovat: Chce přinášet požehnání, štědrost, laskavost – a je to jeho dobrota, která nás v konečném důsledku vede k pokání.

Mluvíte o dialogu a vysvětlování, ale vždy tu bude část společnosti, která se nechce nechat přesvědčit: lidé, kteří křesťanský pohled na svět nesdílejí a mají jinou představu o tom, jak má svět fungovat. Jak se k tomu může postavit křesťanský politik?

Podle evangelia. Ježíš říká, že Bůh je dobrý ke všem, slunce svítí na dobré i na zlé. A těm, kdo nám zlořečí, máme žehnat – a měli bychom jim žehnat o to víc. Je to podobné jako se sdílením evangelia. Církev nikdy nerostla nátlakem, rekatolizací atd. Víra se vždy šíří přitažlivostí. Tou nádherou, tím, že se na nás někdo podívá a řekne „Já bych taky chtěl žít tak, jak žiješ ty!“. Bůh nemá v srdci nepřátele, má jen syny a dcery (ale někteří o tom bohužel nevědí). A ani my nemějme v srdci nepřátele. To je jedno, že na nás útočí a upozorňují na naše chyby. Super! Aspoň budeme mít možnost jim ukázat, že umíme přiznat, že jsme selhali. Někdy si lidé myslí, že křesťané jsou svatí, a ostatní hříšníci. Houby! Všichni hřešíme, jen my jsme se naučili, že Bůh nám dává milost. A máme lidem ukazovat, že je máme rádi, máme jim žehnat a nechat Ducha svatého, aby je usvědčoval. Dokud sami nepřijdou a nezeptají se „Co mám dělat se svým životem?“, nemáme právo jim zasahovat do života. Bůh dává všem svobodu, dokonce i hřešit. Neukazuje na nás prstem, ale ukazuje nám svoji lásku, dobrotu a štědrost. Pokud na nás liberální média útočí, modleme se za ně, žehnejme jim. A modleme se za mladé lidi, aby je Pán Bůh povolával do médií, aby tam přinášeli jiný obraz, slovo života, Dobrou zprávu.

Rizikem „křesťanské politiky“ je, že nevěřící si můžou křesťanství spojovat pouze s určitým politickým směrem či stranou. Co se s tím dá dělat?

Nesoustředit křesťany pouze do jedné strany. Když se Eduarda Hegera ptají, proč jsou křesťané v různých stranách, říkává: „Víte, když přijdu do restaurace, jsem taky rád, když solnička není jen na jednom stole.“ My máme být solí světa. Žasnu nad lidmi, kteří říkají: „Nechápu, jak může tenhle křesťan být v tamté politické straně! Ten je buď naivní, nebo slepý!“ Ale když se toho člověka zeptám, proč v té straně je, odpoví mi: „Pán Bůh mě sem vedl, abych sem přinášel hodnoty rodiny a snažil se věci posunout správným směrem.“

Josef v Egyptě fungoval pod faraonem, což nebyl právě křesťanský lídr. Daniel fungoval pod Nebúkadnesarem, což byl typ šéfa, který když se mu někdo vzepřel, tak ho odstranil. A přesto ho měl Daniel v úctě. My v takové pozici můžeme Bohu děkovat, že nám dal k takovému člověku přístup, abychom s ním mohli jít kus cesty a ukázat mu kus Božího srdce. Dovolme Pánu Bohu, aby dělal, co chce. On si dokázal použít i pohanské krále, aby naplnil své záměry.

Ve spojení víry a politiky tedy nevidíte problém?

Křesťané by měli vstupovat do politiky, ale je důležité zdůraznit, že pastoři, kněží, církevní vedoucí, kteří v neděli kážou, by neměli stát za jednou politickou stranou. Pokud bych jako vedoucí podporoval konkrétní stranu, a poslouchal by mě někdo, kdo volí jinou stranu, mohlo by to oslabit poselství evangelia a ohrozit jeho cestu spasení. Jazykem „sedmi hor“: Ten kdo je povolaný na „horu církve“ a má zjevovat velekněze Ježíše, který je milosrdný, soucitný a laskavý, nemá hájit žádnou politickou stranu. Má vyzývat k žehnání politikům („modlete se za krále“), ale nemá vyzývat k volbě určité strany. Ale je naprosto v pořádku, když bude mít ve sboru lidi, kteří v nějaké straně jsou.

Ještě k tomu dodám jednu myšlenku. Apoštol Pavel Timoteovi říká: „Starší kárej přede všemi, aby se báli i ostatní.“(1Tm 5,20). Je-li člověk výš a je na něj víc vidět, ať už v církvi, nebo v politice, když udělá chybu, musí také činit veřejné pokání. Bůh je svatý a netoleruje, aby si křesťané dělali, co chtějí, a omlouvali to tím, že jsou v křesťanské straně. Hřích je potřeba pojmenovat a vyznat.

V čem tedy vidíte poslání věřících v dnešním světě?

Máme se starat o chudé, slabé, nemocné, ale zároveň máme svítit, máme být kvasem, který prokvasí jakoukoli oblast společnosti. Mám rád vizi „sedmi hor“, protože se snaží lidi připravit na jejich službu. Máme být skvělí manažeři, lékaři, učitelé, úředníci, uklízečky. Všichni lidé jsou povolaní k tomu, aby na plný úvazek pracovali pro Pána Ježíše, ale jen někteří v církvi. Všechno, co děláme, máme dělat jako pro Ježíše.

Zmínil jste Eduarda Hegera, věřícího slovenského premiéra. Vy se s ním přátelíte už léta. Jak jste ho poznal?

Vyrůstal jsem v (katolickém charismatickém) Společenství při Dómu sv. Martina pod vedoucími, jako byli Branislav Škripek nebo Mário Tomášik. A v té době se Edo jako 29letý obrátil. Mimo jiné jsme spolu jezdili po slovenských městech a kázali jsme evangelium. Byl v technickém týmu, rozkládal s námi pódia… Pamatuji si ho jako člověka, který…

Text a úvodní fotografie: Tomáš Coufal

Ukázka z rozhovoru, který v plném znění najdete v zářijovém čísle časopisu Život víry.

Časopis přináší také rozhovor se skladatelkou a vedoucí chval Jarmilou Bekovou, která  vypráví o tom, jak během dospívání našla bezpečné místo mezi křesťany, o kultivování prorockého obdarování, o cestě od prvních písní až po hudební díla uváděná v koncertních a divadelních sálech, vedení společenství, které se schází v obývácích, i o tom, jak potkala svého manžela. V časopise dále najdete fotoreportáž z Křesťanské konference, článek o pomoci křesťanů v jihomoravských obcích zasažených červnovým tornádem nebo postřehy misionáře Davida Symona o působení Čechů na misii. Dan Drápal a Lucie Beštová nabízejí podněty k restartu


Kromě papírové verze časopis lze Život víry koupit či předplatit i elektronicky ve formátu PDF a ve zvukové podobě. Více informací na www.zivotviry.cz.


Líbil se vám článek? Dává vám Svět víry smysl
a rádi se sem vracíte? Budeme rádi, když náš projekt podpoříte. I malá částka se počítá.

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Průměrné hodnocení: 4.3 / 5. 3

Napsat komentář