Misionář se nemusí jen prodírat džunglí

5
(3)

Odmalička mě fascinovaly příběhy misionářů. Cestovat, prodírat se džunglí, žít na hraně a zažívat neuvěřitelná dobrodružství s Bohem při zvěstování dobré zprávy o Ježíši domorodcům. Co může být lepšího?

Ve třetí třídě jsem paní učitelku překvapila, když jsem se při volbě cizího jazyka ptala, jestli si můžu zvolit oba. Bohužel to nešlo. Když jsem si pak v sedmé třídě vybírala druhý jazyk, vzala jsem si na pomoc knížku o planetě Zemi s informacemi o všech státech světa. Jako budoucí misionářka jsem chtěla umět řeč, kterou využiji v co nejvíce zemích. Je asi jasné, proč jsme vyřadila němčinu. Bohužel, španělština se neotevřela, a stejně tak na ruštinu, která mě zajímala, se nás přihlásilo jen pár. Takže na mě nakonec zbyla francouzština. Ale protože mě jazyky opravdu zajímaly, stejně jsem se později naučila aspoň trochu rusky a španělsky a učila jsem se i maďarsky, litevsky, lotyšsky, finsky a ukrajinsky – prostě na co jsem natrefila, to jsem chtěla zkusit.

Když mi bylo asi 15, v knížce Hrdinové víry jsem četla příběh Camerona Townsenda, který založil organizaci Wycliffovi překladatelé Bible. Nejprve se vydal do Guatemaly šířit Boží slovo mezi indiány kmene Kaqchikel. Jeden starý indián mu však na nabízenou Bibli ve španělštině namítl: „Když je tvůj Bůh tak velký, proč nemluví mým jazykem?“ Tahle věta Camerona zasáhla a místo rozdávání Biblí ve španělštině se naučil jazyk místních indiánů a přeložil do něj Nový zákon. Později založil organizaci, jejímž cílem je přeložit Bibli do každého jazyka, který ji doposud nemá. Příběh Camerona Townsenda mě zaujal, spojoval všechny věci, které mě kdy zajímaly. Napadlo mě, že bych možná jednou mohla jít na misii právě s touto organizací. Neměla jsem ale žádné informace o tom, jak by se člověk měl na takovou práci připravit, ani jsem nevěděla, k jakému národu bych zrovna já měla jít. Abych si misii alespoň trochu vyzkoušela, jela jsem později na několik krátkodobých misijních výjezdů.

Vzhůru do světa!

Mezitím jsem vystudovala vysokou školu a začala jsem pracovat jako učitelka. Pak jsem se náhodně setkala s lidmi z organizace Wycliffe v České republice. Začala jsem se ptát, co tato služba obnáší a co je třeba udělat, pokud bych se chtěla k organizaci připojit. Oni mi na oplátku kladli spoustu otázek, aby zjistili, jestli jsem na takovou práci připravená. K mému vlastnímu překvapení se naše rozhovory najednou přehouply do diskuse o tom, jestli do toho půjdu už letos, nebo až příští rok!

Z jednoho semináře o Božím povolání před několika lety mi utkvěla ilustrace, kterou řečník použil: Když používáme a rozvíjíme své dary pro Boží království, je to, jako když svítíme světlem do prostoru. A když pak najdeme své konkrétní povolání, pro které jsme byli stvořeni, jako by se všechno rozostřené světlo sešlo do jednoho bodu. Přesně takhle jsem si v období rozhodování připadala. Zdálo se, jako by všechno v mém životě směřovalo právě k tomuto okamžiku. Cítila jsem, že mě Bůh sice nenutí, abych odjela do zahraničí, ale dal mi vše potřebné k tomu, abych to mohla udělat. Krásně to vyjádřila jedna žena z mého sboru, když mi v nadsázce řekla: „To je super, že jedeš, já bych nikdy nejela! Rozhodně tě v tom podpořím.“ A já věřím, že takhle to má v církvi být – každý děláme to, k čemu jsme obdarováni a povoláni, a navzájem se v tom podporujeme.

Dala jsem tedy výpověď v práci a odjela jsem na semestrální studium lingvistiky do Anglie. Práce s Wycliffovými překladateli Bible je dlouhodobá a je třeba se na ni dobře připravit. V Anglii jsme se s lidmi z celé Evropy připravovali na různé role v organizaci – já jsem si vybrala lingvistiku. S blížícím se koncem svého studia jsem stále nevěděla, kam mě Bůh vlastně posílá. Na modlitbách jsem přijala verše z Izajáše 55: „Hle, povoláš pronárod, který neznáš, pronárod, který tě nezná, přiběhne k tobě kvůli Hospodinu, tvému Bohu, za svatým Izraele, který tě oslavil. (…) Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“ Ano, Bůh má nejspíš v úmyslu poslat mě na místo, které by mě samotnou nenapadlo.

Komunikovala jsem s několika týmy z misijního pole, ale nic z toho nevyšlo. Pořád jsem čekala, až uslyším nějaký hlas z nebe, abych v tom měla jasno, a měla jsem obavy, že třeba Boží hlas nepoznám nebo nepochopím a kvůli tomu udělám špatné rozhodnutí. Jedna spolužačka ze studia lingvistiky, Helene, mířila po škole do afrického Čadu a zeptala se mě, jestli bych nechtěla jet s ní. Mě sice Afrika nikdy nelákala, ale když to zatím jinde nevyšlo, tak proč ne? Poslala jsem tedy do Čadu žádost a alespoň jsem se podívala na mapu, kde tahle země vlastně je, protože jsem o ní skoro nic nevěděla. Na odpověď jsem čekala dlouho, což mi na náladě nepřidalo. Pak najednou přišel krátký e-mail, ze kterého mi vhrkly slzy do očí: „Katku bereme, bude v týmu na východě země spolu s Helene.“ A aby Bůh mou nejistotu rozptýlil úplně, poslal mi ten samý den vzkaz po prorocky obdarovaném příteli: „Ve snu jsem dostal zprávu s tvým jménem, kde stálo: To je to místo.“ Takže Bůh na mě nezapomněl! Rozhodl se mě hned dvojím způsobem ujistit, že moji budoucnost má ve svých rukou a má pro mě konkrétní plán. K dovršení všeho je Čad francouzsky mluvící země. A ačkoli to tehdy v 7. třídě nebyla moje volba, Bůh už tehdy věděl, kudy mě povede dál!

Autor: Katka
Úvodní foto: Sean Bernstein (Unsplash)


Úryvek z knihy Davida Symona a Elišky Annadurai Z Česka až na konec světa, kde kromě Katčina příběhu vyprávějí své zážitky z misie další čeští a slovenští misionáři. Knihu lze objednat v e-shopu Nakladatelství KMS.

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Průměrné hodnocení: 5 / 5. 3

Napsat komentář