Michael Pritzl z The Violet Burning: Boha jsem poznal jako punk-rockový puberťák závislý na drogách

4
(2)

Co Michael Pritzl, frontman americké rockové kapely The Violet Burning, dělá, dělá naplno. V hudbě usiluje o co nejlepší kvalitu a ve svých textech i zpěvu je až brutálně otevřený – vášnivý, rozervaný… zkrátka emoce vytažené na maximum. Někoho jiného byste možná podezřívali z kalkulu, Michaelovi to ale věříte. On je prostě takový.

Prý jste vyrůstal jako adoptované dítě…
Ano, jsem adoptovaný a jsem hluboce vděčný svým rodičům, že do svého domova přijali sirotka. Jsem vděčný i svým „přirozeným“ rodičům, že mě dali k adopci, že mi dali šanci žít. Přestože to nevědí, jejich rozhodnutí se stalo požehnáním pro mé přátele a rodinu. Dojímá mě, když si uvědomím, že můj malý život je v tomto velkém světě nějak důležitý.

Byl jste dřív muzikantem než křesťanem?
Už odmalička jsem jaksi v hlavě „slyšel“ hudbu… Rodiče mě vedli ke křesťanské víře skrze katolickou církev a já jsem za to vděčný. Na střední škole jsme se učili o různých náboženstvích, s úctou ke všem. Začal jsem zkoumat různá vyznání, ale měl jsem pocit, že mi žádné „nesedí“. Kladl jsem si otázky i ohledně svého katolického vychování, protože se mi zdálo, že jde o náboženství založené na dodržování pravidel, které jsem nikdy nemohl naplnit, ať jsem se jakkoli snažil. Nešlo to – zvláště pokud šlo o mé nitro.

Několik dnů jsem brečel

Jak jste prožil obrácení?
Moc rád čtu. I v pubertě jsem trávil většinu volného času po večerech čtením. Jednou mi doslova došly knížky, a tak jsem si vzal Bibli. Příběh o Ježíši a slepém muži u cesty přede mnou najednou ožil. Je to silný příběh – člověk, kterého všichni ignorovali, žil v izolaci, sám, pravděpodobně žebrák… Soucit a láska, které vůči němu Ježíš projevil, mě uchvátily. Tehdy jsem začal chtít vědět o Ježíši víc.

Jak to pokračovalo?
Byl jsem uzavřený, plachý mladík. V té době jsme se přestěhovali do jiného města, začal jsem chodit do jiné školy a neměl jsem mnoho přátel. Objevoval jsem drogy a radosti punk-rocku. Odcizil jsem se rodičům a jako každý teenager jsem se trápil spoustou věcí. Byl jsem strašně nešťastný, nešikovný, trapný. S nikým jsem si nerozuměl.
Měl jsem ale pár přátel, kteří se stali křesťany. S Erikem jsem chodil do plaveckého klubu, navštěvovali jsme kurz pro plavčíky. Každý večer jsem tam přišel a viděl jsem, jak Eric mluví v kanceláři s naší kamarádkou Ruby. Pokaždé jsem tam vstoupil a pozdravil je a oni okamžitě ztichli. Když jsem se jich zeptal, o čem se bavili, odpovídali: „Ále, nic, co by tě zajímalo…“

To muselo být frustrující!
Po pár týdnech jsem byl odhodlaný tomu přijít na kloub. Jednoho večera jsem se tiše přikradl ke dveřím, aniž by mě viděli. S uchem na dveřích jsem naslouchal jejich rozhovoru – a tak jsem se dozvěděl, že nám Ježíš může odpustit všechny hříchy a že můžeme přímo za ním. Že není potřeba vyznávat hříchy knězi, ale že Ježíš je ten nejvyšší Velekněz. Když jsem otevřel dveře, zase ztichli a nechtěli mi říct, o čem se bavili… Říkali si: „O tomhle s Michaelem nemůžeme mluvit, protože je úplný nesmysl, že by mohl uvěřit. Viděli jsme ho, jak na pláži proklíná veškeré stvoření…“ Dělal jsem všechny možné špatné věci.
Byla tu ale ještě jedna skupina křesťanů, která mě začala zvát ke studiu Bible.
Jednou jsem byl v katolickém kostelíku v Orange Hills a řekl jsem: „Pane, jestli jsi opravdu tak skutečný, jak to ti lidé říkají, budu v tebe věřit, ale jen pokud mi o sobě dáš nějaký důkaz.“ A v upřímnosti srdce jsem ho poprosil o odpuštění a o to, aby přišel a žil ve mně.
A pak… bylo to jak povodeň z nebe. Nedokážu slovy popsat, co se v tu chvíli stalo. Pamatuju si, že jsem příštích několik dnů brečel. Bylo mi šestnáct, byl jsem punk-rockový puberťák závislý na drogách… Prostě mě to změnilo.
Ale nebylo to jen v tom jednom okamžiku, od té doby bylo každý rok mnoho, mnoho, mnoho dalších okamžiků, kdy jsem Boha prosil, aby ke mně přišel a odpustil mi. Je to pokračující vztah, kdy Boha zvu do svého života a do svého příběhu.

