Mezi prostitutkami jsem jako ryba ve vodě

5
(1)

říká „pouliční misionářka“ Jana Ježková

Jak se stalo, že jste se začala věnovat prostitutkám?

Když jsem uvěřila, chtěla jsem spasit svět (úsměv). Potkávala jsem jednu prostitutku, která propadla drogám. Když jsem viděla, jak ji to poznamenalo, chtěla jsem jí pomoct. Modlila jsem se za ni a zasadila jsem ji do příběhu, kdy se Ježíš modlil za člověka, který v sobě měl legii démonů. Věřila jsem, že i v jejím životě je vysvobození možné.

Do našeho města přijel tým Jana Eriksena (norský kazatel, který opakovaně jezdil do ČR a sloužil ve věznicích) s tím, že nás budou vyučovat, jak sloužit prostitutkám, narkomanům atd. Když jsme poprvé měli jít na ulici, strašně jsem se toho bála. Setkání s první ženou na ulici mě ale dostalo. Šla jsem ve dvojici s jednou Norkou a kousek opodál se modlili dva muži – Nor a Čech. Norka začala s tou mladinkou romskou ženou mluvit – norsky nebo anglicky – já jsem ani jeden jazyk neuměla, ale najednou jsem se slyšela, jak té slečně říkám evangelium. Viděla jsem, že si to Pán Bůh nějak používá a že říkám to, co ta sestra z Norska. Pak jsme šli k další a další a já jsem viděla, že jsem jak ryba ve vodě. Bylo to, jako když se zamilujete: Nepotřebovala jsem jíst, spát, jen být s Bohem a všem říkat, že je dobrý a že jim může pomoct.

Počkejte, jak jste se v tom norsko-českém týmu domlouvali?

Ani já, ani ten bratr-Čech jsme neuměli anglicky, takže jsme si kreslili obrázky, domlouvali se rukama nohama nebo verši z Bible. Byl to takový trip víry.

To byl začátek vaší služby ženám na ulici?

Když Norové odjeli, tak jsme v tom se zmíněným bratrem pokračovali. Jednou týdně jsme chodili na ulici, po kapsách jsme nosili čokolády, vitaminy a rozdávali je ženám, povídali jsme si s nimi, modlili se za ně. Snažili jsme se je povzbudit a pomoct jim.

Do toho vstoupila krize ve vašem společenství i ve vaší osobní víře…

Věděla jsem, že nemůžu sloužit na ulici, když sama pochybuju o Boží lásce, takže jsem z toho na čas vystoupila. Prožívala jsem vinu, že jsem ty lidi na ulici nechala, i vinu kvůli tomu, co se dělo v mém životě. Trvalo to asi čtyři roky, kdy jsem se bránila jakékoli službě.

Pak jsem se seznámila s Doris, Němkou, která pod organizací YWAM (Youth With A Mission, Mládež s misií – křesťanská organizace, kterou založili Loren a Darlene Cunninghamovi) dávala dohromady tým pro službu ženám na ulici, který by měl základnu v našem městě. Jednou mi Doris zavolala, že měli sice zajištěné bydlení, ale kvůli probíhající rekonstrukci se nemůžou nastěhovat a že stojí s kufry ve městě a nemají kde být. Tak se ke mně ještě s dalšími dvěma ženami, Srbkou a Brazilkou, nastěhovala. Protože jsem byla vytížená v práci v jedné restauraci, potkávaly jsme se jen večer. Prosila jsem Boha, aby mi pomohl se s týmem propojit, bylo to mnoho slz. Jednou mi ale Doris řekla, jestli bych s nimi nemohla jít do ulic a ukázat jim to tu, že tady asi stejně mám víc autoritu. Jak jsem s nimi vyšla na ulici, byla jsem najednou zpátky.

Odtud už vedl jen krůček k tomu, abyste se službě prostitutkám začala věnovat naplno…

Začátkem roku 2011 jsem vnímala, že Bůh chce, abych změnila práci. Po modlitbách a půstech jsem v červnu v zaměstnání oznámila, že v prosinci skončím. V dané ekonomické situaci to nebylo jednoduché. Chtěla jsem pracovat jen ve všední dny a jen ranní směny, třeba ve školní jídelně. Na začátku roku 2012 jsem odešla z práce, ale skončila jsem na pracovním úřadě. Nesla jsem to těžce, plakala jsem: „Bože, copak jsem tě špatně slyšela? Neudělala jsem chybu?“ Přesto jsem slabě vnímala Boží pokoj.

Jednou jsem se vrátila z úřadu práce, kde mi řekli, že dostávám podporu čtyři a půl tisíce. Říkala jsem si, z čeho budu žít? Vedoucí týmu, aniž by věděla, v jaké jsem krizi, mi odpoledne přinesla zlatou obálku se slovy: „Byl tady tým z ciziny a dali mi peníze, že je mám dát někomu, kdo je potřebuje. Myslím si, že jsi to ty.“ O dva měsíce později mi Doris řekla, že se nějací lidé v Německu rozhodli mě podporovat. Pak mi ještě poradila, abych napsala dopis sborům v Česku, jestli by se k podpoře nechtěli přidat. Ze začátku jsem s tím bojovala, protože jsem nechtěla být na nikom závislá, ale Bůh to ve mně měnil. Můj pastor mě povzbudil a dopis vzal na pastorálku; k podpoře se přihlásila misijní skupina pod KS Ostrava.

