Nechápal jsem, proč Boha neslyším

S křesťanstvím jsem se osobně setkal až ve 20 letech, když uvěřila moje o tři roky starší sestra. Chodila se svojí nejlepší kamarádkou do „spolku bláznů“, jak jsem tehdy říkal. Přál jsem si, aby se „z toho dostala“, přesvědčoval jsem jí, že nějakou hůlčičku nepotřebuje. Nechápal jsem tu změnu. Razil jsem heslo, že co si neudělám sám, to nemám, a že jediný, na koho se opravdu mohu spolehnout, jsem já sám. Tento životní styl mě nakonec dohnal až na úplné dno. Po dvou tragicky neúspěšných vztazích během roku a půl jsem se psychicky téměř zhroutil.

Tehdy, ani nevím proč, jsem se rozhodl, že půjdu se sestrou v neděli na bohoslužbu. Kázání mi spíš ještě víc ublížilo, bylo jako šité mně na míru a ukazovalo na můj prázdný život, ve kterém jsem jako samosprávce totálně pohořel. Přesto jsem už na konci shromáždění věděl, že musím přijít znovu. Postupně se u mě rozhořel zájem o Písmo. Měl jsem doma starou Bibli kralickou, kterou jsem začal studovat. Všichni mí noví přátelé ze sboru mě přemlouvali, abych si pořídil jiný překlad, ale pro mě to byla výzva.

Všichni kolem mě měli úžasnou trpělivost. Jednu svou kamarádku ze sboru jsem několikrát dokonce rozplakal, když jsem ji dostal do křížové palby svých námitek proti církvi a dotazů, „jak to s tím Ježíšem teda je“. Mládež mě pozvala na silvestrovský pobyt a já jsem pozvání přijal. Právě na něm jsem se rozhodl, že to s Bohem zkusím. Od Nového roku jsem byl snad všude, vymetal jsem všechny církevní akce, dělal jsem šoféra, kdykoli jsem slyšel, že se někdo někam potřebuje dostat. Písmo se mi dostávalo pod kůži a od ostatních jsem slýchával velkou chválu. Jak je prý vidět ta veliká změna a jak jsem obětavý služebník.

Žádnou změnu jsem na sobě neviděl

Uběhlo pár měsíců, a já jsem si připadal, jako by to bylo deset let. Během té doby se u mě vystřídalo několik období totálního zapálení pro víru a období, řekněme, hluchá. Prolomil jsem to „dramatickým“ večerním během na horu Říp, kde jsem v slzách vydal svůj život Kristu.

Vše bylo „dokonáno“, jsem věřící, jsem křesťan. Jenže navzdory tomu, co říkali ostatní, já jsem u sebe žádnou změnu neviděl. Bibli jsem téměř přestal číst a pokládal jsem si čím dál tím častěji otázku, co dělám špatně, že Boha neslyším. Kolem mě zuřily diskuse o darech Ducha svatého, a já nic. Nikdy jsem neslyšel Boží hlas. Možná se špatně modlím anebo si jenom na něco hraju. Možná jsem uvěřil jen své vlastní lži. Nejsem tím, za koho mě všichni mají…

Dál jsem sloužil v naději, že je to jen další hluché období (což se v minulosti ukázalo být celkem normálním jevem), ale úzkost neustupovala. Snažil jsem se to zahnat usilovnější službou, na pokraji vyčerpání jsem dělal, co šlo, ale nepomáhalo to. Ostatní mě měli za nádherný důkaz toho, jak Bůh mocně jedná, jak jsem nádherné znovuzrozené Boží dítě, a já se cítil být uprostřed všech těch křesťanů tak sám. Tváře přátel, kteří mě neznají, a já jako veliký lhář. Co když Bůh není, co když je to všechno jinak? Tápal jsem, říkal jsem si, co vše jsem si odepřel, o co vše přicházím… A co mám za to nazpět?

Začal jsem být alergický na otázky typu: „Máš Ducha svatého? Myslíš, že jsi prošel křtem Duchem svatým?“ Nemám dar jazyků a asi ani žádný jiný, o kterém mluví Pavel. Měl jsem toho uvnitř už dost, bylo to, jako bych stál na dvou židlích, které se od sebe vzdalují. Cítil jsem, že se musím rozhodnout. Zrovna se tehdy konala modlitebka za dary Ducha svatého, kam jsem byl pozvaný. Říkal jsem si: „Jo, to je přesně akce pro mě!“ S nadšením jsem nabídku přijal a řekl jsem Bohu, že (pokud mě slyší) tohle je moje poslední akce. Jsem někdo jiný, než za koho mě okolí má, končím.

Dal jsem Bohu poslední šanci

Na akci jsem se choval jako vždy, nikomu jsem o svém rozhodnutí neřekl. Po společné úvodní části jsme se rozdělili do menších skupinek. Sedělo se v kruhu a uprostřed byla židle. Nemohl jsem uvěřit, že si snad všichni přejí na ni usednout, abychom se za ně modlili. Jedna dívka si přála dostat dar jazyka a dostala ho. Nikdy jsem nepoznal nikoho, kdo by měl dar výkladu, ale tady byla jedna žena, která ho prý měla. Další dívka jí právě říkala, že by si ho taky přála, že má takovou zvláštní touhu, a tak se za ni modlili. Někdo se tam pak začal modlit v jazycích, žena pomáhala té dívce, a byl tu výklad. Pak následovalo několik modliteb, kdy se nic nadpřirozeného nestalo.

Už bylo dost hodin, když se zeptali mě. „Už se za tebe někdo modlil, abys přijal Ducha svatého?“ Odpověděl jsem: „No jasně, jednou náš pastor, a myslím, že dobrý, může jít další.“ Kamarádka mě nechápala: „No tak běž.“ Nakonec jsem souhlasil. Sedl jsem si doprostřed, vložili na mě ruce a já jsem se sklonil, abych si zakryl tvář. V duchu jsem Bohu řekl, že jestli je, tak ať mi to dá nějak vědět, ať se ozve, a já zůstanu. Dívka, jež dostala dar jazyků, se začala modlit a slyšel jsem i výklad: „Je mi milé, jak přemýšlíš. Nemusíš nikam chodit. Jsem s tebou a nikdy tě neopustím.“

Tehdy jsem se rozhodl, že nikam nepůjdu. Ať jsem, jaký jsem, Bůh mě přijme a mou snahu ocení. Záleží mu na mně tolik, že v momentě, kdy jsem byl pevně rozhodnut odejít, ozval se. Ne tak, jak bych si představoval, ale po svém. Kdyby se to stalo tak, jak jsem si představoval, měl bych asi prostor pro to, zpochybnit pravost takového důkazu: Nešlo jen o moji fantazii? Ale tohle byl reálný zážitek. Tu ženu jsem neznal a nikomu jsem nic neřekl…

Když jsme se pak zase spojili s ostatními skupinkami ke společnému závěru, jeden dobrý přítel mi vyprávěl, jak přijal dar jazyka a jak je z toho celý pryč. Ptal se, co já. Říkám mu: „No, Bůh je, kamaráde.“

Zdroj: časopis Život víry
Foto: Lucas favre (Unsplash)