Modlit se za národ? Nenechávejme to na prarodičích

17. listopad si letos kvůli významnému výročí vysloužil hodně pozornosti jak v médiích, tak i mezi lidmi. Hodně se slavilo, ale i protestovalo a bilancovalo. Pro mě a dalších přibližně sto lidí byl ale letos o něco důležitější už 16. listopad. Letos poprvé jsem totiž navštívila již tradiční akci Křesťanské misijní společnosti s názvem Mokon. Pod tímto na první pohled možná trochu podivným názvem se skrývá jednoduchá zkratka: Modlitební konference. Tématem byly i letos modlitby za český národ.

Za svou zemi se už několik let pravidelně modlím a už minulý rok mě inzerát na tuto akci zaujal, zúčastnit jsem se ale mohla až letos. A tak jsem v sobotu ráno vyrazila přes celou Prahu, plná očekávání, jak asi bude takováto akce vypadat. Zatím jsem totiž vždycky byla spíše na křesťanských akcích, které byly více či méně zaměřeny na rozvoj osobní roviny víry a vztahu s Bohem.

V menším sále s okny do vnitrobloku jednoho z pražských domů se tak trochu schovávám do jedné ze zadních řad, protože tady nikoho neznám. Záhy si ke mně ale přisedne milá paní, která se se mnou hned rozpovídá, a tak mám až do začátku programu o zábavu postaráno a nemusím se cítit osamocená a v koutě. Všímám si, že v sále není moc mladých lidí v mém věku, dominují spíše lidé ve věku mých rodičů nebo i prarodičů. 

Čekám, že Bůh bude mluvit…

Program začíná úvodem a hned po něm pokračují chvály – velice pěkné a propracované uctívání. Bohužel mnoho z písní neznám a text se na plátno nepromítá. Snažím se ale ztišit a vnímat Boží působení, což se mi, upřímně řečeno, moc nedaří. Trochu mě ruší jednak časté a do programu volně zařazené prorocké vstupy, které mi nedovolují se tolik soustředit, hlavně ale, jak zjišťuji později, mi překáží moje vlastní ego. Zkrátka čekám, že Bůh bude mluvit ke MNĚ, že JÁ budu prožívat něco, co se MĚ dotkne. Postupem času si však uvědomuji, že tady přece nejsem vůbec kvůli sobě, ale kvůli něčemu mnohem většímu a vznešenějšímu. Celé dopoledne si ale připadám zkrátka trochu mimo celé dění.

Protože je konference postní, po krátké přestávce na čaj, který v poněkud chladnějším sále opravdu oceňuji, znovu usedáme k odpolední části programu. Po přestávce už se cítím jinak. Uvědomuji si, kvůli čemu tady jsem, a cítím se naladěna na tu správnou vlnu – stejnou, na jakou jsou naladěni ostatní lidé v sále. Odpolední program mi také připadá ucelenější a organizovanější. Chvály střídají krátká slova na témata od uzdravení srdce a identity českého národa přes různá svědectví a vize o usmíření protestantů a katolíků a modlitby za politiky až po vyhranění se proti rozmáhajícímu se satanismu.

Po každé promluvě následují modlitby v menších skupinkách. Modlit se nahlas ve skupině cizích, o hodně starších lidí je pro mě jako pro introverta opravdu výzva. Zprvu se trochu stydím za to, že moje modlitby jsou oproti modlitbám ostatních krátké a strohé, postupně si ale dodávám odvahy tím, že přece nejsme vyslýcháni pro množství svých slov, ale pro to, co máme v srdci.

Boj za klima, boj za národ

Bohužel nemám možnost zůstat až do konce programu, před odchodem si ale opravdu užívám prostý a neřízený skupinový jásot před Bohem, kdy kapela hraje, všichni se jen radují, zpívají, tancují (někteří s prapory), troubí na šófary a občas vyznáváme různé deklarace o budoucnosti České republiky. I starší lidé to očividně umějí pořádně „rozjet“. Odcházím plná radosti, pokoje a naděje. A přestože jsem si na začátku připadala tak zvláštně, že jsem si myslela, že už na tuto akci určitě nikdy nepřijdu, nakonec jsem opravdu vděčná, že jsem tam mohla být.

Škoda jen, že mezi účastníky bylo málo mladých lidí. Minimálně se stejnou vervou, s jakou se mladá generace zasazuje v boji proti změnám klimatu, bychom měli vstoupit do boje o náš národ. Do boje, který není proti krvi a tělu, ale proti silám a mocnostem v duchovních oblastech. Nenechávejme to jen na našich rodičích a prarodičích, ale přijměme zodpovědnost za svou budoucnost i v této klíčové oblasti.

Cestou domů mi přišlo na mysl toto slovo naděje: „Vskutku, jeho spása je blízko těm, kdo se ho bojí, a tak bude v naší zemi přebývat jeho sláva. Milosrdenství a věrnost se potkají, spravedlnost a pokoj se políbí. Ze země vyraší věrnost, z nebes bude vyhlížet spravedlnost, Hospodin dá i dobro a naše země vydá úrodu. Před ním bude kráčet spravedlnost a připraví cestu jeho krokům.“ (Žalm 85,10–14)

Úvodní foto: Joshua Earle (Unsplash)