Do mé psychoterapeutické praxe chodila dívka, která se připravovala na přijímací zkoušky na střední školu a nechtěla své rodiče zklamat, takže byla v trvalém vnitřním napětí. Ubližovala si krátkou žiletkou, kterou odšroubovávala z ořezávátka na tužky. Nikomu o sebepoškozování neřekla, aby rodičům nepřidělávala starosti. Zraňování dolních končetin jí přinášelo alespoň chvilkovou úlevu. Když byla na vysněnou školu přijata, dostala sebepoškozování opět pod kontrolu.
V posledních letech se setkáváme s častějším výskytem duševních onemocnění, nejen vlivem pandemie covidu-19. V celosvětovém měřítku dochází také k nárůstu sebepoškozování u dětí a mladistvých.
Sebepoškozování je nezdravý způsob, jak se některé děti i dospělí vyrovnávají se zátěžovou situací, např. chronickým stresem (tzv. copingová strategie). Jedná se o záměrné a opakované zraňování vlastního těla ve snaze vyrovnat se s psychickou bolestí a nalézt opět vnitřní rovnováhu. Toto sebedestruktivní chování se objevuje častěji u dívek, v podobě řezání, bouchání, pálení se, škrábání, okusování nehtů, také bodání ostrými předměty nebo vytrhávání vlasů. Jedná se o místa na těle, která jsou na první pohled okolí skrytá, nejčastěji předloktí, končetiny, případně břicho. Na fyziologické rovině se při poranění začnou vyplavovat endorfiny, které tiší bolest a přinášejí uspokojení; tím se toto chování posiluje a upevňuje.
Řada dospívajících říká, že se nechtějí zabít, ale uvolnit vnitřní napětí. Většina z nich si ubližuje tajně, v soukromí, za své poranění se stydí a nikomu se nesvěřuje, což vede k prohlubování jejich pocitu osamocení a bezvýchodnosti.
Rány, které mluví o problému
Spouštěčem sebepoškozování mohou být nenadálé situace, například vážné onemocnění, úmrtí nebo rozvod rodičů, ale také události předvídatelné, jako jsou dlouhodobé hádky v rodině, s kamarády, přestup dospívajícího na střední školu nebo stěhování. Samotné období dospívání, kdy se toto chování projevuje, je spojeno s mnoha vývojovými úkoly, zejména osamostatňováním od rodičů, kdy o konflikty není nouze. Veškeré změny, které přináší přechod z dětství do dospělosti, přinášejí ztrátu dosavadních jistot a pochybnosti o sobě samém. Dospívající také mohou prožívat osamělost a různá zklamání ve vrstevnické skupině, nepochopení a odmítání v kolektivu. Mohou procházet různými neúspěchy i prvními rozchody ve vztazích.
Cílem sebepoškozování bývá zmírnit psychickou bolest a vyjádřit tak svoje pocity (úzkost, hněv, stud, pocity viny, zmatek), o kterých se těžko mluví, takže se stává určitým komunikačním prostředkem. Dalším účelem tohoto chování může být trestání sebe sama za něco špatného, snaha získat nad sebou kontrolu nebo vzbudit soucit a obdiv. Paradoxně se opakovaná sebepoškozování stávají návykem, a dospívající se tak dostává do bludného kruhu i na několik let.
Rodiče často vůbec netuší, že si jejich potomek ubližuje, a dozvídají se o tom až v souvislosti s návštěvou lékaře nebo psychologa z jiných důvodů, např. při úzkostech, depresích nebo psychosomatických potížích dospívajícího. Tato skutečnost v nich vyvolává pocity smutku, bezmoci, hněvu a následné výčitky vůči sobě i dítěti zároveň. Mají obvykle strach z vážných poranění a sebevražedných tendencí dítěte.
O podobném chování se zmiňuje i Bible. Ve Starém zákoně najdeme souvislosti s určitými rituály při uctívání bohů, když si muži podle zvyku zasazovali do těla rány meči a oštěpy (1Kr 18,28). V Třetí Mojžíšově Hospodin oslovuje svůj lid, který vyvádí z otroctví, tedy ze všeho, co mu bere skutečnou svobodu. Poučení pro dobrý život se vztahuje i k tělu: „Nebudete svá těla zjizvovat…“ (3M 19,28) Nový zákon hovoří o tom, že naše tělo je chrámem Ducha svatého, který v nás přebývá, což podtrhuje význam našeho těla a zodpovědnost se o něj dobře starat. Apoštol Pavel nás rovněž nabádá, abychom se ničím nedali zotročit a svým tělem oslavovali Boha (1K 6,12–20).
