Manželství nevymyslel nikdo jiný než samotný Bůh. Nejstarší „svatební liturgií“ jsou oddíly, které najdeme téměř na začátku Bible. Z první zprávy o stvoření jsou to věty: Bůh stvořil člověka, … aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ (1M 1,27) V té druhé čteme: Ale pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná. … A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. … Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. (1M 2,20–24)
A protože Pán Bůh je Bohem smlouvy, podobu smlouvy má i sňatek; v tom smyslu jsou svatební liturgie napříč denominacemi vlastně svatební smlouvou – před Bohem a před lidmi. Se svědky, většinou s rodiči, a zpravidla s účastí církve.
Oddával jsem řadu snoubenců, se všemi jsem měl předsvatební přípravu (pokud ji neměl jiný duchovní) a nikdy jsem se nesetkal, že by nechtěli mít vzájemný slib věrnosti bez ohledu na okolnosti: slíbit si, že se budou milovat, potěšovat, ctít a podporovat, v nemoci i ve zdraví až do smrti. Jen jeden případ byl zvláštní. Snoubenec byl takový „superduchovní“: „A co když to Pán Bůh po čase bude chtít jinak? Třeba mi řekne, ať z manželství odejdu…“ Tuto svatební přípravu jsem zastavil a snoubenci se po čase rozešli.
Svatební slib je opravdu krok „do tmy“. Nikdo z nás neví, co bude zítra, za měsíc či roky. Ale je to slib, ve kterém je Pán Bůh ochotný nám pomáhat, povzbuzovat nás a potěšovat.
Pohodlnější není lepší
Než začnu se snoubenci předsvatební přípravu, zavážu je jakousi „předsvatební“ smlouvou: Nejedná se v ní o jejich majetek v případě případného rozchodu, ale po prvním setkání s nimi pokračuji jen tehdy, když mi slíbí, že v dobách krize, do kterých se jejich manželství téměř jistě jednou dostane, vyhledají odpovídající pomoc a nezůstanou v této krizi sami. Zatím mi to všichni slíbili. (Opsal jsem to od jistého rabína, jehož příprava na sňatek je obzvlášť pečlivá, náročná a dlouhá.)
Přesto se některá z těchto manželství po čase rozvádí. Vyrostl jsem v církevní tradici, kde rozvod bylo „sprosté slovo“. A dlouho jsem to v sobě nesl. Až po mnoha letech ke mně promluvilo slovo Pána Ježíše zapsané v Markovi 10,2–9. Farizeové se tam ptají, zda je muži dovoleno propustit manželku. Ježíš jim odpovídá: „Co vám ustanovil Mojžíš?“ Řekli: „Mojžíš dovolil napsat rozlukový lístek a propustit.“ Ježíš jim řekl: „Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal toto ustanovení. Od počátku stvoření ,Bůh učinil člověka jako muže a ženu; proto opustí muž svého otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo‘; takže již nejsou dva, ale jeden. A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“
Tvrdé srdce člověka působí, že si z doživotního slibu hledá únik. Nevěřím na sametové rozvody. Občas slyším něco jako: „Ještě že neměli děti.“ Ano, s dětmi je to vždycky těžké. Ale snoubenci se svatbou stali jedním tělem, že? A jejich odchod z manželského svazku bývá obrazně ilustrován jako roztržení dvou listů papíru, které byly předtím dobře slepeny. Už od sebe nejdou oddělit bez poškození jednoho i druhého.
Tvrdé srdce je pojem pro osobnost, která je sobecká, nemilosrdná, tedy i neochotná odpouštět, a která hledá zdánlivě pohodlnější cestu řešení problémů. Pohodlnější není lepší. Většinou naopak. A i když jsem sám nerezignoval na doživotní slib věrnosti v manželství, jsem svědkem nevěr a jiných trápení, u kterých si říkám, jestli není lepší manželství rozvést.
Když se břemeno nedá unést
Pastoraci manželství považuji za jednu z nejtěžších. Pokud vidím (či důvodně tuším) velikou zátěž, kterou nese jeden z manželů kvůli tvrdosti druhého, musím se ptát, nejsem-li tím farizejem, který „svazuje těžká břemena a nakládá je lidem na ramena“ (Mt 23,4) a neumí či nemůže pomoci. Zpravidla je to tehdy, když se s řešením problémů začne pozdě a v manželství už je nevěra nebo se v jedné hlavě hluboce zahnízdí myšlenka na rozvod a neochota hledat řešení, pro které musí obě strany přinést jisté oběti. Samostatnou kapitolou je domácí násilí. Ano, domácí násilí v tzv. křesťanských manželstvích.
Asi před 25 lety jsem na sebe byl pyšný, že jsem se podílel na „záchraně“ jednoho manželství. Bylo to smíšené manželství, kdy během jeho trvání žena přijala evangelium a uvěřila. Jenže manžel byl latentní násilník a manželství se po dalších 25 letech, po dlouhodobém trápení manželky, stejně rozpadlo. Cítil jsem se hrozně. Nepomohl jsem jednomu člověku zkazit většinu nejlepších let života?
Bolest dětí
Nicméně oba manželé jsou odpovědní za svůj život, život partnera a životy dětí, které jim Pán Bůh svěřil především po dobu jejich dětství a dospívání, než se samy postaví do života. To se může správně dít jen ve funkčním manželství.
Rozvod s sebou zpravidla nese hořkost ze zrady, a to jak minimálně u jednoho z manželů, tak u dětí, které za to nemohou a trpí. Čím? Ztrátou jednoho z rodičů, zpravidla na ně dopadá lhaní jednoho nebo obou rodičů, trpí destrukcí svých představ o dokonalém otci nebo matce, někdy částečnou ztrátou prarodičů. To vše v různé intenzitě podle jejich věku. Někdy se proti své vůli stávají nomády ve střídavé péči.
I na tyto skutečnosti je řešením odpuštění. Odpuštění s Boží pomocí, které zabrání reagovat na špatné ještě horším. Odpuštění, které sice nezmění následky, ale zabrání devastaci osobnosti hořkostí, pomůže s likvidací myšlenek na pomstu, zabrání vydírání přes děti a jejich zneužití ve vlastní pochybný prospěch. To vše totiž bývá důsledkem rozvodu. Rozvod je ústupek tvrdosti lidského srdce.
Možná že nás spolu s učedníky napadá povzdech: „Jestliže je to s mužem a ženou takové, pak je lépe se neženit.“ Ale jistě si uvědomujeme, že je to krátkozraké a je to emoční zkratka. Manželství je dobré, je to vynikající Boží nápad. Ale potřebujeme Kristovo myšlení.
Autor: Zdeněk Eberle
Foto: Nathan Dumlao (Unsplash)
Ing. Zdeněk Eberle je emeritním farářem ECM. Je členem ECM Plzeň-Lochotín.
Další články na téma rozvodů v církvi najdete v časopisu Život víry 2023/9.