Neuměl jsem zpívat

Poté, co jste se obrátil, jste začal hrát pro Boha?
Vždycky jsem chtěl Boha uctívat sám, ve svém pokoji. Neuměl jsem zpívat. Psal jsem písničky a dával jsem je své mladší sestře, aby je zpívala. Pak jsme jednou měli koncert, a ona si to najednou rozmyslela (znáte to, teenageři často mění názor, co chtějí a nechtějí dělat). Prostě řekla, že už nebude zpívat a že bude misionářka a že půjde studovat zdravotní školu. Ale ten den jsme měli vystupovat. Zavolal jsem kapele a říkal jsem jim: „Dnes nemůžeme hrát, moje sestra nechce zpívat.“
Odpověděli mi: „Ale odehrát to přece můžeme.“
„Jak to myslíte?“
„Ty jsi přece všechny ty písničky napsal, tak je taky umíš zazpívat.“
Tak jsem se stal zpěvákem. Zpočátku to bylo opravdu špatné, ale během let se to zlepšilo.

Předtím jste nikdy nezpíval?
Když jsem se obrátil, byl jsem katolík, a církev pro mě najednou byla plná života. Chodil jsem do kostela, zpíval jsem písně z kancionálu a zpívání pro Boha mě úplně pohlcovalo. Můj otec, který hraje na tři nástroje, mi vždycky dával ruku kolem ramen, aby mě ztišil, protože podle něho jsem nebyl dobrý zpěvák. Ale mně to bylo jedno, protože jsem se setkal s Bohem a chtěl jsem, aby Bůh věděl, že ho mám rád, a tak jsem zpíval…

Jak se stalo, že jste začal vést chvály?
Když mi bylo asi osmnáct, byl jsem v jednom malém evangelikálním sboru (docela zajímavé je, že tam chodili i nějací katolíci). Chtěl jsem tam jít na biblickou hodinu, ale rodiče mi to nedovolili, chtěli, abych chodil jen na katolické bohoslužby. Tak jsem se tam tehdy vydal tajně. Ten den za mnou přišla nějaká žena, navzájem jsme se představili a ona mi řekla: „Já tě znám.“
Byl jsem zmatený, nevzpomínal jsem si, že bych ji někdy dřív potkal.
Pokračovala: „Znám tě, Bůh mi o tobě všechno ukázal, měla jsem o tobě sen. Staneš se vedoucím chval, budeš cestovat po celém světě a říkat lidem o Ježíši. Přivedeš ke Kristu tisíce lidí.“
Úplně mě to vykolejilo. „Vždyť mě vůbec neznáte! Ani neumím zpívat…“
Ale ona trvala na svém: „Ne, ty tomu nerozumíš.“ Píchala mě ukazováčkem do hrudníku a s důrazem říkala: „Takto praví Hospodin! On to ve tvém životě udělá.“
Jel jsem tehdy na kole domů a modlil jsem se… Tu dámu už jsem pak nikdy nepotkal. Zajímavé je, že se to, co říkala, naplnilo. Kdo by to byl řekl, že si Bůh vezme zrovna mě, mladého pankáče, a pošle mě do světa…

Mám nahrávky, kde zpívám, smrkám a pláču

Kladete velký důraz na Ježíše. Považujete svou hudbu za chvály?
Můj oblíbený autor Francis Schaeffer řekl: „Jak můžete vměstnat celý život do jediné písně?“ Znamená to, že skutečný umělec píše o svých životních zkušenostech, o všem. Stejné je to s Biblí. Mluví k nám o lásce, o ztrátách, o selháních, o bolesti srdce, o naději, o radosti, o uctívání, o tom, co pro nás Bůh udělal – o všech těchto věcech. Chci-li být umělcem, snažím se vyjádřit vše, co patří k lidství, a to zahrnuje i uctívání, ale také ztráty, lásku, bolavé srdce, trápení…

Často ve vašich písních vnímám jakousi touhu, roztoužení… Proč píšete zrovna takhle?
Někteří skladatelé rádi hledají nějaký chytrý slogan, a o tom napíšou celou píseň. To mi nikdy nešlo. Měl bych pocit, že si na něco hraju, že je to podvod. Musí to být něco skutečného, něco, čím žiju. Nebo když píšu o někom, kdo prochází rozvodem, o tom zranění, o té bolesti (sám jsem to nikdy neprožil), musím se vžít do toho, jak se cítí, být v jejich kůži. Ale ta touha se v tom objeví, ať už píšu o čemkoli, a lichotí mi, že jste si toho všiml.

Jak skládáte? Je to pro vás dřina, nebo něco spontánního?
Skládám písně skoro každý den. Mám hromady kazet, a když chci dát dohromady album, snažím se jen najít písně, které jsou silné a které k sobě zapadnou.

Takže každodenní rutina?
Nejraději se modlím s hudebním nástrojem v ruce. Nejlépe svůj vztah s Bohem vyjadřuju, když sedím s kytarou nebo u klavíru a čekám, co z toho vypadne. Prostě zavřu oči a uctívám ho. Vždycky jsem to tak dělal. Mám kazety s nahrávkami, kde zpívám, smrkám a pláču. Když si to poslechnete, je to někdy legrační. Nevím, jestli to jsou natolik dobré nahrávky, aby se to dalo vydat, ale za pár let, až umřu, řekněte mým rodičům, aby si našli ty kazety, kde brečím – to jsou ty „svaté“!

Autor: Tomáš Coufal
Foto: Tomáš Coufal
Zdroj: Život víry, 2011

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Průměrné hodnocení: 4 / 5. 2

Napsat komentář