Po třech a půl týdnech v nepálských Himálajích, kde jsme byli především na treku okolo Annapuren, se dostáváme na misii do Indie. Bude trvat tři týdny. Máme zde čtyřčlennou sestavu z Čech: dva siláci do nepohody Šimon a David, Marcelka s prorockým obdarováním a já, na první čtyři dny jsou tu ještě dvě Adélky, které s námi byly v Nepálu.
Nové prostředí, nové ovzduší (jehož znečištění až 30x přesahuje limit Světové zdravotnické organizace) a rozdílené názory nám stěžují první společné chvíle v Novém Dillí, hlavním městě Indie. Nemáme zde žádné kontakty a ani se neplánujeme moc dlouho zdržet, protože máme program v jiném státě. Ale Bůh s námi má pro tento čas jiný plán…
Když jste v cizí zemi, musíte se poprat s organizačními záležitostmi, které jsou bez kontaktů mnohem náročnější (SIM karty, doprava, jednání s místními). Chvíli trvá, než se rozkoukáte a poznáte, jak to chodí. Těchto záležitostí se ujali kluci a nás holky nechali v první restauraci, která jim padla do oka. Při dlouhém čekání si všimneme cedule upozorňující na církev, která je o patro výš, a samozřejmě se na ni jdeme podívat. Zázrakem se tak setkáváme s pastorem J., který nám pomůže se všemi organizačními záležitostmi.
V srdci Indie
Při společných modlitbách jim Marcelka vyřizuje proroctví a zjišťujeme, že tím potvrzuje slovo, které už jim přišlo dvakrát. Od této chvíle se tato církev stává v Dillí naším druhým domovem. Zázemí sice máme v hotelech, ty ale neustále měníme kvůli navyšující se ceně pro Evropany, myším, odpadkům nebo personálu, který kouří marihuanu hned u recepce.
Později se ve slumu setkáváme s laskavým pastorem U. a jeho manželkou, kteří tam slouží dětem a učí je o Bohu. V kontrastu s tím se také několikrát setkáme s politikem, který chce, abychom se za něj modlili a prorokovali mu, a probírá s námi své návrhy zákonů. Máme možnost sdílet svědectví, hrát chvály a mít slovo v různých církvích. Ze státu Nagpur, který je srdcem Indie, se modlíme za celou Indii jako vyslanci ze srdce Evropy. V Nagpuru také vyučujeme studenty biblické školy, máme program na různých setkáních křesťanů, hrajeme hry s osiřelými dětmi a modlíme se za ně.
Zní to krásně, ale nebylo to vždy jednoduché. Na Východě je duchovní atmosféra ostřejší kvůli uctívání všemožných duchů. Čím více jsme se modlili, tím lépe nám po fyzické i psychické stránce bylo a naopak. Každou chvíli někomu z nás nebylo dobře, takže jsme se bez modliteb neobešli.
Jen se nevraživě dívají
Kultura nás také dost šokovala. Téměř všechno bylo jinak a jindy, než jak to bylo domluvené. Jedni si nás nad míru vážili, jiní námi pohrdali. Sice je běloch v Indii kuriozitou – lidé jsou schopni se zastavit v půlce vražedné silnice, když vás vidí –, ale na rozdíl od Afriky na vás většinou jen několik minut nevraživě koukají. Běloch je pro ně chodící peněženka, takže pokud se trošku nehádáte, ceny jsou pěkně mastné. Jsou schopní vám prodat i vaše vlastní boty – našim klukům se to stalo. V Asii se před vchodem do památek běžně zouvají boty. Když se kluci vrátili, stál u jejich bot pán – prý boty hlídá a chce za to zaplatit. Byla z toho tahanice, ke které přiběhla ochranka. Naštěstí kluci nic platit nemuseli.
Něco podobného nastalo, když jsme chtěli odejít z hotelu, ve kterém jsem se hodinu snažila vylákat myš z pokoje. Personál chtěl, abychom zaplatili za celou noc, protože už bylo po check-out hodinách. Kluci ostře vzdorovali, ale místních byla přesila, začali být agresivní a chtěli nás v hotelu zamknout. Nakonec jsme zaplatili a rychle pádili pryč.
Setkali jsme se ale i s lidmi, kteří byli moc milí. Nechápali, že nějací mladí lidé jedou přes půl světa modlit se za jejich zemi, sami si to platí a nic hmotného z toho nemají. Byli moc vděční, laskaví a pohostinní, takže jsme měli možnost vidět indickou kulturu z obou stran.
Je neuvěřitelné, jak Bůh jedná, když se mu cele vydáte. Vaše plány mohou ztroskotat, protože má připraveno něco mnohem lepšího. Misie v Indii mě naučila se ještě mnohem víc spoléhat na vedení Duchem svatým, mít oči otevřené pro potřebné lidi okolo sebe a hlavně si více vážit naší krásné, klidné a čisté zemičky v srdci Evropy.
Foto k článku: Archiv Johany Zárubové