Jak vaše práce vypadá? S čím za ženami přicházíte?

V roce 2013 jsem absolvovala Discipleship Training School (Učednická výcviková škola, půlroční vzdělávací program YWAM) a po jeho skončení jsme s týmem začali chodit na ulici, rozdávali jsme ženám kávu, čaj a byli jsme ve spojení s organizacemi, které by ženám v případě zájmu mohly dál pomoci; měli jsme kontakty na utajené domy, kam by ženy mohly odejít.

O různých svátcích – Vánoce, MDŽ – chodíme i do nočních klubů a přinášíme tam dárky a kartičky s poselstvím. Někdy se podaří setkat se se ženami i mimo klub nebo něco upečeme a přijdeme na kávu před otevřením klubu. To je však vzácně… Také se naskytují příležitosti mluvit v azylových domech…

Měla jsem možnost sloužit i v Amsterdamu ve čtvrti červených luceren nebo ve Vídni s týmem OM.

Co od této služby očekáváte? Čeho chcete dosáhnout?

Tito lidé vědí, že žijí v hříchu. Je to první věc, kterou řeknou, když zjistí, že jsme věřící. Mnoho z nich se stydí, někteří jsou agresivní, ale tu agresi vyvolává právě stud.

Náš úkol je říct jim, že jsou milovaní, vzácní a že s Bohem můžou mluvit. Ukázat jim, že si jich vážíme a že si nemyslíme, že by byli „něco míň“. Chceme jim ukázat, že je možné z toho vyjít, povzbudit je a dodat jim odvahu.

Tato práce je spíš takové rozsévání. Nevidíte ovoce, musíte věřit, že si to Bůh nějak použije. Až po nějakém čase tu a tam přijde pár zpráv, že někteří lidé z prostituce opravdu vyšli.

S jakými reakcemi se setkáváte v klubech?

Vždycky se mi klepou kolena. Ze začátku to bylo těžší, dneska už mě na mnoha místech znají. Někam nás pustí, a někam ne. Řekneme jim, že jsme věřící a že jsme přišli ženám předat dárky. Právě proto k tomu využíváme různé svátky. Někdy máme možnost mluvit i s majiteli, dokonce jsme pořádali i koncerty se zpěvačkou ze Švédska, která se účastnila soutěže Eurosong.

Někteří si o nás myslí, že jsme křesťanské slepice, které si tam jdou s někým zamodlit, a vůbec v tom nevnímají ohrožení.

Co na vaše návštěvy říkají ženy, které v klubech pracují? Víte o nějaké ženě, které se z tohoto způsobu života podařilo dostat ven?

Mám příběh slečny z Brazílie. Při jedné návštěvě v klubu jsem…

Text: Kateřina Coufalová
Úvodní foto: Artem Labunsky (Unsplash)


Ukázka z rozhovoru, který v plném znění najdete v lednovém čísle časopisu Život víry. Jana Ježková v něm také vypráví o svém dětství poznamenaném rozpadem rodiny a pobytem v dětském domově, o závislosti na alkoholu i dopisování s vězni.

Život víry 2022/01
Život víry 2022/01


Časopis se tentokrát podrobněji věnuje tématu přátelství. Přátelé jsou důležitou součástí našich životů, bez nich bychom možná byli jiní, než jsme. Jaký je dobrý přítel a jak ho získat? Co když nás zraní nebo zklame? Kde je hranice mezi přátelstvím a závislostí? Proč je ve vztazích důležitá otevřenost? A co nezadaní v církvi? Jakým mylným představám o nich často podléháme?

Zamyšlení i praktické rady přinášejí např. Ráchel Bícová, Jana Frantíková, Keifer Lucchi nebo Sam Allberry.

Lednové číslo přináší také zamyšlení Jiřího Ungera o naději inspirované setkáním s nebinárním mužem v černé sukni nebo úvahy Šimona Dittricha, zda jsme Boží otroci, nebo přátelé. Časopis přináší také článek o zápasech dospívajících s akné (a sebepřijetím) z pera Kristýny Urbanové nebo komentář Johannese Gerloffa o tom, zda je Jeruzalém opravdu „město tří náboženství“. Ve virtuálním rozhovoru se seznámíte s životním příběhem olympionika Erica H. Liddella, který odmítal závodit v neděli. Nechybí recenze knih, kreslený vtip Pavla Bosmana nebo zprávy o církvi u nás i ve světě.

Kromě papírové verze lze Život víry předplatit i elektronicky ve formátu PDF a ve zvukové podobě (viz www.zivotviry.cz). Toto číslo lze zakoupit i samostatně – na papíře, v PDF i v MP3.

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Průměrné hodnocení: 5 / 5. 1

Napsat komentář