Můj šabat s Ludmilou

5
(7)

Stalo se před mnoha lety, že jsem dost rychle po sobě přišla o matku, přítelkyni i „schovánka“ adoptovaného na dálku a zároveň o blízkost. Byla jsem už ve věku, kdy se „kácí v našem lese“. Tím se míní, že umírají naši příbuzní a vrstevníci. Cítila jsem se tak osamělá, že jsem prosila nebeského Otce, aby mi tu citovou díru v duši nějakým svým způsobem zašil. Udělal to. Přivedl mě k Ludmile Hallerové, která se na patnáct let stala mojí duchovní matkou.

Často jsem si kladla otázku: Na co já, která už jsem sama babičkou, potřebuji duchovní matku? Proč sama nejsem něčí duchovní matkou? Věk i poznání víry na to mám… Proč Bůh zařídil, že mi duchovní i citovou oporou v občasných krizích bude stará dáma, která může každou chvíli z tohoto světa odejít? Vždyť pak zas budu truchlit, strádat a hledat…

Pro všechny byla babičkou

Ludmile tehdy táhlo na osmdesátku, měla nemocné srdce a různé další bolesti stáří, ty citové nevyjímaje. Za sebou měla život bohatý na dramata, a hlavně – na neselhávající zamilovaný vztah k celé Boží Trojici. Ve víře byla pevná jako mostní pilíř, v srdci něžná jako holubice s křídly zelenými a zlatými. Rozdávala Boží slovo, sebe, majetky, moudrost, ochranu i radost. Plakala s plačícími, radovala se s těmi, kdo se radovali. Byla pracovitá jak na Boží roli, tak i ve svém domově, kde ještě v devadesáti letech pomáhala alespoň tím, že upekla něco vpravdě božského a vnoučatům dělala bohaté zásoby křížal z jablek. Byla nadšená, když někomu mohla dát dárek, byla nadšená, když dárek přijímala. A snad celý svět ji oslovoval „babičko“, protože ztělesňovala všechnu lásku, ochranu a moudrost, po které každý touží.

Když se naučila psát na počítači, přinesla tato komunikační pomůcka jejímu životu další obohacení. Ludmila, ač už jí oči ani prsty nesloužily tak, jak byla zvyklá, mohla pomocí počítače překládat z němčiny i psát. Díky tomu jsme si mohli přečíst skvělé články v časopise Volání uprostřed noci nebo i její autobiografickou knihu Pod oblakem. V e-mailových dopisech, které mi psávala, se podepisovala Mam. Moc jsem si toho cenila, vždyť já jsem už svoji mámu ani tátu neměla. A stejně, jako jsem se se svými zákonnými rodiči občas hádala, když ještě měli potřebnou energii, hádávala jsem se i s Ludmilou. Rodem pocházela z Valašska, a tak je nad slunce jasné, že prostě musela být tvrdohlavá jako Valach.

Všechno jsme ale vyřešily, až na jediný konflikt: Tím byla její vášeň k přeposílání e-mailů s často velmi nežádoucím obsahem. Ludmila totiž věřila, že člověk je v principu dobrý a Bůh ošetří i virtuální vztahy, internetovou komunikaci a poznání zprostředkované digitálními technologiemi. Po čase sama zjistila, že se nejspíš někdy mýlí a že mnozí „hodní lidé“, kteří se na internetových sítích tak pečlivě starají o náš duchovní život, šíří bludy a dezinformace. Pravda je, že osvícena Duchem svatým moje milovaná „Mam“ své partyzánské snahy hodně zredukovala, ale nikdy nepřiznala, že je chyba rozesílat všechno, co se tváří jako Boží dílo. Jednou řekla, že internet je dobrý sluha, ale špatný pán. A já jsem tím náš spor pro sebe ukončila a všechno jsem odevzdala do rukou nejvyššího Ajťáka.

Tělo sláblo, modlitby neustávaly…

Poslední rok jsem viděla, jak Ludmila slábne. Její duch ale neslábl. Zajímalo ji všechno, s čím jsem k ní přišla, a mě zajímalo, co mi říkala a co žila. Už jsme si tolik nepsaly, dokonce kvůli jejímu špatnému sluchu ani netelefonovaly. Nicméně její pouto, které nesláblo, mě dál drželo nad hladinou všednosti. Věděla jsem o jejích modlitbách za mě i za mou rodinu, za Ukrajinu, za lidi nemocné covidem-19, skrz neviditelnou Boží komunikaci jsem slyšela hlasy mučedníků, na které nikdy nezapomínala. Tušila jsem, co ji trápí a z čeho má radost. A když mi to můj i její zdravotní stav dovolil, byly jsme spolu i naživo, což nás obě blažilo. Náš vztah byl tím, co prožívám i na úrovni duchovní – nemusím tě milovat, ale chci a potřebuji to.

Nakonec nás od sebe oddělila mozková mrtvice. „Mam“ tady byla, ale především jako objekt péče. Snad vnímala, možná nevnímala, ve svém nevědomí se skoro pořád usmívala, stiskla ruku, za kterou ji někdo z jejích milovaných a milujících držel. Nade vší pochybnost byla se svým Miláčkem a netrpěla.

Mohla jsem s ní také být. Nemusela jsem, ale chtěla. Bůh nám dopřál nádhernou chvíli, kdy jsme mohly být spolu, být s ním, radovat se z jeho blízkosti a neviditelného objetí. Byly jsme spolu pod oblakem jeho slova, milování a chválení, byly jsme šťastné, protože jsme odpočívaly v jeho bezpečné a něžné náruči. Zmizel nemocniční pokoj, zmizeli lidé i bílá lůžka, zmizel čas, nutnosti i války. Nastal šabat.

Ludmila Hallerová se narodila 1. září 1928 a zemřela ve věku nedožitých 94 let 23. července 2022. Další vzpomínky na tuto mimořádnou osobnost najdete v zářijovém vydání časopisu Život víry.

Úvodní foto: facebook BJB
Další fotografie: parte Ludmily Hallerové

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Průměrné hodnocení: 5 / 5. 7

1 komentář u „Můj šabat s Ludmilou“

  1. Liduška nám bude moc chybět. Díky Bohu, že stihla aspoň napsat svou knihu…😢😢

Napsat komentář