„Mám o tebe starost, řekni mi o tom víc…“
K uzdravení ze sebepoškozování je třeba ujít kus cesty. Dospívajícímu může být nápomocná rodina, kamarádi i bezprostřední okolí. Nejprve je třeba rozpoznat, co bývá spouštěčem tohoto chování, například hádka s kamarádem nebo pocit neúspěchu. Dále najít nový způsob, jak se s těmito pocity vypořádat zdravějším způsobem. Může to být ventilace vzteku boucháním do polštáře, pláčem, zpěvem, někomu pomůže zavolat kamarádovi, sport, hudba atd. Jakákoliv aktivita, která oddálí sebepoškození, je vítána. Dospívající může „jenom jako“ kreslit po svém těle červenou barvou nebo potírat kůži kostkou ledu. Důležitou podmínkou úspěchu léčby je uvědomění, že i když sebepoškozování přináší chvilkovou úlevu, je škodlivé.
Velice významná je i celková atmosféra v rodině a způsob, jak spolu jednotliví členové komunikují. Žádoucí je otevřená komunikace, projevy zájmu a náklonnosti. Pokud se rodině podaří, aby docházelo k méně častým konfliktům, je to pro jejich potomka velkou pomocí.
V žádném případě se nedoporučuje sebepoškozování zakazovat či trestat, protože dostává adolescenta do ještě většího napětí, když dohodu nedodrží a následně prožívá pocity viny. Nemá smysl hledat viníka ani se dlouze zaobírat příčinami problému. Za nevhodné lze považovat napomínání („tohle přece nemůžeš dělat…“) nebo nemístné vtipkování či zlehčování situace („není to zase tak hrozné…“). Zcela na místě je vyjádřit zájem, starost a vytvářet takové klima, aby mohl dospívající otevřeně komunikovat o všem, co ho trápí, např.: „Mám o tebe starost, řekni mi o tom víc…“
Pokud se sebepoškozující chování nedaří zvládnout vlastními silami, je třeba vyhledat odborníka. Zpravidla platí, že čím déle sebepoškozování trvá, tím hůře se odstraňuje. Dospívající a jejich rodiče se mohou v akutní fázi obrátit na bezplatnou telefonickou linku důvěry nebo krizové centrum, jejichž výhodou je možnost zůstat v anonymitě. V další fázi by měli vyhledat psychologickou nebo psychoterapeutickou pomoc.
Sebepoškozování je nezdravý způsob, jak se vyrovnávat s určitou životní zátěží, jak nalézt úlevu od psychické bolesti. Mnohdy zůstávají dospívající se svým trápením osamoceni, přitom potřebují, aby se v jejich životě něco změnilo. Nebojme se tedy o těchto tématech mluvit. Bůh vidí naši bolest a rozumí jí. Je také dost silný na to, aby nám s trápením pomohl (Ž 10,14).
Autor: Silvie Ročovská
Autorka je psychoterapeutka dětí a dospělých a mediátorka.
Úvodní foto: Hannah Xu (Unsplash)
Převzato z květnového čísla měsíčníku Život víry. Číslo tentokrát přináší mozaiku pomoci českých křesťanů lidem zasaženým válkou na Ukrajině. O stěhování sirotčince nebo školy, o převozu pacientů soukromou záchrankou či o nošení statisíců korun v batůžku píšou D. Skokan, P. Húšť a P. Uhřík, M. Toušková, M. Cásková, Z. Kovandová, B. Čančík, M. Klesnil a další.
V časopise také najdete dva rozhovory s polskými kazateli. V tom prvním Jakub Kamińský popisuje, co vedlo k jeho rozhodnutí vyměnit úspěšnou kariéru fotbalového hráče za povolání evangelisty. Ve druhém Mirosław Kulec vypráví, jakou roli na jeho cestě k víře sehrálo obrácení jeho dědečka – známého nevěrníka a rváče –, vzpomíná na misijní působení v trestanecké kolonii v bývalém Sovětském svazu a dodává, že rád pracuje ve sborech, kde mají problémy.
Číslo doplňuje zamyšlení nad trendy v české církvi, které odhalilo sčítání lidu,historické okénko do života evangelisty Charlese S. Price a nechybí ani osobní příběh matky a dcery o boji s anorexií či recenze nového alba hudební skupiny Skillet.
Kromě papírové verze lze Život víry předplatit i elektronicky ve formátu PDF a ve zvukové podobě.
Toto číslo lze zakoupit i samostatně – na papíře, v PDF i v MP3.