„Ztráta práce, ztráta bydlení, rozvod či rozchod, ztráta vztahu…“ vyjmenovává Michal Klesnil okolnosti, které mohou vést až ke ztrátě domova. „Stačí, když se sejdou dvě z těch věcí a člověk zjistí, že najednou je na ulici, ani neví jak,“ dodává. Michal Klesnil se lidem bez domova věnuje už mnoho let. Kromě nich ale slouží také křesťanské mládeži, misionářům nebo překladatelům Bible a ve volném čase píše biblické detektivní povídky s Sherlockem Holmesem.
V neděli po shromáždění tě ve sborovém předsálí osloví neoholený muž v obnošeném oděvu, který zapáchá. Prosí tě o peníze na jídlo. Jak na to zareaguješ?
Pokud to jde, snažil bych se tomu člověku dát najevo zájem – aby viděl, že mi nejde o to, abych se ho co nejrychleji zbavil. Snažil bych se s ním chvíli mluvit, přijít na to, co o pravdu potřebuje. Co se týče peněz, ptám se, na co je potřebují, a pokud řeknou, že na jídlo, snažím se jít s nimi, že jim nějaké jídlo koupím. Když to nejde, někdy peníze dám, někdy nedám. Nejde o to, za každou cenu zajistit, aby ten člověk peníze nezneužil.
Jak se člověk stane bezdomovcem?
Ztráta práce, ztráta bydlení, rozvod či rozchod, ztráta vztahu. Stačí, když se sejdou dvě z těch věcí a člověk zjistí, že najednou je na ulici, ani neví jak. Často s tím souvisí alkoholismus nebo drogy. Také vyrůst v nefunkční rodině nebo v dětském domově je veliký handicap.
Můžeš uvést nějaký příběh?
Člověk ze severní Moravy mi řekl: „Rozešel jsem se s partnerkou, přenechal jsem jí byt. Řekl jsem si: ,Začnu nový život.‘ Rozjel jsem se do Prahy, že si tu najdu práci a bydlení. Přespal jsem na nádraží a tam mě okradli. Najednou jsem zjistil, že je všechno daleko složitější. Nemohl jsem sehnat ani práci, ani bydlení a během několika týdnů ze mě byl klasický bezdomovec. Zjišťuji, že dostat se nahoru je těžší než dolů.“ A to byl člověk s normálním vzděláním a kvalifikací – opravdu stačil jen rozchod a ztráta bydlení, a už se to vezlo.
Jak ses ke kázání bezdomovcům dostal?
To bylo před 25 lety, když jsem byl v KS Praha pastorem regionu Vršovice. Vždycky jsem hledal příležitosti, jak zvěstovat evangelium. Na regionu jsme měli manžele Klingerovy, dnes naše misionáře v Nikaragui, tenkrát zaměstnance (charitativní) organizace Naděje. Chodili mezi bezdomovce. Vyrazil jsem s nimi „do terénu“, nosili jsme těm lidem jídlo. Prolézali jsme slumy a brlohy a snažili se tam zvěstovat evangelium…
Časem si mě v Naději všimli, viděli, že u toho mám srdce, a nabídli mi spolupráci. Několik let jsem na ubytovnách Naděje vedl biblické hodiny a nabízel pastorační pohovory. Teď už jen kážu na nedělních bohoslužbách pro bezdomovce.
Proč jsi u toho vydržel tak dlouho?
Myslím, že na to není chytřejší odpověď, než že mě k tomu povolal Bůh. Dokonce mě to poměrně baví. Mezi bezdomovci vidím nejvíc Božího jednání – víc než mezi tzv. slušnými křesťany.
Řekni prosím nějaký příběh o uzdravení…
Často se to dozvím mimochodem. Před časem, mnoho týdnů po tom, co jsem se za něj modlil, mi jeden člověk říkal, že byl uzdraven z epileptických záchvatů, které do té doby měl skoro každý den. Mezi řečí řekl: „Jo, a od té doby, co jste se za mě pomodlil, jsem neměl ani jeden záchvat.“
Nesetkal ses v kontaktu s bezdomovcem s agresivitou, třeba u někoho, kdo byl opilý nebo na drogách?
S agresivitou jsem se za to čtvrtstoletí setkal mnohokrát, hlavně se slovní agresivitou. Párkrát už jsem měl dojem, že padne facka. S nadávkami člověk počítat musí. Před několika lety se na nedělních bohoslužbách v Naději začal objevovat jeden pán, ale přitom byl zjevně nevěřící a velice agresivní; udělaný chlap, s tetováním, typický bouchač. Často tam udělal scénu, sprostě mi vynadal, vynadal ostatním. Vypadalo to, že se chce poprat. Několikrát jsem ho musel z bohoslužeb vyhodit.
A to se ti podaří?
Takovému člověku řeknu: „Nezlobte se, ale jděte prosím pryč. Dokud neodejdete, nebudeme pokračovat.“ Většinou je to chvíli souboj vůlí a pak odejde.
Několikrát jsem ho tedy musel vyhodit a několikrát jsem od něj dostal vynadáno. A pak, jednoho dne – po kázání dělám skoro vždycky výzvu k přijetí Ježíše – na výzvu zareagoval. Skoro nikdy si nejsem jistý, co se s člověkem, se kterým se pak modlím, stane. Tenhle člověk se ale fakt změnil. Dál jsem ho vídal na bohoslužbách a viděl jsem, že je jiný, daleko méně agresivní, daleko méně se hádal. Uprostřed mého kázání jednou povstal a prohlásil dunivým hlasem: „Já vám musím něco říct: To, co ten člověk říká, je pravda. Já jsem mu uvěřil a změnilo to můj život.“ Hodně mě to potěšilo. Mimochodem, tento příběh skončil tak, že…
Text: Tomáš Dittrich
Úvodní foto: Tomáš Coufal
Život víry: Ztracený rok?
Ukázka z rozhovoru, který v plném znění najdete v červnovém čísle měsíčníku Život víry. Michal Klesnil v něm mluví také o své dvacetileté službě mládeži, podpoře českých misionářů a psaní biblických „detektivních“ povídek s Sherlockem Holmesem.
Časopis se ohlíží za uplynulým „ztraceným“(?) rokem poznamenaným epidemií koronaviru. Byl Duch svatý v uplynulém roce taky v karanténě? Co nám může zkušenost z pandemie dát dobrého? Jak naše reakce na společenské krize vysvětlují věřící psychologové? Co nám může pomoct přežít těžké časy? A nebude se nám ještě po lockdownu stýskat? I nad těmito otázkami přemýšlejí Pavel Černý, Andrea Jarošová, Ludmila Pohanková, Jana Frantíková nebo Tomáš Coufal. K tématu přispělo i několik dalších křesťanů z různých míst Česka, kteří během lockdownu začali dělat něco nového, zapojili se do služby nebo čas jinak dobře využili.
V čísle dále najdete článek Tomáše Dittricha věnovaný 400. výročí popravy 27 českých pánů, zamyšlení Dalimila Staňka nad vírou a zbožností zakoušenou tělesnými smysly či vzpomínku na kazatele Stanislava Kaczmarczyka. Nechybí recenze a zprávy o církvi u nás i v zahraničí.
Časopis Život víry si můžete přečíst v papírové i elektronické verzi nebo si lze všechny hlavní články poslechnout jako audio nahrávku.